Jedním z nejvýznamnějších práv, jež náležejí k podniku je obchodní tajemství. Legální definice tohoto pojmu je obsažena v ustanovení § 17 obchodního zákoníku, jež určuje, že toto tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Způsobilost být předmětem, jež je chráněno jako obchodní tajemství, je dána veškerým skutečnostem, pokud vznikly, trvají nebo alespoň existují v souvislosti s podnikem.

Obchodní tajemství není věcí ve smyslu pozitivního práva a má povahu tzv. nehmotného statku tedy povahu tzv. jiné majetkové povahy. Z toho vyplývá, že nelze hovořit o vlastnictví k obchodnímu tajemství. Ten, komu obchodní tajemství náleží, není jeho vlastníkem, ale má postavení „majitele“. Ten, komu patří podnik, k němuž se vztahuje také obchodní právo, patří vlastníkovi podniku zejména subjektivní a výlučné oprávnění s tímto tajemstvím nakládat – tedy nakládat jím a získávat z něj majetkový prospěch. Povinností majitele obchodního tajemství je udržovat toto tajemství v utajení, a tím vlastně naplňovat zákonem stanovené znaky obchodního tajemství. Jedním z nejvýznamnějších práv majitele obchodního tajemství je právo na ochranu obchodního tajemství. Vždy je zde dána ochrana svépomocí podle § 6 občanského zákoníku, kdy je dána možnost přiměřeným způsobem odvrátit neoprávněný zásah do práva, jež bezprostředně hrozí. Zejména však přichází v úvahu ochrana soudní, která je upravena stejně jako ochrana soutěžitele před nekalou soutěží. Porušení obchodního tajemství je koncipováno jako nekalosoutěžní delikt podle § 51 obchodního zákoníku a je jím jednání jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži a o němž se dověděl tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným, anebo mu bylo zpřístupněno vlastním nebo cizím protiprávním jednáním. Ustanovení §§ 53 a 54 obchodního zákoníku dává podnikateli jako soutěžitel, jehož práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, možnost domáhat se proti rušiteli, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav, a dále možnost požadovat přiměřené zadostiučinění a to i peněžní, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.

Z výše řečeného plyne, že se tímto ustanovením mohou bránit (a jsou jím chráněni) také zaměstnavatelé vůči svým zaměstnancům (a to i zaměstnancům bývalým). Bránit své obchodní tajemství způsobem donucení zaměstnance podepsat konkurenční doložky v pracovní smlouvě není účelné, neboť výše zmíněnou úpravu porušení obchodního tajemství podle obchodního zákoníku lze použít vždy, kdežto konkurenční doložka se vztahuje pouze na dobu maximálně jeden rok po skončení pracovního poměru a zároveň lze sjednat jen ve výjimečných případech, které stanoví zákon (§ 29 odst. 2 zákoníku práce).

Trestní zákon zná trestný čin nekalé soutěže, jenž sankcionuje toho, kdo způsobil jednáním, které je v rozporu s předpisy upravujícími hospodářskou soutěž (tedy také došlo-li k porušení obchodního tajemství), poškození dobré pověsti nebo ohrozil chod či rozvoj podniku soutěžitele (ten bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci).


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz