Obecným judikátem vztahujícím se k institutu nezbytné cesty je rozsudek Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1814/2015 ze dne 15.11.2016, který stanoví následující: „Soud může rozhodnout o zřízení služebnosti pouze v případech stanovených zákonem. Povolení nezbytné cesty soudem (a to i formou služebnosti) je výslovně upraveno v § 1029 a násl. o. z. Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou.“ Hlavní myšlenkou tohoto judikátu je skutečnost, že soud si nemůže jen tak rozhodovat o služebnostech tam, kde to zákon nestanoví.

Nejvyšší soud v tomto případě ovšem odkazuje i na ustanovení upravující základní pravidla institutu nezbytné cesty, tedy na ustanovení § 1029 OZ: „(1) Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. (2) Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.“

Z dikce předmětného ustanovení lze dovodit, že nezbytná cesta nemusí být vždy zřizována jako služebnost, a tedy že její právní základ může být i obligační. Přesto lze předpokládat, že ve většině případů se bude o služebnost jednat s ohledem na právní jistotu pro vlastníka nemovitých věcí. Této právní jistoty by kupříkladu nešlo dosáhnout nájemní smlouvou v délce trvání jednoho roku, což ostatně dovodil Nejvyšší soud i v usnesení 22 Cdo 3607/2016, které stanoví: „Služebnost nezbytné cesty by nemusela být povolena v případě, pokud by žadatel o nezbytnou cestu vůbec nestál o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. Sice nelze dát obecné vodítko ke stanovení délky trvání nájemního poměru, která by zajišťovala žadateli o nezbytnou cestu potřebnou právní jistotu, a soud by v takovém případě mohl žalobu o povolení služebnosti nezbytné cesty zamítnout, nicméně měl-li být v souzeném případě sjednán nájemní poměr k pozemku umožňující přístup ke stavbě sloužící k podnikání na dobu jednoho roku, pak takové řešení potřebnou právní jistotu žadateli o nezbytnou cestu nedává.

Velmi důležitým aspektem nezbytné cesty je její rozsah, o kterém hovoří výše citované ustanovení § 1029 odst. 2 OZ. Určení nezbytného rozsahu je přitom na úvaze soudu K této problematice se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku 22 Cdo 2909/2016 ze dne 18.10.2016, kde stanovil: „Právo nezbytné cesty lze zřídit (povolit) jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti. Jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty rozhodnutím konstitutivním, upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

Dokonce ani návrh vlastníka nemovité věci není v otázce rozsahu rozhodující, když jeho úkolem je především označit k jakému pozemku a ve prospěch které stavby resp. pozemku má být právo cesty zřízeno. K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení 22 Cdo 4205/2014 ze dne 7.7.2016, kde stanovil: „Jestliže navrhovatel označí, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno, je na soudu, aby určil, kudy cesta povede, aniž by v daném směru byl vázán návrhem. Zřízení nezbytné cesty představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby (nemovitosti), ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Soud tak na základě vlastní úvahy musí stanovit rozsah služebnosti, který by zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně a zároveň zajišťoval vlastníku stavby přístup ke stavbě v nezbytném rozsahu.“ a dále v usnesení 22 Cdo 4103/2016 ze dne 26.10.2016, kde Nejvyšší soud stanovil:“ Žaloba na zřízení práva cesty je dostatečně určitá tehdy, pokud se z ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch kterého pozemku má být právo cesty zřízeno; jde-li o způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, vyplývající z právního předpisu, je v takovém případě na soudu, aby sám určil, kudy cesta povede a aby případně blíže vymezil i obsah práva cesty.“

Z aktuální rozhodovací praxe k problematice rozsahu lze dále odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu 22 Cdo 1638/2016 ze dne 14.7.2016, které stanoví: „Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní.“, či na rozsudek Krajského soudu v Plzni 13 Co 315/2015 ze dne 28.1.2016, ve kterém Krajský soud uvedl následující: „Jde-li o rekreační chatu, uzpůsobenou k „přírodnímu bydlení“, která nemá zavedenu ani elektřinu nebo plyn, nikoliv o objekt určený k trvalému bydlení se základním komfortem, pak spojení lesní cestou je nutno považovat za objektivně dostačující.“

Konečně pro institut nezbytné cesty je významné i ustanovení § 1032 OZ, které stanoví případy, kdy soud nezbytnou cestu nepovolí: „(1) Soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.“ K případu dle písmena b), který ze všech tří ponechává zřejmě nejvíce otevřených otázek, se přitom Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení 22 Cdo 3242/2015 ze dne 15.11.2016, kde konstatoval: „Hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou.“ a rozsudku 22 Cdo 1499/2015 ze dne 20.10.2016, kde stanovil: „Naplnění negativní podmínky obsažené v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. lze v závislosti na konkrétních individuálně daných okolnostech případu přičítat žadateli o nezbytnou cestu i tehdy, byl-li nedostatek přístupu k nemovité věci způsoben hrubě nedbalým nebo úmyslným jednáním jeho právních předchůdců. Taková situace může nastat v případě, že se žadatel o nezbytnou cestu ještě předtím, než nabyl vlastnické právo k nemovité věci, podílel se svými právními předchůdci na zhotovení staveb, jejichž umístění přístupu k věci brání.“

Lze tedy konstatovat, že judikaturu soudů je již nyní v oblasti institutu nezbytné cesty poměrně bohatá a dává určitá vodítka, jak lze k institutu nezbytné cesty přistupovat.  Shrneme-li výše uvedené, nezbytná cesta nemusí být vždy zřizována jako služebnost, ačkoliv tomu tak s ohledem na právní jistotu vlastníka nemovité věci zpravidla bude. Rozsah nezbytné cesty je na úvaze soudu, který není vázán návrhem vlastníka nemovité věci, měl by ovšem přihlédnout k účelu stavby. Návrh vlastníka nemovité věci musí obsahovat označení k jakému pozemku a ve prospěch které stavby resp. pozemku má být právo cesty zřízeno. Soud však nemusí zřídit nezbytnou cestu v případech, kdy již k nabytí nemovité věci došlo s vědomím, že nemá spojení s veřejnou cestou, přičemž postačí i skutečnost, že takové vědomí měli právní předchůdci současného vlastníka nemovité věci.


JUDr. David Halbrštát


MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Jugoslávská 620/29
120 00 Praha 2

Tel.:    +420 222 866 555
Fax:    +420 222 866 546
e-mail:    info@mt-legal.com

Jakubská 121/1
602 00 Brno 2

Tel.:    +420 542 210 351
e-mail:    info@mt-legal.com

Bukovanského 1345/30
710 00 Ostrava – Slezská Ostrava

Tel.:    +420 596 629 503
e-mail:    info@mt-legal.com


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz