Možnost vzdání se práva na předčasné jednostranné ukončení smlouvy

Předmětem tohoto článku je zamyšlení autora nad možností vzdát se práva na předčasné jednostranné ukončení smlouvy bez toho, aniž by byla smlouva zkonzumována splněním. Typicky jde tedy o ukončení smlouvy výpovědí a nebo odstoupením. Lze se tedy platně vzdát práva na výpověď a / nebo na odstoupení, a pokud ano, za jakých podmínek?

Podle důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „NOZ“), je právní úprava ukončení smlouvy výpovědí a odstoupením převzata z předchozí právní úpravy, a to jak ze zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku, tak zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku (v případě odstoupení).

Převzatá právní úprava byla u výpovědi doplněna ustanovení umožňující ukončení tzv. šněrovacích smluv, tj. dohod zavazujících smluvní stranu po neúměrně dlouhou dobu – u fyzické osoby je to na dobu jeho života, u kohokoliv na dobu delší než deset let, ledaže pro to jsou vážné důvody (viz ustanovení § 2000 NOZ).

Je ale skutečně úprava ukončení smlouvy výpovědí nebo odstoupením totožná s předchozí právní úpravou? Vzhledem k tomu, že NOZ je postaven na daleko větší míře dispozitivnosti než předchozí právní úprava, budou zřejmě tyto dva instituty v kontextu široké smluvní volnosti stran aplikována a vykládána trochu jinak než doposud.

Jak již bylo uvedeno, základním principem nové občanského zákoníku je dispozitivnost právní úpravy. Ta je vyjádřena v § 1 odst. 2 NOZ, který stanovuje, že „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“

V novém občanském zákoníku také už není obsažen zákaz vzdání se práv, která teprve vzniknou nebo mohou vzniknout v budoucnosti, tedy úprava obsažená v ustanovení § 574 odst. 2 občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb (citované ustanovení doslova říkalo, že „Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná“). Vzdání se práva je zakázáno pouze v případech, kdy tak zákon výslovně stanoví (např. nemožnost vzdát se předem práva na úhradu újmy způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti – viz § 2898 NOZ).

V rámci smluvní volnosti si tak budou moci smluvní strany volně upravovat důvody výpovědi a odstoupení od smlouvy, což bylo ostatně možné i za účinnosti předchozí právní úpravy. Bude ale možné platně se vzdát práva na výpověď nebo na odstoupení od smlouvy?

Zákon výslovně zapovídá možnost vzdání se práva domáhat se zrušení závazku v ustanovení § 2000 u šněrovacích smluv pro fyzické osoby. Na právnické se toto ustanovení nebude aplikovat.

Co se týká práva na odstoupení, NOZ obecně toto nezakazuje. Zvláštní ustanovení se ale týkají spotřebitelů, kteří jsou jako slabší strana více chráněni. Spotřebitel se proto nemůže platně vzdát svého zvláštního práva, které mu zákon poskytuje (§ 1812 NOZ). V souvislosti s ukončením smlouvy má NOZ speciální úpravu pro odstoupení spotřebitele obsaženou v ustanoveních §§ 1829 až 1837 NOZ. Z tohoto je zřejmé, že spotřebitel se platně nemůže vzdát práva na odstoupení od smlouvy; pokud by přece jen takový úkon učinil, jednalo by se o zdánlivé právní jednání („…nepřihlíží se“).

Ohledně výpovědi NOZ žádný výslovný zákaz nestanoví. Lze se tedy v teoretické rovině domnívat, že je možné se předem vzdát obecně práva na výpověď smlouvy. Korektivem budou ale v tomto případě dobré mravy.

Zda se vzdání se práva na výpověď a / nebo na odstoupení promítne do praxe, a případně v jakém rozsahu, ukáže pravděpodobně až v budoucnu rozhodovací praxe soudů.

Mgr. Olga Fojtíková