V důvodové zprávě k novele se k procesu určování insolvenčních správců uvádí, že jednou z hlavních výhod rotačního systému při určování insolvenčních správců ustanovovaných do insolvenčních řízení je schopnost zajistit nezávislost výběru osoby insolvenčního správce. Stávající „nominační“ systém může oproti tomu vést k tomu, že pro konkrétní insolvenční soudní oddělení působící u insolvenčního soudu budou opakovaně ustanovováni jen tzv. osvědčení insolvenční správci a další insolvenční správci zapsaní v seznamu budou opomíjeni, bez zřetele k tomu, jak vysoké jsou jejich kvalifikační předpoklady (dané především úpravou obsaženou v zákoně č. 312/2006 Sb. , o insolvenčních správcích). K nežádoucím důsledkům takové praxe může vést snaha insolvenčních správců budovat si „nevhodné“ vztahy s insolvenčními soudci nebo s jinými osobami, které mohou mít vliv na určení jejich osoby insolvenčním správcem pro konkrétní insolvenční řízení. Tím pak může být ohrožováno i naplnění účelu insolvenčního řízení (kterým je dosáhnout nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů tak, aby žádný z účastníků řízení nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího poměrného uspokojení věřitelů). V zájmu posílení transparentnosti systému úpadkového práva a rozptýlení pochybností veřejnosti o spravedlivém průběhu vedených insolvenčních řízení pak je vhodné předejít obavám z nežádoucí praxe ustanovování insolvenčních správců předsedy insolvenčních soudů přeměnou nominačního systému ustanovování insolvenčních správců na systém rotační.

Zákonodárce tedy novým systémem určování insolvenčních správců zcela záměrně zabránil insolvenčním soudům, aby aktivně vstupovaly do procesu výběru správců. Insolvenčnímu soudu je přikázáno akceptovat insolvenčního správce určeného předem stanoveným algoritmem a takřka vylučuje jeho vlastní úvahu při ustanovení konkrétní osoby správce. Má-li být takto určený insolvenční správce z rozhodnutí insolvenčního soudu nahrazen jiným, musí se tak stát jen za striktních zákonem stanovených podmínek. Nedodržení těchto podmínek by vpředu popsaný mechanismus ustanovování správců relativizovalo a tím zpochybnilo dosažení cíle nové regulace, jímž je posílení transparentnosti insolvenčních řízení.

Insolvenční správce jako soutěžitel

Zákon č. 143/2001 Sb. , o ochraně hospodářské soutěže (ZOHS), upravuje ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb proti jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení nebo ohrožení (mimo jiné) orgány státní správy při výkonu státní správy.

Pro to, aby bylo možno aplikovat ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže v souvislosti s procesem určování insolvenčních správců, je nutno nejprve zodpovědět kladně otázku, zda lze na insolvenční správce pohlížet jako na soutěžitele.

K tomu je třeba uvést následující. Soutěžiteli jsou dle ust. § 2 odst. 1 ZOHS fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli. Z definice soutěžitele podávané z ust. § 2 odst. 1 ZOHS je podstatná ta její část, podle níž se soutěžiteli rozumí osoby, které se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svojí činností ovlivňovat. Při nalézání obsahu pojmu „soutěžitel“ z hlediska aplikace zákona o ochraně hospodářské soutěže nezbývá než vycházet z unijní judikatury, která českému synonymu odpovídající pojem „undertaking“ vymezila ve věcech (tehdejšího) Soudu první instance „Shell“[1] a Soudního dvora (dále jen „ESD“) „Höfner a Elser“.[2]

Podle těchto rozhodnutí v rámci soutěžního práva zahrnuje pojem „undertaking“ každou jednotku vykonávající hospodářskou činnost bez ohledu na její právní formu a způsob jejího financování. Výklad pojmu soutěžitel a „undertaking“ je tedy extenzivní a zahrnuje jakoukoli jednotku ve smyslu „ekonomická entita“, která provozuje hospodářskou činnost v nejširším smyslu. ESD dále konstatoval, že každá jednotka, která vykonává hospodářskou činnost, může být považována za splňující znaky „undertaking“ bez ohledu na její právní status a způsob, kterým je financována.[3] Není ani rozhodující, zda je tato činnost vykonávána za účelem dosažení zisku či nikoli. Za jednotky naplňující znaky „undertaking“ jsou pak v unijní rozhodovací praxi mimo jiné považovány subjekty vykonávající tzv. svobodná povolání, tedy např. advokáti, vynálezci nebo i „operní pěvci světové kvality“.[4] Obdobný náhled na danou problematiku nalezneme např. i ve Zprávě Evropské komise o hospodářské soutěži u svobodných povolání, ve které se uvádí, že osoby vykonávající svobodná povolání jako např. architekti či lékárníci konají hospodářskou činnost a z toho důvodu na ně plně dopadají pravidla hospodářské soutěže.[5]

Jestliže pak Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém stanovisku ze dne 17. 4. 2014, č.j. ÚOHS-P247/2014/KD-8383/2014/850/MSk z uvedeného dovodil, že soutěžiteli jsou též soudní exekutoři, pak není žádný důvod pod tento pojem nepodřadit též insolvenční správce, když i jejich činnost je třeba považovat za činnost hospodářskou, neboť také oni vstupují se svojí nabídkou na trh.[6]

Narušení hospodářské soutěže orgánem státní správy – předsedkyní krajského soudu

Podle ust. § 25 IZ určuje osobu insolvenčního správce předseda krajského soudu svým opatřením. Předseda krajského soudu je orgánem státní správy soudů (§ 119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. , o soudech a soudcích), není tedy orgánem moci soudní, nýbrž orgánem státní správy.

Dle ust. § 22aa ZOHS se orgán veřejné (státní) správy[7] dopustí správního deliktu tím, že naruší hospodářskou soutěž v rozporu s ust. § 19a odst. 1 tohoto právní předpisu. Podle ust. § 19a odst. 1 ZOHS orgány veřejné správy nesmí podporou zvýhodňující určitého soutěžitele nebo jiným způsobem narušit hospodářskou soutěž.

Na jedné straně zde tedy máme soutěžitele účastnící se hospodářské soutěže – insolvenční správce, na straně druhé zde jsou orgány státní správy – předsedové krajských soudů, kterým je zákonem přikázáno neomezovat hospodářskou soutěž.

Z údajů vyplývajících z insolvenčního rejstříku se podává, že touto svou zákonnou povinností se cítí vázáni všichni předsedové krajských soudů, ovšem s jednou výjimkou.

Ze sdělení předsedkyně Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2014, č. j. Si 275/2014 se totiž dozvídáme, že z důvodu dosažení „rovnoměrného přísunu kauz“ bude svým opatřením určovat insolvenční správce bez ohledu na počet jejich provozoven tak, aby každý správce obdržel stejný počet věcí, a to celorepublikově. V působnosti Krajského soudu v Ostravě tedy nebude (nemá být) v počtu ustanovení rozdílu mezi správcem, který nezřídil žádnou provozovnu a správcem, který jich má zřízeno např. padesát.

Předsedkyně Krajského soudu v Ostravě tak při určování insolvenčních správců zavádí de facto princip teritoriality, když žádný insolvenční správce nebude motivován ke zřízení byť jediné provozovny.[8] Jejím zřízením totiž nijak nezvýší počet mu přidělených dlužníků s bydlištěm či sídlem v Severomoravském soudním kraji.

Takovýmto postupem však nepochybně dochází k omezení hospodářské soutěže, když předsedkyně Krajského soudu v Ostravě zvýhodňuje insolvenční správce, kteří mají sídlo v působnosti Krajského soudu v Ostravě, a to oproti těm, kteří (by) si zde zřídili „pouze“ provozovnu (když zřízením provozovny lze dosáhnout pouze dřívějšího „rovnoměrného“ stavu s místními insolvenčními správci; pokud již „cizí“ insolvenční správce v rámci ČR tohoto „rovnoměrného“ stavu docílil, nebude v Severomoravském kraji určován vůbec).

Nelze proto vyloučit a naopak je možno považovat za pravděpodobné, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zahájí s předsedkyní Krajského soudu v Ostravě ex offo řízení,[9] ve kterém jí může uložit pokutu až do výše 10 000 000 Kč.[10] Tento článek pro něj budiž podnětem.

JUDr. Oldřich Řeháček, Ph.D.,
advokát, insolvenční správce

CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o. 
advokátní kancelář

CITY TOWER
Hvězdova 1716/2b
140 78  Praha 4 Pankrác

Tel.: +420 224 827 884
Fax: +420 224 827 879
e-mail: ak@akccs.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Rozsudek T-11/89, Shell International Chemical Company Ltd. v. Commission, 1992, ECR II -757.
[2] Rozsudek C-41/90 ve věci Klaus Höfner et Fritz Elser v. Marotron, 1991, ECR I-1979.
[3] Rozsudek C-41/90 ve věci Klaus Höfner et Fritz Elser v. Marotron, 1991, ECR I-1979.
[4] Rozhodnutí Evropské komise IV/29.559 ve věci RAI/UNITEL, Úřední věstník (1978) L 157/39.
[5] KOM (2004) 83, Úřední věstník, C 98, 23 duben 2004.
[6] Z této nabídky je pak vybíráno jednak věřiteli (viz § 25 odst. 1 věta druhá IZ a § 29 IZ) a jednak (při vědomí zákonem stanovených limitů) předsedy krajských soudů.
[7] Viz ust. § 1 odst. 1 písm. d) ZOHS.
[8] K tomu srov. stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 17. 4. 2014, č.j. ÚOHS-P247/2014/KD-8383/2014/850/MSk, ve kterém se tento úřad vyjádřil negativně k možnosti zavedení principu teritoriality při výběru exekutorského úřadu.
[9] § 21 odst. 1 ZOHS
[10] § 22aa odst. 2 ZOHS

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz