Vzhledem k její složité povaze neexistuje jednotná definice pornografie a zdá se, že každý obor vidí její podstatu jinak. V kontextu autorského práva byla pornografie definována jako "zobrazení explicitní sexuální tématiky za účelem sexuálního vzrušení diváka"[1] a v tomto článku bude používán pojem pornografie ve smyslu této definice. Popularita a zejména dostupnost pornografie se výrazně zvýšila s celosvětovým rozšířením přístupu k internetu. S tím související snadné kopírování, sdílení a rozmnožování materiálu prostřednictvím internetu vyneslo na světlo praktické problémy týkající se autorskoprávní ochrany pornografických děl a také otázku, zda by pornografie měla být chráněna autorským právem, nebo zda by měla být její ochrana omezena pro svůj nezákonný nebo nemorální obsah.

Analyzování pornografie z hlediska autorskoprávní ochrany je zajímavé zaprvé proto, že se jedná o tak rozsáhlý kanál tvorby materiálu potenciálně podléhajícímu autorskoprávní ochraně; zadruhé se jedná o komerčně velmi lukrativní trh, jehož roční tržby se v USA v roce 2018 odhadovaly na 15 miliard dolarů (pro srovnání: Netflix v tomtéž roce dosáhl 11,7 miliardy dolarů);[2] a zatřetí, protože se jedná o kontroverzní téma z pohledu její vhodnosti získat autorskoprávní ochranu.[3] 

Především je třeba poznamenat, že pornografie by ve většině případů splňovala zákonné požadavky na vznik autorských práv. Většinu pornografických děl lze považovat za dostatečně originální (jedinečné), protože s největší pravděpodobností splňují kritérium "dovednosti, úsilí a úsudku" (skill, labour and judgment test) ve Spojeném království,[4] nebo "nezávislé tvorby" (independent creation) v USA,[5] či evropské "duševní tvorby" (intellectual creation)[6] a současně splňují druhý požadavek "zachycení" (fixation) v hmotné podobě vzhledem k rozsáhlým sdělovacím prostředkům, na nichž jsou zaznamenána, jako jsou filmy, knihy nebo časopisy.

Má pornografie uměleckou hodnotu?

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Část odborné veřejnosti se vyslovila proti autorskoprávní ochraně pornografie. Jeden z argumentů předkládá, že pornografie by neměla být chráněna autorským právem, protože nemá uměleckou hodnotu a tudíž postrádá dostatečnou jedinečnost (originalitu).[7] Objevuje se názor, že pornografie je produkt, který má být konzumován nebo užíván, a proto jí její utilitární charakter poskytuje pouze velmi omezenou autorskoprávní ochranu, nebo že pornografie neslouží k uspokojování intelektuálních, ale fyzických potřeb, a proto není považována za projev svobody slova, ale za pouhý produkt.[8]  V tomto kontextu je zajímavé poukázat, že Cambridgeský slovník definuje pornografii jako "knihy, časopisy, filmy atd. bez umělecké hodnoty, které popisují nebo ukazují sexuální akty nebo nahé osoby způsobem, který má být sexuálně vzrušující."[9] Tento přístup redukuje pornografii na produkt určený pro sexuální uspokojení bez umělecké hodnoty hodné autorskoprávní ochrany (nebo možná velmi omezené, jak je uvedeno výše), což by pak ale vyvolalo otázky spojené (mimo jiné) s ochranou spotřebitele.[10]

Nicméně lze argumentovat, že by bylo v rozporu s ustanoveními CDPA[11] odepřít autorská práva na základě (nedostatku) umělecké hodnoty díla, pokud dílo splnilo požadavky na získání autorskoprávní ochrany, neboť hranice originality de minimis byla stanovena velmi nízko, aby podpořila a podněcovala jakékoli umělecké projevy a odměnila úsilí autorů (byť minimální). Ostatně v praxi soudy obvykle nejsou ochotny posuzovat uměleckou kvalitu děl a estetické posuzování jim navíc ani nepřísluší.

Soudy v USA připustily, že záměrem autorského zákona (Copyright Act of 1976) nebylo, aby soudci posuzovali estetickou stránku děl v kontextu jejich autorskoprávní způsobilosti.[12] Dále bylo konstatováno, že by bylo "nebezpečné", kdyby soudy měly být "konečnými soudci hodnoty obrazových ilustrací,"[13] také že jsou "špatně vybaveny" k tomu, aby určily, co je uměním, a že "otázka, co je uměním, je ze své podstaty subjektivní."[14] 

Podobný postoj zaujal SDEU[15] v roce 2019 ve věci Cofemel v. G-Star,[16] v níž potvrdil, že pro autorskoprávní ochranu průmyslových vzorů již není vyžadována estetická hodnota. Tento případ byl následně posuzován v britském případu Response Clothing[17] v roce 2020, kde soudce Hacon rozhodl, že v souladu s judikaturou ve věci Cofemel se estetická hodnota skutečně nevyžaduje.[18] Rozhodnutí ve věci Response Clothing je považováno za souhlas britských soudů, že pro vznik autorského práva k dílu, není třeba splnit estetický požadavek.[19] Toto se zdá být správný přístup, neboť názor soudu týkající se umělecké či estetické hodnoty by mohl být vnímán i jako určitý druh cenzury ze strany státu, omezující svobodu projevu.[20] Navíc lze tuto neochotu k estetickému posuzování vykládat i tak, že soudy aplikují obsahově neutrální autorské právo, z čehož plyne, že pornografická díla, která splňují zákonné požadavky, by měla být chráněna autorskými právy, i když by je někteří mohli považovat za díla bez umělecké kvality.

Je pornografie škodlivá pro společnost?

Jiný názor, který je možná častější, tvrdí, že pornografie je pro společnost škodlivá v mnoha ohledech. Za prvé, někteří tvrdí, že ubližuje jejím aktérům.[21] Bartow poukazuje na to, že řada pornografických děl nejenže obsahuje, ale dokonce propaguje násilí na účinkujících, aby vyvolala divácký zájem, a že kromě násilí pornografie zahrnuje i řadu dalších nezákonných činností, jako je například angažování účinkujících mladších 18 let nebo bez jejich souhlasu a šíření záznamů sexuálních aktů bez souhlasu vyobrazené osoby (tzv. "revenge porn"). Ačkoli jsou všechny tyto činy nepochybně zavrženíhodné, účelem autorského práva není vynášet hodnotové soudy a posuzovat, jaké chování je přijatelné. Otázky hodnot by měly být přenechány jiným oblastem práva, jako je trestní nebo deliktní právo, které jsou vhodnějším fórem pro vymezení hranic toho, co společnost považuje za vhodné, a jak by měla postupovat nebo trestat to, co považuje za odsouzeníhodné. Trestní právo tyto činy oprávněně zakazuje a trestá, avšak autorské právo by mělo zůstat obsahově neutrální.

Za druhé, co lze považovat za feministický přístup, je argument, že pornografie degraduje ženy na pouhé sexuální objekty. MacKinnon tvrdí, že pornografie vytváří obraz, že ženy jsou pouhými objekty, které jsou vždy s potěšením k dispozici pro sexuální uspokojení mužů.[22] Bartow poukazuje na řadu studií, které naznačují, že konzumace pornografie škodí divákům i společnosti jako celku.[23] Dopady pornografie na (intimní) vztahy nejsou předmětem tohoto článku, nicméně pokud výše uvedená tvrzení odrážejí pravdivý obraz skutečnosti, je to jistě naléhavý problém, který je třeba řešit. Přesto se zde tvrdí, že pornografie (stejně jako většina jevů) je a priori neutrální a je to náš (společenský) přístup, který ji formuje. Přesněji řečeno, zobrazení sexuálních aktů (i s jediným cílem vzrušit diváka) samo o sobě nemusí být nemorální, obscénní nebo nebezpečné, protože je formováno naší režií. Kdyby neexistovala poptávka po videích zobrazujících násilí a neobvyklé sexuální praktiky, je nepravděpodobné, že by producenti vynakládali prostředky na takový materiál, alespoň ne v současném rozsahu. Otázka, proč jako společnost taková díla poptáváme, je však předmětem jiné diskuze (a pravděpodobně ne právní).

Pokud tedy pornografie narušuje představy některých lidí o sexu, vztazích a genderových rolích, jedná se o problém související s nedostatečným vzděláním. Konkrétně, pokud by jednotlivci měli přístup k různým důvěryhodným vzdělávacím zdrojům, je nepravděpodobné, že by se obraceli k pornografii pro zkreslené informace. Nicméně tyto otázky přesahují rámec tohoto článku a jsou zde zmíněny proto, aby ilustrovaly, že problém s pornografií leží hlouběji, mimo autorské právo. V tomto smyslu lze namítnout, že pouhý závěr, že pornografie je "špatná", a proto by měla být zbavena autorskoprávní ochrany, je krátkozrakým řešením. Navíc, jak bylo argumentováno v předchozím článku, pokud autorská práva nejsou udělena, může být dílo volně šířeno, což rovněž naznačuje, že je více ve veřejném zájmu autorská práva udělit všem dílům bez rozdílu. Závažnost výše uvedených problémů nelze dostatečně zdůraznit, autorské právo však není vhodnou platformou pro jejich řešení.

Je pornografie nemorální nebo obscénní?

Třetí námitka proti pornografii tvrdí, že samotný předmět pornografie je nemorální nebo obscénní. Nicméně i americké soudy přijaly test obscénnosti jako subjektivní, obvykle s odkazem na test soudce Stewarta "Poznám to [obscénnost], když to vidím."[24] Proto je tvrzeno, že i obscénní materiál by měl být chráněn autorským právem, protože jeho vnímání je subjektivní a různé osoby (a v různém čase) nemusí materiál považovat za šokující nebo obscénní.

Hranice mezi pornografií a sexuálně explicitním materiálem se navíc ztenčuje - vzpomeňme například na úspěch Padesáti odstínů šedi. Kniha i následné filmy zobrazují velmi explicitní sexuální scény, které by někteří mohli považovat za obscénní. Filmová adaptace nedávno vyvolala debatu, zda se jedná o pornografii, či nikoliv,[25] a části filmu zobrazující sexuální scény se dokonce dostaly na pornografické webové stránky. Takové dílo by bylo s největší pravděpodobností shledáno obscénním před 40-50 lety (dokonce možná ještě méně). Neboť to, co je ve společnosti přijatelné se neustále mění.

Je třeba si uvědomit, že morální normy, společenské postoje a odpovídajícím způsobem i právo se v čase a prostoru vyvíjí. Z tohoto důvodu by autorské právo mělo být obsahově neutrální, aby díla mohla požívat ochrany i v době, kdy jsou považována za obscénní nebo jinak společností nepřijatelná, tak aby při změně společenských norem (a práva) nebyla autorům děl odepřena jejich práva. Tento přístup v podstatě zakládá ústavní hodnotu svobody projevu. Randazza například zdůrazňuje, že pokud díla podléhají morálnímu nebo jinému hodnotovému hodnocení ze strany státu, ať už prostřednictvím soudů nebo vlády, může to být využito k cenzuře myšlenek a jejich vyjádření, což je v konečném důsledku v rozporu s pojetím svobody projevu.[26]

Rovněž francouzský soud[27] nedávno rozhodl,[28] že autorská práva nebudou pornografickému dílu odepřena pouze na základě jeho žánru a že rozhodnutí, jimiž se řídí podoba díla, lze pro účely autorského práva považovat za originální. V australské věci Venus Adult Shops,[29] která se týkala porušování autorských práv k pornografickým filmům, federální soud rozhodl, že v zákoně o autorských právech z roku 1968 (Copyright Act 1968) neexistuje žádný právní základ pro odmítnutí autorských práv z důvodu obsahu nebo nevhodného předmětu daného díla.

Nicméně soudy ve Spojeném království zaujaly odlišný postoj, pokud jde o morálnost a autorská práva. Ve věci Burnett v. Chetwood (1721)[30] stanovil Court of Chancery svou "nadřazenost" ("superintendency"), v jejímž rámci mohou soudy odmítnout autorskoprávní ochranu z důvodu (ne)mravnosti. Tento přístup "nadřazenosti" pokračoval s postupem času,[31] včetně odmítnutí (v zásadě) vymáhání autorských práv z důvodů veřejného pořádku v relativně nedávném rozhodnutí ve věci Yelland.[32]

Je však třeba poznamenat, že CDPA[33] i soudce Jacob ve věci Yelland uvádějí, že odepřít nebo omezit lze "pouze" vymáhání; tím nepřímo uznávají, že autorské právo vzniká v každém případě, jak by mělo podle požadavků Bernské úmluvy,[34] zatímco jeho vymáhání podléhá podmínce veřejného zájmu.[35] Podobný přístup zaujal Nejvyšší soud Britské Kolumbie (Supreme Court of British Columbia) ve věci Aldrich,[36] který uznal, že autorské právo k obscénnímu dílu (pornografickému filmu) vzniklo, ale omezil jeho vymáhání omezením dostupných nápravných prostředků a zamítnutím náhrady škody. Soudce Davies dospěl k tomuto závěru: "neexistuje žádná judikatura, která by sama o sobě zakládala odmítnutí autorského práva k obscénním dílům, ani žádné účinné odepření autorského práva úplným odmítnutím autorskoprávní ochrany na základě obscénnosti." To ukazuje, že soudy (alespoň v Kanadě) jsou ochotny uznat autorská práva bez ohledu na obsah díla, i když to znamená, že omezí jejich vymáhání; tím umělcům poskytují alespoň nějakou ochranu.[37]

Je tedy (znovu) tvrzeno, že autorské právo by mělo přiznávat automatický a obsahově neutrální vznik autorského práva pro všechna díla splňující dané zákonné požadavky, včetně těch na hraně protiprávnosti (jako třeba pornografie), neboť společenské hodnotové úsudky, včetně morálnosti a veřejného zájmu, se neustále vyvíjejí v čase a prostoru a autorské právo by tak mělo sloužit svou "vyjadřovací hodnotou pro společnost"[38] tím, že tyto hodnoty prostřednictvím svobody slova vyjadřuje nebo zpochybňuje. Nakonec, účelem autorského práva není "odměňovat" přijatelné chování autorskoprávní ochranou a naopak, případný trest za protiprávní chování by měl být řešen v rámci jiných oblastí práva. Autor jakéhokoli díla by tedy měl mít svá (autorská) práva uznána, i když je třeba v tuto chvíli nemůže účinně vymáhat.