Nepředvídatelnost rozhodčího nálezu jako důvod jeho zrušení soudem
Rozhodčí řízení je pro své nesporné výhody spočívající především v jeho rychlosti ve srovnání s civilním soudním procesem stále častěji využívaným nástrojem řešení sporů. Na druhou stranu, věnujeme-li mu bližší pozornost, zjistíme, že jako každý jiný institut má vedle svých výhod i celou řadu nevýhod souvisejících zejména s jeho povahou jednoinstančního řízení. Jednou z nich je případ vydání rozhodčího nálezu, který, ať už částečně nebo zcela, neodpovídá průběhu řízení a důvodným očekáváním účastníků. Vzhledem k povaze rozhodčího nálezu jako prvostupňového a zároveň finálního rozhodnutí ve věci, proti němuž nelze podat opravný prostředek, vyvstává tedy otázka, zda je možné se nějakým způsobem proti takovému překvapivému rozhodnutí bránit?
 |
Podle občanského soudního řádu má civilní soud, a na základě výše zmíněného i rozhodčí soud, poučovací povinnost v průběhu řízení (§ 118a) a před skončením jednání (§ 119a). Rozhodčí soud procesně nesprávně postupuje v situaci, když ukončí dokazování a rozhodne meritorně ve věci bez řádného poučení účastníků. Nemožností uplatnit řádný opravný prostředek, která je z povahy věci imanentní součástí rozhodčího řízení, je účastník v jistém směru zkracován na svých procesních právech, což se pak v konečném důsledku, po vydání rozhodčího nálezu a následném nabytí právní moci, promítne i do roviny hmotněprávní.
Otázkou nutnosti poučení účastníků v rozhodčím řízení se ve své judikatuře zabýval i Nejvyšší soud ČR, který stejně jako Ústavní soud ČR, konstatoval, že jednou z podmínek předvídatelnosti rozhodnutí (a to i rozhodčího soudu, resp. rozhodce) je mimo jiné splnění poučovací povinnosti dle § 118a a § 119a občanského soudního řádu. Poučovací povinnost je o to důležitější v případech, kdy jedna ze stran sporu neprokázala svá tvrzení, resp. nepředložila pro tato tvrzení relevantní důkazy. Jedním z takových rozhodnutí je i nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, ve kterém se Ústavní soud zabýval právě souvislostí mezi předvídatelností postupu rozhodce a možným porušením rovnosti stran a rovnosti zbraní zakotvené v § 18 ZRŘ. V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že:
„K upření plné možnosti uplatnění práv strany může dojít i nepředvídatelným postupem rozhodce, v důsledku nějž se nebude strana moci kupř. vyjádřit ke všem relevantním skutečnostem, popř. doplnit svá tvrzení o skutečnosti, které z pohledu svého právního názoru nepovažovala za významné a jež jsou naopak relevantní z hlediska právního názoru zastávaného rozhodcem, a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Vyloučení nepředvídatelnosti v rozhodování rozhodců je o to naléhavější, že rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční (viz § 27 RozŘ), což stranám znemožňuje alespoň následně reagovat na překvapivý právní názor. Rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. Poučovací povinnost rozhodce není v rozporu s povahou rozhodčího řízení, resp. jinak řečeno, ani specifika rozhodčího řízení nemohou být argumentem pro závěr, že rozhodce nemusí dbát o předvídatelnost svého rozhodování.“
Ústavní soud potřebu předvídatelnosti v rozhodčím řízení zdůrazňuje i přes jeho specifika, která ho značně odlišují o řízení před civilním soudem, a svůj názor staví na skutečnosti spočívající v tom, že není důvod pro to, aby rozhodce nemusel dbát předvídatelnosti svého rozhodování, když v rozhodčím řízení plní na místo soudu roli rozhodovacího orgánu. Porušením rovnosti stran a předvídatelnosti rozhodnutí je pak postup rozhodce, kterým není dána stranám možnost, aby se mohly vyjádřit ke všem relevantním skutečnostem a v případě, že rozhodce považuje za relevantní jiné skutečnosti, než ty navrhované jednou nebo i oběma stranami, musí jim být dána možnost se vyjádřit i k těmto a navrhnout na jejich podporu důkazy.
Nicméně je třeba mít na paměti, že pouhé formální poučení účastníků řízení podle § 118a občanského soudního řádu zkracuje účastníka na jeho právech stejně tak, jako v případě, kdy absentuje. Proto je třeba pro řádné splnění poučovací povinnosti trvat na jeho dostatečné určitosti, pokud jde o to, jaká tvrzení účastníků rozhodčí soud nepovažuje za prokázaná či za relevantní. V situaci, kdy rozhodčí soud neupozorní účastníky řízení na to, jakým směrem by měli doplnit svá tvrzení a odepře jim tak možnost vést svou argumentaci „správným“ směrem, potažmo v tomto smyslu předkládat důkazy taková tvrzení prokazující, nesplní vůči nim poučovací povinnost, čímž závažně poruší jejich procesní práva. K nepředvídatelnosti procesního postupu rozhodčího soudu se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010, v němž uvedl:
„Procesní postup rozhodce, jímž byla strana rozhodčího řízení zaskočena a z hlediska materiálního zbavena příležitosti předložit důkaz k prokázání svých tvrzení, požadavku zakotvenému v kogentním ustanovení § 18 ZRŘ rozhodně neodpovídá.“
Rozhodčí soud nedává účastníkovi možnost hájit svá práva v rozhodčím řízení, když důkazy jím předkládané nepovažuje za relevantní, na tento fakt ho vůbec neupozorní a účastník se dozví o jejich irelevantnosti pro rozhodčí soud až z odůvodnění rozhodčího nálezu.
Ustanovení § 118a občanského soudního řádu, v němž je zakotvena poučovací povinnost, zní:
(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
(2) Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
(4) ….
V návaznosti na výše uvedenou judikaturu lze konstatovat, že poučovací povinnost v rozhodčím řízení reflektuje potřebu úplného zjištění skutkového stavu tak, aby bylo možné na jeho podkladě vydat rozhodnutí, které bude mít v takovém zjištění své opodstatnění. Ustanovení § 118a občanského soudního řádu má být garancí předvídatelnosti rozhodování soudů ve všech případech, tedy i v případech, kdy soud, resp. rozhodce, zastává jiný právní názor než samotní účastníci. Poučovací povinnost má mimo jiné také zajistit, aby byla zachována zásada hospodárnosti řízení a aby nedocházelo v důsledku neustálých návrhů účastníků k jeho zbytečným průtahům. V neposlední řadě reflektuje roli soudce, resp. rozhodce v řízení, který má celé řízení vést tak, aby byly zjištěny relevantní skutečnosti potřebné pro rozhodnutí.
Pro to, aby soud mohl vydat rozhodnutí, musí danou věc právně kvalifikovat. K tomu, aby mohl na tvrzení účastníků aplikovat konkrétní právní normu je potřebné zjištění skutkového stavu a následná separace právně relevantních skutečností, na jejichž základě soud provede právní kvalifikaci. Právě soudce (analogicky i rozhodčí senát) má být ten, kdo účastníky usměrní tak, aby dokazovali právě skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Jen v případě, že účastník i přes poučení nesdělí všechna rozhodná skutková tvrzení, může soud učinit závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno.
„O tom, že je třeba označit důkaz k prokázání určité skutečnosti, soud účastníka poučí jen tehdy, jestliže takovou skutečnost vůbec tvrdí.“ [1]
Tím, že se rozhodčí soud v odůvodnění nálezu vypořádá se všemi pro soud nepodstatnými důkazy pouhým konstatováním jejich irelevance, aniž by v průběhu řízení účastníka poučil a upozornil na svůj odlišný názor na věc, účastníku odpírá možnost podložit svá tvrzení jinými, pro soud relevantními, důkazy.
„Soudcův jiný právní názor než je účastníkův je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Soudce je povinen vysvětlit účastníku, že jej poučuje pro případ možné jiné právní kvalifikace, uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná (zamýšlená) skutková podstata, a vyzvat účastníka, aby sdělil svou skutkovou verzi této právně významné skutečnosti a označil důkaz (jestliže se tak již nestalo) k jejímu prokázání.“ [2]
Rozhodčí řízení trpí procesní vadou, když rozhodčí soud nevyzve účastníka k doplnění svých tvrzení, nepoučí ho, v čem má svá tvrzení doplnit, a nepoučí ho o procesních následcích nesplnění. Stejná situace je i ta, kterou předvídá ust. § 118a odst. 3 ve vztahu k důkazní povinnosti účastníků ve vztahu k důkazům prokazujícím jejich tvrzení. V případě, že účastník navrhl důkaz, který soud považuje za zcela nezpůsobilý prokázat daná tvrzení, musí o tom účastníka poučit.
„Tato poučovací povinnost dopadá též na případy, kdy účastník navrhl důkazy, pomocí těchto důkazů však nebylo nic zjištěno, a měl by kvůli tomu prohrát spor (neboť neunesl břemeno důkazní). V takovém případě je třeba poučit jej podle § 118a odst. 3, tedy aby označil potřebné důkazy.“ [3]
JUDr. David Řezníček, LL.M.
Mgr. Jana Židziková
Řezníček & Co. s.r.o., advokátní kancelář
U Černé věže 66/3
370 01 České Budějovice
Tel.: +420 386 323 247
Fax: +420 383 839 361
e-mail: recepce@reznicek.cz
--------------------------------------------------------------------------------
[1] Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Dlouhá, Fiala, Holejšovský: Občanský soudní řád, 7. vydání, 2006. s. 548.
[2] Tamtéž, s. 548 – 549.
[3] Tamtéž, s. 549.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
