Jakkoli přitom není pojem regionálního příplatku obecně (natož právně) definován, lze říci, že jeho smyslem je ve vztahu k zaměstnancům daného zaměstnavatele určitým způsobem zohlednit fakt, že mezi různými regiony České republiky existují velmi výrazné rozdíly v úrovních životních nákladů (a v návaznosti na to i v úrovních příjmů ze zaměstnání).

Je totiž zcela pochopitelné a logické, že zaměstnanci v regionech s vyšší úrovní životních nákladů budou vyžadovat a vyžadují vyšší příjem tak, aby si udrželi určitou životní úroveň. A právě regionální příplatek může být jedním z prostředků, jak tuto faktickou disproporci zaměstnancům „sanovat“. Zaměstnavatelé tak někdy přistoupí k tomu, že svým zaměstnancům v regionech s vyšší úrovní životních nákladů jednoduše poskytnou navíc jakýsi finanční bonus v podobě onoho regionálního příplatku.

V této souvislosti se však lze setkat s názory dovozujícími, že praxe ohledně tzv. regionálního příplatku je nelegální[1]. Konkrétně se má potom dle těchto názoru jednat o rozpor s ust. § 110 odst. (1) zákona č. 266/2002 Sb. , zákoník práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“), které stanoví, že: „Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.“ Dle těchto názorů je praxe regionálního příplatku v rozporu s uvedeným ustanovením zákoníku právě proto, že zaměstnanci jednoho zaměstnavatele „dostávají“ mzdu v různé výši jen proto, že pracují v různých místech České republiky, jakkoli je přitom jejich práce, resp. náplň práce stejná.

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

My se však domníváme, že takto „paušálně“ nelze praxi regionálního příplatku jako protizákonnou odmítnout.

Zákoník práce totiž v ust. § 16 odst. (1) současně stanoví, že: „Zaměstnavatel je povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde (...) o poskytování jiných peněžitých plnění (...).” K zásadě rovného zacházení potom odborná komentářová literatura k zákoníku práce uvádí, že ta: „(...) zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci)“, a že z této zásady: „Vyplývá „požadavek, aby právní předpisy, kolektivní smlouvy či praxe zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními srovnatelnými zaměstnanci.“[2] V této souvislosti lze potom poukázat i rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který v jednom ze svých rozhodnutí (ESLP ze dne 23. července 1968, Series A no. 6, stížnost č. 1474/62, 1677/62, 1691/62, 1769/63, 1994/63 a 2162/64) dovodil, že princip rovnosti zacházení je porušen, pokud odlišnost v zacházení nemá žádné objektivní a odůvodnitelné ospravedlnění.

Vycházeje z toho, že tzv. regionální příplatek není svou podstatou nutně odměnou za práci, ale spíše jakýmsi jiným peněžitým plněním, nemusí být dle našeho názoru jeho zavedení u zaměstnavatele a jeho následné poskytování určitým zaměstnancům protiprávní, pakliže je při této praxi zachována a zajištěna ona výše zmíněná zásada rovného zacházení.

Máme přitom za to, že právě onen fakt, kdy jeden či více regionů jsou z hlediska životních nákladů jeho obyvatel obecně výrazně „dražší“ oproti ostatním regionům, a kdy současně zaměstnávání osob v takovém regionu (či regionech) je pro nejrůznější zaměstnavatele obecně „nákladnější“ oproti ostatním regionům, může z principiálního hlediska představovat legitimní východisko pro to, aby v těchto „dražších“ a „nákladnějších“ regionech mohl zaměstnavatel zohledňovat takovou situaci právě v podobě zavedení regionálního příplatku.

Je však nutné si uvědomit, že pro nastavení konkrétních podmínek a pravidel pro poskytování regionálního příplatku v prostředí každého jednoho zaměstnavatele bude nutné volit taková kritéria a postupy, které budou natolik objektivní a současně ze strany zaměstnavatele doložitelné tak, aby skutečně bylo možné dovodit, že opatřením v podobě regionálního příplatku zaměstnavatel de facto dorovnal rozdíl v úrovních životních nákladů mezi zaměstnanci z různých regionů České republiky.

Dovolíme si proto tvrdit, že praxe tzv. regionálního příplatku nemusí být za všech okolností protiprávní. Ostatně, tuto problematiku jsme v rámci naší praxe konzultovali i s jedním z příslušných orgánů státní správy, a to s kladným výsledkem.

Mgr. Marek Ždímal,
právník

Mgr. Jaroslav Hroza,
advokát