Dle § 609 NOZ platí (obdobně to platilo také před rekodifikací), že „nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.“ Druhá věta citovaného ustanovení potom zakotvuje pravidlo, podle kterého když dojde k plnění na promlčený dluh, nemůže dlužník žádat zpět to, co plnil (tzv. naturální obligace). Důležité pravidlo dále obsahuje § 610 NOZ, dle kterého „k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.“ To je zásadní vlastnost promlčení, které (na rozdíl od prekluze) vyžaduje kromě uplynutí promlčecí lhůty ještě tzv. námitku promlčení. Jednoduše řečeno tedy dlužníkovi stačí v případném soudním řízení tuto námitku vznést a soud následně dané právo, je-li promlčeno, nepřizná. Z úřední povinnosti ale soud k promlčení nepřihlíží. Ve svém příspěvku se chci zabývat otázkou, v jakých případech soud vznesenou námitku promlčení nevezme v potaz a přizná i právo, které je promlčené. Mohou totiž nastat a jistě často nastávají situace, ve kterých nelze považovat za spravedlivé, aby soud „posvětil“ promlčení práva.

Kdy je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy

Dle předchozí právní úpravy, tedy až do 31. prosince 2013, platilo dle § 3 odst. 1 starého občanského zákoníku („SOZ“), že „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ Právě toto ustanovení bylo klíčem k odepření výkonu práva, který se nejevil jako spravedlivý, neboť vykazoval znaky jednání v rozporu s dobrými mravy. Citované ustanovení se samozřejmě dalo vztáhnout na různé výkony práva, například na příliš vysokou smluvní pokutu, úroky a také právě na uplatnění námitky promlčení.

Konstatoval tak opakovaně Ústavní soud, třeba ve svém nálezu ve věci spis. zn. II. ÚS 309/95 z 15. ledna 1997, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997 nebo v nálezu ve věci spis. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. září 2009, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2005. V posledně uvedeném případě se skutkově jednalo o vznesení námitky promlčení v mezi příbuznými. Na základě restituce získala matka se svými dvěma potomky – dcerou a synem nemovitosti, které následně byly zpeněženy. Dle smlouvy obdrželi utržené peníze oba potomci, kteří jejich část měli dále vyplatit matce. Dcera tak učinila, syn nikoliv. Vzhledem k tomu, že matka k soudní ochraně svých práv přistoupila až po delší době, došly obecné soudy na základě vznesené námitky promlčení k tomu, že její nárok je již promlčen. S tímto závěrem se ovšem neztotožnil Ústavní soud, který považoval takto vznesenou námitku promlčení jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Svůj názor soud odůvodnil specifickými vztahy uvnitř rodiny, kdy právě vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, „kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat.“ V tomto rozhodnutí ale zazněl také důležitý a častokrát opakovaný závěr, že „námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“

Námitku promlčení podanou v rozporu s dobrými mravy shledal Ústavní soud také v případě sporu pacientky s nemocnicí, ve kterém se jednalo o újmu na zdraví. Jedná se o rozhodnutí ve věci spis. zn. IV. ÚS 262/10 ze dne 16. září 2010, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 198/2012. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy byl v tomto případě Ústavním soudem konstatován na základě změny společenských poměrů. Pacientce vznikla prokazatelně škoda na zdraví ještě v roce 1989, tedy za zcela odlišných poměrů než panovaly po revoluci a než panují dnes. Ústavní soud uvedl, že se stěžovatelka (pacientka) musela potýkat s vysoce negativní životní situací způsobenou pochybením lékařů a navíc jí efektivní uplatnění jejích práv ztěžovaly společenské změny spojené s rodící se demokracií. Ačkoliv tedy pacientka přikročila k ochraně svých práv až poté, co uplynula promlčecí lhůta, neměly obecné soudy k námitce promlčení přihlédnout, neboť byla nemravná.

Z rozhodnutí obecných soudů stojí jistě za zmínku to vydané Nejvyšším soudem České republiky ve věci spis. zn. 28 Cdo 4180/2013 dne 17. března 2014. V tomto sporu se jednalo o nároky plynoucí z dohody o provedení práce. Žalovaná se jako zaměstnankyně na základě této dohody zavázala vést účetnictví pro společnost (zaměstnavatele), na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Poněkud nestandardní byla v tomto případě odměna za odvedenou práci ve výši 3.800,- Kč za hodinu. Jak se v průběhu soudního řízení ukázalo, příslušná dohoda o provedení práce byla neplatná, neschválil ji totiž věřitelský výbor. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení, které ale když žalobce uplatnil u soudu, již bylo promlčené. Soudy prvního i druhého stupně přihlédly k námitce promlčení a plnění nepřiznaly. S tím se neztotožnil Nejvyšší soud, který konstatoval, že vzhledem k vysoké částce, kterou za své služby žalovaná dostávala a vzhledem k tomu, že jí peníze byly v podstatě vypláceny na úkor mnoha jiných věřitelů (zaměstnanců), kteří reálně neměli možnost se bránit uzavření značně nevýhodné dohody, bylo by v rozporu s elementárními zásadami spravedlnosti, aby si žalovaná ponechala danou částku.Vznesená námitka byla v rozporu s dobrými mravy.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci spis. zn. 28 Cdo 1729/2014 ze dne 7. října 2014 byl rovněž vysloven názor o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Tím, kdo tuto námitku vznášel, byl v daném případě stát. Rozpor s dobrými mravy soud spatřoval především ve faktu, že stát k promlčení sám přispěl. Žalobkyně měla totiž právo na bezúplatný převod pozemku dle zákona č. 219/2000 Sb. K promlčení sice došlo, nicméně také v důsledku chybného (neúplného) zápisu v katastru nemovitostí a také faktu, že vlastnictví pozemku bylo sporné. Oba tyto důvody byly přičitatelné státu, jím vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.

Současná situace

Uvedené případy se týkají „starého práva“, a soudy je posuzovaly podle právní úpravy, která platila do 31. prosince 2013. Klíčem pro nepřihlédnutí k námitce promlčení bylo již citované ustanovení § 3 odst. 1 SOZ. Tedy, že výkon práva v daném konkrétním případě byl v rozporu s dobrými mravy. Jak je tomu dnes? Současná právní úprava v NOZ ustanovení § 3 odst. 1 OSZ nepřejala. V uvedených situacích lze ale vyjít z § 8 NOZ, dle kterého platí, že „zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“ Toto ustanovení je obecným pravidlem, jehož aplikace bude mít podobné důsledky, jako měl § 3 odst. 1 SOZ. Ostatně také výše citované rozhodnutí Ústavního soudu ve věci spis. zn. I. ÚS 643/04 uvádí, že vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy je výrazem zneužití práva. Z těchto důvodů lze mít zato, že se uplatní dosavadní judikatura i v současnosti. Určité pochyby by snad mohlo vyvolat slovo „zjevné“, na základě čehož by se bylo možné domnívat, že by se muselo jednat o intenzivní a na první pohled patrné zneužití práva. § 8 NOZ je ovšem třeba vykládat tak, že slovem „zjevné“ je myšleno takové zneužití práva, které dosahuje určité intenzity (nikoliv zanedbatelné nebo bezvýznamné), tedy z hlediska kvantitativního[1].

Závěrem

Z předchozího textu plyne důležitý závěr, že uplatnění námitky promlčení může být považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. za zneužití práva, které v obou případech nepožívá právní ochrany. Z několika uvedených rozhodnutí lze dojít k závěru, že se vždy bude jednat o zcela ojedinělé situace, které svými specifiky odůvodňují poměrně významný zásah do právní jistoty. Konkrétně se může jednat o případy v rámci rodiny, resp. blízkých příbuzných, dále o situace, kdy samotný subjekt vznášející námitku (např. stát) k promlčení přispěl. Ohledně aplikovatelnosti judikatury vztahující se ke staré právní úpravě lze konstatovat, že je využitelná a to s ohledem na zákaz zneužití práva vyjádřený v NOZ.

Ondřej Šudoma,
právní asistent

Mališ Nevrkla Legal, advokátní kancelář, s. r. o.

Longin Business Center
Na Rybníčku 1329/5
120 00 Praha 2

Tel.: +420 296 368 350
Fax: +420 296 368 351
e-mail: law.office@mn-legal.eu

---------------------------------
[1] Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 43.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz