• a) je v platební neschopnosti (tj., že má více věřitelů a peněžité závazky po splatnosti více než 30 dnů, které není schopen plnit) nebo, že
• b) je předlužen (tj., že má více věřitelů a závazky vyšší než majetek s tím, že při stanovení hodnoty majetku dlužníka se ve smyslu § 3 odst. 3 InsZ „přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.“).

Jakmile tento okamžik nastane, musí dlužník podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu. K výše uvedenému lze dodat, že existenci úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení podmiňuje mnohost věřitelů – dle judikatury tedy dlužník musí mít alespoň 2 věřitele, z nichž každý je věřitelem samostatného závazku. Mnohost věřitelů tak není splněna např. u závazků s pluralitou věřitelů [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1121/2004, ve kterém soud konstatoval: „Ze solidární pohledávky se sice odvíjí samostatné právo každého ze solidárních věřitelů, odpovídá jí však jediný (jeden) dlužníkův závazek. Jde tedy o jeden závazek s několika subjekty na straně věřitelů, takže dlužníkovy věřitele tu představují všichni spoluvěřitelé zároveň a jim všem je dlužník zavázán. Jednota takového závazku je dána (jako je tomu i v posuzované věci) jednotným obsahem i předmětem (stejným plněním) a pluralita se týká pouze jeho subjektů. Jinak řečeno, každý ze solidárních věřitelů má sice své samostatné právo k uplatnění pohledávky, leč dlužník je příslušné plnění povinen poskytnout toliko jednou. Podmínka „více“ věřitelů ve smyslu „více“ splatných závazků tak naplněna není…“]nebo v případě, kdy má jeden věřitel vůči dlužníkovi několik pohledávek [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98, na které Nejvyšší soud ostatně odkazoval ve výše uvedeném rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1121/2004 a ve kterém soud konstatoval: ­„Požadavek zákona na pluralitu věřitelů nelze posuzovat odděleně od požadavku plurality "splatných závazků", které dlužník není schopen plnit. Dlužník musí mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti; o úpadek tedy nepůjde např. tehdy, má-li dlužník jen jediného věřitele s (více) pohledávkami po lhůtě splatnosti, avšak pohledávky dalších věřitelů dosud splatné nejsou (doba plnění dosud neuplynula)…“.]

Ve smyslu § 98 odst. 1 věty druhé InsZ je dlužník povinen podat insolvenční návrh rovněž v případě, „byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik“, tedy za situace, kdy je více než jasné, že dlužník v úpadku je.

Za dlužníka podávají insolvenční návrh osoby za dlužníka jednající, tedy především jeho statutární orgán. InsZ v § 98 odst. 2 blíže specifikuje osoby, které jsou povinny insolvenční návrh podat, jsou to zákonní zástupci dlužníka a likvidátor, je-li dlužník právnickou osobou v likvidaci. K osobě likvidátora lze dodat, že není statutárním orgánem právnické osoby (viz např. R 61/2006), ovšem ve smyslu § 70 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), na něj jmenováním přechází působnost statutárního orgánu v rozsahu vymezeném v § 72 ObchZ. Právnická osoba má tedy i po svém vstupu do likvidace statutární orgán.

Odpovědnost za škodu vzniklou věřiteli v důsledku porušení povinnosti podat insolvenční návrh zakotvuje § 99 InsZ. Škodou se ve smyslu § 99 odst. 2 InsZ rozumí rozdíl mezi výší přihlášené a v insolvenčním řízení zjištěné pohledávky a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na tuto pohledávku obdržel. Odpovědná osoba se ve smyslu § 99 odst. 3 InsZ odpovědnosti zprostí, pouze „prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat“.

Ustanovení § 100 InsZ dává věřiteli, jemuž v důsledku porušení povinnosti uvedené v § 98 InsZ vznikne škoda, možnost podniknout kroky vedoucí k její náhradě již v rámci insolvenčního řízení. Insolvenční soud totiž může na návrh věřitele nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží složit určitou, slovy zákona „přiměřenou“, peněžitou částku do úschovy soudu. Z dikce zákona vyplývá, že částka nemusí nezbytně odpovídat výši škody, která v důsledku opožděně podaného insolvenčního návrhu věřiteli vznikla[1]. Je tomu tak zřejmě proto, že přesnou výši škody (tedy rozdílu mezi zjištěnou výší pohledávky a částkou poskytnout věřiteli v insolvenčním řízení na její uspokojení) je možné vyčíslit až v podstatě v závěru insolvenčního řízení, kdy je projednána konečná zpráva a vydáno rozvrhové usnesení, neboť až v tomto okamžiku je postaveno na jisto, kolik bude věřiteli na jeho pohledávku v insolvenčním řízení vyplaceno. Je však nezbytné zdůraznit, že podmínkou vydání předběžného opatření je dostatečné osvědčení skutečnosti[2], že dlužnický insolvenční návrh byl podán opožděně a v důsledku toho vznikla věřiteli škoda. V rozhodovací praxi soudů je tato podmínka vykládána celkem jednoznačně, soudy při posuzování návrhu na vydání předběžného opatření dle § 100 InsZ zejména vycházejí ze závěrů formulovaných Vrchním soudem v Praze v rozhodnutí ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 1 VSPH 190/2009-B, dle kterého je „k nařízení předběžného opatření dle § 100 IZ nutno přistoupit s maximální uvážlivostí a zásadně toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob, o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadních pochyb, bez toho, že by soud znal dopředu jejich stanoviska. Jinak řečeno, návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 100 IZ lze vyhovět výhradně za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek tam uvedených, tedy, že již v dosavadním průběhu insolvenčního řízení vyšlo najevo, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzní navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení.“ Soud svůj závěr odůvodnil mimo jiné zásadním dopadem předběžného opatření do majetkové sféry povinných osob, neboť „tyto osoby mají povinnost plnit ihned, ale svůj negativní postoj k uplatněnému nároku mohou fakticky obhajovat až následně, poté, kdy dle předběžného opatření plnily či byly donuceny plnit (odložit vykonatelnost rozhodnutí zapovídá § 90 IZ), a to v nalézacím řízení vyvolaném žalobou věřitele (…). Teprve v něm jim bude dán prostor k tomu, aby prokázaly, že zde jsou ve smyslu § 99 odst. 3 IZ okolnosti, jež je jejich odpovědnosti za škodu zprošťují…“ Vrchní soud své závěry zopakoval v rozhodnutí ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 2 VSPH 288/2009-B, které cituje Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 200, a na které odkázal i Ústavní soud v usnesení ze dne ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1973/12.

Jsou-li splněna výše uvedená kritéria, soud předběžné opatření nařídí a stanoví částku, jejíž složení povinné osobě uloží, tak, aby ve smyslu § 100 odst. 2 InsZ „kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy“. Soud současně uloží navrhovateli, aby proti odpovědné osobě podal u příslušného soudu žalobu na náhradu škody, a to ve lhůtě rovněž určené soudem, která nemůže ve smyslu § 100 odst. 2 věty druhé InsZ skončit dříve než insolvenční řízení. O žalobě na náhradu škody tak nerozhoduje insolvenční soud, InsZ výslovně stanoví, že řízení „o této žalobě není incidenčním sporem“.

K výše uvedenému lze dodat, že § 100 InsZ je ve vztahu k ustanovením zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) upravujícím předběžná opatření ustanovením speciálním. Ustanovení o. s. ř. se tedy ve smyslu § 7 InsZ použijí přiměřeně. Proto je i při podání návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 100 InsZ nutné „nejpozději ve stejný den“ složit jistotu. Výše jistoty však nebude činit 50.000,- Kč, jak je vyžadováno v obchodních věcech, ale 10.000,- Kč. Nárok na náhradu škody vzniklé porušením InsZ je totiž nárokem občanskoprávním, neboť tento nárok nepatří mezi obchodní vztahy vyjmenované v § 261 a násl. ObchZ, resp. nejedná se o nárok na náhradu škody dle § 373 ObchZ vzniklé v důsledku porušení povinnosti z obchodního závazkového vztahu. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 1 VSPH 55/2010, který závěr, že odpovědnost za škodu zakotvená v § 99 InsZ je občanskoprávní odpovědností, odůvodňuje i procesním hlediskem. Vrchní soud v předmětném rozhodnutí konstatuje, že obchodní soudy rozhodují ve věcech taxativně uvedených v § 9 odst. 3 o. s. ř., kdežto insolvenční řízení je jakožto speciální druh civilního řízení uvedeno zvlášť v § 9 odst. 4 o. s. ř. 

Mgr. Jana Vlková

TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o.

Trojanova 12
120 00 Praha 2
 
Tel.: +420 224 918 490
Fax:  +420 224 920 468
e-mail: vlkova@iustitia.cz  

--------------------------------------------------------------------------------
[1] § 100 odst. 1, poslední věta InsZ: „Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit.“
[2] § 100 odst. 1, první věta InsZ: „Je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh…“

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz