Smlouva o prodeji podniku je jako smluvní typ upravena v ustanovení § 476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku.

Prodávající touto smlouvou odevzdá kupujícímu podnik, tj. soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, a dále na něj převede vlastnické právo k podniku a závazky (dluhy) související s podnikem. Musí jít přitom o všechny závazky související s podnikem.

Prodávající je dle zákona o dani z příjmů plátcem daně z příjmů fyzických osob – svých zaměstnanců. Je tak povinen daň vybrat a zaplatit ji správci daně, přičemž se tak děje každý kalendářní měsíc.

Na kupujícího tudíž přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, to vše za předpokladu, že se jedná o práva a závazky tzv. soukromoprávní povahy. Těmito právy  a povinnostmi  jsou i ty vyplývající z  pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku. Nepřecházejí ale na něj závazky tzv. veřejnoprávní povahy, tedy závazky vyplývající z veřejného práva. Mezi ně řadíme kupř. i závazek platit daň.

Jak plyne ze soudní praxe, placení daně znamená pojmově uskutečnění platby ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát nabízel daňovému subjektu na úhradu daně určitý ekvivalent. Jde tak o povinnost veřejného práva, tj. o povinnost uloženou daňovému subjektu autoritativním rozhodnutím státu v nadřízeném postavení. Uvedená povinnost se vztahuje výhradně ke konkrétnímu daňovému subjektu – plátci daně, a proto s ní není možné smluvně disponovat. Navíc samotný zákon o správě daní a poplatků jakýkoliv přenos daňové povinnost výslovně zakazuje.

Nositelem povinnosti řádně odvést daň z příjmu fyzických osob – svých zaměstnanců, je tedy i nadále prodávající. Kupujícího proto tato povinnost nestíhá a smluvně na něj ani nemůže přejít. Pokud by kupující i přesto částku odpovídající nedoplatku na dani za prodávajícího uhradil, vzniká prodávajícímu bezdůvodné obohacení, které musí kupujícímu vydat (vyplatit).