Dne 1.července letošního roku  vstoupí v účinnost nový zákon o myslivosti (zákon č 449/2001 Sb. ). Ještě před tím, než tato úprava mohla zasáhnout do reálného života našich spoluobčanů,  byly slyšet zprávy o tom, že  myslivci budou moci pronásledovat lovnou zvěř i na jakýchkoliv pozemcích mimo honitbu a že  budou moci kdekoliv střílet zatoulané psy a kočky.  Tyto skutečnosti mne přiměly k tomu, abych podal výklad o tom, co vlastně myslivci dle nové právní úpravy mohou v těchto případech dělat.

Pokud jde o  vstup na pozemky, toto je  upraveno zákonem v § 43 odst.2. Nejedná se o pronásledování zvěře během lovu, ale o tzv.dohledávku. Dohledávkou se myslí hledání postřelené zvěře, kde je pravděpodobnost, že by uhynula na způsobená zranění. Při tomto úkonu má u sebe zbraň jen myslivecký hospodář. Co se týká oprávnění vstupu na pozemky, mohou vstoupit pouze na neoplocené nehonební pozemky, a to za podmínky, že o tomto úkonu vyrozumí jejích majitele. Ten pak má právo, aby se dohledávky zúčastnil, ale také zároveň zákonem uloženou povinnost, aby tento úkon strpěl. Pokud ale zvěř zaběhne na pozemek oplocený, nastává  změna situace. K tomu, aby se myslivci mohli pohybovat po  oploceném pozemku (zákon dále nespecifikuje, zda jde o malou zahrádku za domem, nebo oplocené malé pole), potřebují náš výslovný souhlas. Pokud jej nezískají, není na místě žádný postih vůči tomu, kdo souhlas odmítl udělit. Jediné co majitel pozemku musí učinit je, že pokud nalezne dohledávanou zvěř na  svém pozemku, musí  myslivce o tomto uvědomit a zvěř vydat, byť by byla mrtvá. Není tedy pravdou, že by majitel pozemku nutně musel tolerovat myslivce na svém pozemku a ještě ke všemu jim zde dovolit střílet. Pokud  jim však vstup na  svůj oplocený pozemek dovolí a oni mu  způsobí škodu,  jsou za ní odpovědni.

Všichni, kdo vykonávají právo myslivosti, musí být pojištěni (§ 48 zákona o myslivosti), pro případ způsobení škody na zdraví  a na věcech. Limity pro pojistné události stanoví zákon na 20 000 000 v případě způsobené újmy na zdraví, nebo smrti a do 500 000 v případě škody na věcech. Pro uplatnění tohoto práva na náhradu škody se obracíme k příslušnému mysliveckému sdružení.

Pokud jde o  střílení psů a koček,  zde docházelo v minulosti k mnoha nepravostem a omylům. Zásadní chybou bylo, že zákon připouštěl, aby každý myslivec mohl libovolně odstřelit psa, nebo kočku, kterou nalezl v lese, či obecně v honitbě. Nyní vlivem těchto  špatných zkušeností bylo přistoupeno k  zpřísnění podmínek pro odstřel psů a koček. Dle nové právní úpravy toto právo náleží pouze myslivecké stráži a mysliveckému hospodáři. Zákon také stanovil podmínky, za kterých lze tato zvířata odstřelit.[1]Tyto podmínky jsou vyjmenovány v § 14 tohoto zákona. Musí se jednat o toulavé psy a kočky, jež jsou dále než 200 metrů od posledního stavení v obci, které slouží k bydlení a pokud je toto oploceno, tak se vzdálenost měří od hranice oplocení. Další velice důležitou podmínkou je, že pes nebo kočka musí pronásledovat zvěř. Pokud nejsou splněny obě tyto podmínky, tak myslivecká stráž, ani hospodář nesmí takové zvíře usmrtit. Výslovně zákon zakazuje střílet na psy zdravotnické, slepecké, záchranářské, ovčácké a psy loveckých plemen (ohaři,jezevčíci a jiní). Pro tato plemena platí přísný zákaz usmrcování i v situaci, že se vyskytují  více jak 200 metrů od posledního obytného stavení v obci a útočí na zvěř. Je tomu tak proto, že výcvik těchto psů je velice finančně nákladný a pes, který má hlad, začne lovit, aby přežil. Doufejme, že se situace vyvine tak, že oprávněné osoby (myslivecká stráž a hospodáři), budou i ostatní psy a kočky šetřit alespoň tím, že budou používat uspávací střely a takto uspaná zvířata buď odevzdávat jejich majiteli, nebo psím (kočičím) útulkům.Toto jim zatím zákon nepřikazuje, ale je  to zcela běžná praxe v jiných státech.

Kromě psů a koček, může myslivecká stráž a hospodáři střílet i zaběhnutá zvířata, která pocházejí z farmových chovů za předpokladu, že žijí po delší čas v honitbě spolu se zvěří myslivecky obhospodařovanou. Zde je důvodem  obava z možného křížení domácích a divokých zvířat a jejich následná degenerace. Stejně tak lze střílet taková zvířata, pokud se volně pohybují více jak 200 metrů od místa, kde jsou chována. Důvod je stejný, jako v předchozím případě. V obou situacích se jedná o řešení z nouze, neboť myslivci musí dle  zákona na plánovaný odstřel takového zvířete předem upozornit příslušný obecní úřad. Právě v tomto bodě je možnost pro dohodu a uvědomění majitele zvířat a tato odchytit.

Autor doufá, že zde poskytnuté informace poněkud zkorigují náhled na nový myslivecký zákon a pomohou vymýtit některé polopravdy, jež se v této souvislosti šíří.