Již mnoho let je jak v právní teorii, tak praxi diskutována otázka dobré víry v OZ, respektive rozlišení subjektivní a objektivní dobré víry, které se stalo předmětem mnoha neutichajících diskuzí. Uvedenému problému „nepřidal“ ani již tolikráte zmíněný chybný překlad „good faith“ v případě spotřebitelských smluv. K tomuto bylo ovšem dle našeho názoru řečeno a napsáno již mnoho a k výše uvedenému se již vyjadřovat nebudeme.

Nejen ze shora zmíněných důvodů je dle důvodové zprávy k současně platnému, avšak neúčinnému zákonu č. 89/2012 Sb, občanský zákoník, (dále jen „NOZ“) zásada dobré víry (v objektivním smyslu) vyjádřena formulací ukládající každému jednat v právním styku poctivě.

Podrobnější vysvětlení k zakotvení této nové formulace bychom však v důvodové zprávě hledali marně. K předmětnému § 6 NOZ je spolu s odkazem na ostatní evropské kodexy zmíněno, že kritérium poctivého a slušného uplatňování oprávnění i poctivého a čestného plnění povinností, odpovídá zásadě čestného žití.

Důvodová zpráva odkazuje, jak již bylo uvedeno, na ostatní evropské civilní kodexy, mimo jiné také na ustanovení § 242 německého občanského zákoníku (dále jen „BGB“). Jaký je však skutečný význam a smysl § 242 BGB a dosáhl český zákonodárce po vzoru této zahraniční úpravy svého zamýšleného cíle?

Dle citovaného ustanovení, nesoucího označení „Treu und Glauben“ (čili objektivní princip poctivosti a důvěry nebo „bona fide“) je dlužník povinen plnit své povinnosti ve vztahu k věřiteli, právě jak to vyžaduje princip poctivosti a důvěry s přihlédnutím ke zvyklostem v daném styku („Verkehrssitte“ nebo „common usage“). Jak judikatura, tak nauka přiznala tomuto ustanovení velký význam a důležitost a „povýšila“ jej na obecnou zásadu, tj. že každý je při výkonu svých práv a plnění svých povinností povinen jednat s souladu s „Treu und Glauben“. Při snaze o „rozklíčování“ tohoto slovního spojení zjistíme, že slovo „Treu“ má zahrnovat ve vztahu mezi zúčastněnými osobami mimo jiné  spolehlivost, upřímnost a ohleduplnost a slovo „Glauben“ pak důvěru v jednání druhé strany, že bude jednat právě v itencích výše uvedených. Celé spojení pak obsahuje požadavek poctivého a loajálního chování s ohledem na oprávněné zájmy druhé strany. Třeba připomenout, že zásada nenachází uplatnění jen v oblasti závazkových vztahů, nýbrž v celém soukromém právu. Uplatnění práv či využití právního stavu, který by odporoval zásadě „Treu und Glauben“ je proto nepřípustný. Následky takovéhoto jednání se pak liší v závislosti na okolnostech jednotlivého případu. Obecně ale vedou k omezením či tíži té strany, která se proti uvedenému principiu provinila. Například k okolnostem, které by jinak byly zohledněny, se nepřihlíží (námitky jsou považovány jako nedůvodné), práva se stanou nevymahatelnými, či požadavky, které zde objektivně chybějí jsou brány jakožto existující (kupříkladu u smlouvy neplatné z důvodu nedodržení formy je na smlouvu nahlíženo jakoby forma dodržena byla).

Závěrem jedno krátké konstatování. Pouhé ustanovení zákona, jež stanoví každému povinnost jednat v právním styku poctivě, jistě neznamená, že nás od ledna příštího roku s účinností  nového občanskému zákoníku čeká velký průlom a adresáti této normy budou skutečně dodržovat pravidla poctivosti a důvěry. Přece jen je třeba si přiznat, že české právní prostředí ani po více než dvaceti letech od svého „rozchodu“ s komunismem nedosáhlo potřebné vyspělosti, v mnoha ohledech tápe a její minulost je jí neustále v patách. Nezbývá než doufat, že se princip poctivosti promítne nejen v legislativě, nýbrž především ve smýšlení a přemýšlení nás všech, nejvyšších představitelů státu nevyjímaje.

Thomas Britz, 
advokát a Rechtsanwalt/Senior Associate 

Mgr. Lucie Siebertová,
advokátní koncipientka

Rödl & Partner, v.o.s.

Platnéřská 2 
110 00  Praha 1

Tel.: +420 236 163 111
Fax:  +420 236 163 799
e-mail: prag‎@‎roedl.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Zmíněná „poctivost“ je v novém občanském zákoníku označována zásadou, v literatuře či odborných článcích je však možné se setkat s označením nikoliv jako zásada, nýbrž princip. S ohledem na skutečnost, že jsou oba dva pojmy používány různě, se nebudeme zabývat bližším rozlišěním zásada vs. princip, nýbrž podstatný bude obsah tohoto pojmu.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz