Rozhodně nechci snižovat úsilí o, alespoň, omezení domácího násilí (údaje o takovémto druhu násilného jednání nemám a tudíž mohu jen věřit prezentovaným údajům), byl bych ale silně skeptický ke způsobu, jakým toho chtějí předkladatelé zákona dosáhnout. Na toto téma bylo v denním tisku publikováno několik příspěvků, více či méně „vyvážených“, tudíž lze přisvědčit jak existenci problému, tak námitkám na šanci řešení problému vznikem nového zákona.

V České republice obecně platí taková hezká pověra, že jakýkoliv společenský problém vyřeší nový zákon, nebo alespoň novela nějakého zákona starého. Je to pěkné, není to spojeno s nějakým zásadním úsilím (nemusíme se snažit o něco, co neupravuje zákon /a hledat, jestli to již není někde upraveno, popřípadě uvažovat o samotné logice, je pomalé/ a pokud by někdo mluvil o morálce, ta je v zásadě jen falešná, že ?) a návrh zákona se vždy hodí do výčtu činnosti poslance.

Nicméně v daném případě je recept na omezení domácího násilí dle předkladatelů zjednodušeně v tom, že příslušné represivní složky v České republice dostanou větší pravomoci a bude jim mimo jiné umožněno přímo znemožnit některému z manželů pobyt v jím užívaném bytě či domě.

Z čistě formálně právního pohledu by bylo možné takovouto úpravu jen přivítat, neboť by se v důsledku rozšíření oprávněni policie značně  zvětšil objem judikatury, vztahující se ke zneužívání pravomoci veřejného činitele. Navíc policie – jsa si vědoma dopadu využití svých oprávnění -  by se ve větším rozsahu začala zabývat i otázkou odpovědnosti. Pokud by se tak nestalo, mohla by totiž v další fázi být poměrně zajímavá i otázka náhrady škody v důsledku činnosti policie ve smyslu tohoto navrhovaného zákona.

Z praktického pohledu – nevím. K oněm pochybám totiž vede zejména i důvodová zpráva k návrhu zákona, která v části, hodnotící současný stav uvádí :

„Stávající právní úprava, která byla zhodnocena především praxí a několika analýzami, se jeví v oblasti nabízených prostředků a možností ochrany před domácím násilím jako zcela neúčinná. Svědčí o tom jak sociologické výzkumy jednotlivých agentur, studie Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí (Institut pro kriminologii a sociální prevenci 2001), studie Postavení obětí domácího násilí v nejširších právních a procesních souvislostech (Bílý kruh bezpečí 2000) tak i výzkumy a šetření neziskových organizací zabývajících se pomocí obětem trestné činnosti. Problematika domácího násilí je podle českého právního řádu postižitelná až v jeho rozvinutém stádiu, to znamená až tehdy, kdy je oběti ublíženo natolik, že se takové jednání považuje za trestný čin. Praxe ukazuje, že příslušné represivní složky státu reagují v těchto případech až na závažné blížení na zdraví, popřípadě vraždu.“

a také

„Stávající právní úprava umožňuje obětem či osobám ohroženým domácím násilím bránit se prostřednictvím využití příslušných ustanovení zákona o Policii, přestupkového zákona a trestního zákona za využití ustanovení trestního řádu. Praxe jednoznačně potvrzuje, že tato ustanovení zákona o policii nejsou v souvislosti s domácím násilím využívána zejména z těchto důvodů:
selhání lidského faktoru (policisté jsou stejně jako převážná část laické i odborné veřejnosti ovlivněni rozšířeným postojem, že v případě domácího násilí se jedná o problém soukromé povahy, o konflikt uvnitř vztahu, který si musí zúčastnění vyřešit sami mezi sebou, jsou přesvědčení, že pro tento druh zákroků jim zákon nedává patřičné nástroje k adekvátní reakci);
absentuje systém závazných metodických pokynů a evidencí, které by policisty prostřednictvím jasných instrukcí a závazných povinností zavazovaly k postupu v těchto náročných a častých situacích a pomáhaly jim tyto náročné situace zvládat (detekce domácího násilí, protokol o zásahu, ochrana ohrožené osoby, evidence všech zásahů, způsob výslechu a zajištění důkazů, vyhodnocení rizika reálné hrozby, interdisciplinární spolupráce s navazujícími službami etc.);
chybí systém celoplošného proškolení policie k tomuto tématu.“

S uvedeným lze dle mého názoru souhlasit prakticky bezezbytku. Souhlasit lze i s tvrzením, že „ Pro optimalizaci policejní intervence v těchto případech je žádoucí a nezbytné legislativně řešit problém vstupu policie do soukromí v případě věrohodného podezření na domácí násilí, alternativní kroky policie vůči násilné osobě nikoli pouze její kriminalizaci (to znamená rozšířit nabídku možných kroků směřujících k omezení násilné osoby).“, zde je ale třeba zvýraznit formulaci v případě věrohodného podezření. Tady právě by byla zajímavá otázka zda a jak, neboť konkrétní posouzení bude záležet na konkrétních osobách v řadách policie. Tzn. na těch, kteří v současné době podle té samé důvodové zprávy nevyužívají příslušná ustanovení zákona o policii. Dalo by se popsat asi jako když řeknete řidiči z povolání, že neumí moc řídit osobní automobil, tak ať si to zkusí s autobusem. Budu-li tedy v přirovnání pokračovat  – máme pro tento návrh zákona řidiče ?

Znamenají v důvodové zprávě uvedené skutečnosti snad že v současné době ze strany policie není vyvíjena dostatečná činnost ? Tomu by asi nasvědčovaly na jedné straně údaje ze strany průzkumů a na straně druhé policejní statistiky ?! Nebo je to jinak ? Jakým způsobem chtějí předkladatelé zabránit kampaňovitosti a nebezpečí, že policie bude hledat „domácí násilí“, jenom aby naplnila statistiku ?

Opět podle důvodové zprávy – teď již ale v části předpokládaných dopadů se uvádí, že „Dopad návrhu zákona do oblasti rovných příležitostí je cílený. Usiluje o změnu postoje společnosti k domácímu násilí a k jeho jednotlivým účastníkům. Navrhovaná právní úprava si v tomto směru klade za cíl působit na společnost jako celek, snaží se jednoznačně deklarovat, že nebude tolerovat žádné násilí, ani to, ke kterému dochází ve vztahu blízkých osob a v soukromí. Právní úprava usiluje o jednoznačné vyhranění postoje státu, který formou institutu vykázání dává jednoznačně najevo vůli upřednostňovat právo na ochranu života, zdraví a lidské důstojnosti před ochranou vlastnických či užívacích práv. Návrh zákona si klade si za cíl poskytnout osobám ohroženým domácím násilím (z 80 % ženám) takové právní prostředky ochrany, aby se ohrožená osoba mohla psychicky a sociálně zkonsolidovat a řešit svou situaci.
I v této souvislosti je však dobré si uvědomit, že ačkoliv jsou ohroženými osobami převážně ženy, nabízené právní prostředky pomohou řešit situaci i dalším osobám ohroženým domácím násilím (například mužům nebo seniorům ohrožovaným svými potomky).“

Nelze samozřejmě vše stavět na větách, vytržených z kontextu, nicméně proklamativní cíle jsou u zákona vždy rizikovou věcí. Chce-li společnost cokoliv deklarovat, ať tak činí prostřednictvím podpory a pozitivním kroky ke zlepšení stavu  - tzn. zlepšení a rozšířením práce institucí v sociální sféře. Represivní kroky jsou samozřejmě možné také, není je ale možné zavádět cestou pokusu a omylu, resp. možné to je, je to ale rozumné?Otázkou je, co je horší – zda se pokoušet činit dobro s tím, že akceptuji že stále existuje zlo, na které budu ukazovat, nebo  za každou cenu činit dobro, s tím, že zlo učiněné v zájmu dobra není zlem? 

Tudíž závěrem – domácí násilí asi je problémem, nicméně problémem komplexním, obtížně řešitelným pouze pomocí sankcí (navrhovatelům prioritu sankcí nepodsouvám, nicméně tato je v celém návrhu všudypřítomná). Cestou ale může být jen zájem společnosti a podpora osob, které tvrdí, že jsou postižené, spolu s následným postihem osob, které se domácího násilí dopouštěli. Nelze ale některé etapy obcházet, předbíhat, či zcela vypouštět. A to vše ale samozřejmě stojí peníze, které stát musí vynaložit buď sám přímo, nebo nepřímo ve formě podpory jiným organizacím.