Na různých fórech slýchávám, že konkurs, jako likvidační způsob řešení úpadku dlužníka je historicky starší, než oddlužení - osvobození, jako nelikvidační způsob řešení úpadku dlužníka. Počátky konkursu lze vystopovat v republikánském Římě (ponechávám stranou, zda nešlo – v dnešním chápání – spíše o exekuci, ke které se sešli dlužníkovy věřitelé - concursus creditorum). Počátky osvobození lze naproti tomu prakticky ve všech kulturách s tradicí soukromého vlastnictví vystopovat až k počátku písemných záznamů, tedy lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že jsou ještě starší.

Vydejme se po časové ose nazpět časem, před zavedení oddlužení, před zavedení nuceného vyrovnání, před zavedení oddlužování zemědělců a svazků lidové zprávy po Únoru 1948… před pravidelné osvobozování, jak jej popisuje Bible (zejména 15. kapitola knihy Deuteronomiu, 25. kapitola knihy Leviticus, později Kniha Nehemjášova) až ke starověkým Sumerům do doby (minimálně) 4500 let nazpět.

Sumerové řešili stejný problém, který se jak červená nit vine celými lidskými dějinami. V Mezopotámii se vyvinula majetná vrstva, která půjčovala té nemajetné, a to ať jde o půjčky podnikatelské, tak (dnes bychom řekli) spotřebitelské. Stačil však jeden suchý rok či jedno špatné rozhodnutí a nebylo možné půjčku vrátit. Dlužník se začal proto zbavovat majetku. Zpravidla to začalo obilím, ovcemi, kozami a nábytkem, pak došlo na pole a domy nebo i na lidi. Z těch se nejdříve zabavovali otroci, pak svobodné služebnictvo, pokud dlužníci nějaké měli, pak děti, manželky a v extrémním případě se majetkem stal i sám dlužník (tuto praxi zrušil až v římských dobách lex Poetelia Papiria de nexis v roce 326 př.n.l.).

Dlužník a jeho rodina museli poté sloužit v domě (chrámu, paláci) svého věřitele. Teoreticky se mohl vykoupit – vrátit půjčku, prakticky to však možné nebylo (zkuste vrátit velkou půjčku, když Vám seberou veškerý majetek a uvrhnou do dlužního nevolnictví, prakticky do otroctví). Společnosti hrozil v důsledku takového zadlužení často kolaps. Pokud se neurodilo, zemědělci (základ tehdejšího hospodářství) se stávali dlužními nevolníky (rukojmími) a rodiny se rozpadaly. Země zanedlouho ležela ladem, protože zadlužení zemědělci ze strachu před zabavením majetku uprchli a přidali se k polokočovným skupinám žijícím v pouštních oblastech na okraji společnosti. Stejný problém (jen v jiných kulisách a s jiným obsazením) trápí lidstvo dosud.

Sumerští vládci, kteří museli čelit hrozbě úplného společenského rozkladu, proto pravidelně vyhlašovali všeobecnou amnestii. Toto rozhodnutí prohlašovalo všechny spotřebitelské půjčky za neplatné (netýkalo se to však obchodních půjček; za obchodní půjčky se ale nepovažovaly půjčky na rozvoj zemědělství), zemědělci dostali zpátky své pozemky a dlužní nevolníci se mohli vrátit ke svým rodinám. Brzy se z toho stal zvyk, který byl pravidelně dodržován. V Sumeru se tomuto rozhodnutí říkalo „prohlášení svobody“ a je příznačné, že sumerské slovo „amargi“, první písemně zaznamenané slovo označující „svobodu“ v jakémkoliv lidském jazyce, znamená doslova „návrat k matce“ – protože to bylo přesně to, co mohli dlužní nevolníci nakonec udělat. Stejný zvyk se ze stejných důvodů v různé podobě a s různými přestávkami praktikuje dodnes.

Osvobození mohli dlužníci dojít v různém dějinném období v různém čase. U Sumerů většinou se změnou vládce (zpravidla jednou za život), u Hebrejců na některých místech Bible (Deuteronomium) v každém sedmém roce, na některých místech až ve čtyřicátém devátém roce (Leviticus; zpravidla jednou za život). Leitmotivem bylo přesvědčení, že děti nemají odpovídat za hříchy svých rodičů, přičemž „hřích“ je chápán současně také jako „dluh“ (v metafyzickém i peněžním smyslu). V základech indoevropských jazyků se jednalo o jedno slovo.  

V době, kdy se mnozí při diskusi nad aktuálními problémy zaklínají křesťanskými tradicemi, křesťanskou morálkou a křesťanskými hodnotami, není od věci si připomenout slova devátého odstavce buly Miseriocordiae Vultus, který nabízí jedno z podobenství o křesťanském životním stylu. Na Petrovu otázku kolikrát je třeba odpustit, Ježíš odpovídá: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale sedmdesátsedmkrát“ (Mt 18,22) a vypráví podobenství o nelítostném služebníkovi. Když si ho pán zavolá, aby splatil velkou částku peněz, prosí jej na kolenou a pán mu dluh odpustí. Hned poté však potká jiného služebníka, který dluží pár denárů jemu a na kolenou jej prosí o slitování. On jej však odmítne a nechá uvěznit. Jeho pán se to dozví, velmi se rozhněvá, zavolá si prvního služebníka a říká mu: „Neměl ses i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ 

Každý z nás se může ve svém nitru zamyslet nad tím, zda i jemu se někdy nedostalo nenárokového milosrdenství. Nemusí jít zrovna o dědictví, darování či prominutí dluhu. Vlastní a upřímná odpověď budiž reakcí na výhrady, že dluhy se mají platit (rozumí se samo sebou do posledního haléře). I kdyby to nebylo povinností, je minimálně slušností každého z nás, dělit se způsobem, který to dovolí, o své štěstí. Otázka dobročinnosti by měla mít pro každého z nás charakter kategorického imperativu. Pro utilitaristy mám slova uklidnění: Vyplatí se Vám to.

Výše citované podobenství lze převést (a desítkami citací doložit) i na jiné příklady. Přidržím se oblasti práva a řešení dluhů. Aktuálním problémem může být ochrana spotřebitele a zadlužování. Je licoměrné odsuzovat tuto ochranu, shodou vzácných (na nás převážně nezávislých) okolností z pozice toho silnějšího, vzdělanějšího, bohatšího a nezadluženého.

Jistě je otázkou diskuse, kde má tato ochrana končit, že však existovat má, je dle mého názoru nezpochybnitelné. I ten největší (tu většinou právní) kritik rád využije možnosti reklamace porouchaného automotoru, třebaže by mu technik řekl, že si měl motor pořádně předem vyzkoušet, otestovat, vyhodnotit všechna rizika, a měl tak vědět, co kupuje, se všemi riziky s tím spojenými. Každému právníkovi přijde jeho ochrana při této koupi samozřejmá, rozumná a dokonce nutná. Ruku na srdce, čí znalosti přesahují povědomí, že motor je vpředu? Kdo ví, jaký je rozdíl mezi elektronicky řízeným vstřikováním a přímým vysokotlakým vstřikováním? K čemu slouží píst, pístní čep, ojnice, kliková hřídel, válec, výfukový a sací ventil či svíčka? (termíny jsem čerpal z absolventské práce Ondřeje Bruse, žáka 9. třídy ZŠ a MŠ Nová Bystřice: „Konstrukce motorů a jejich význam“).

Proč nepřijde každému právníkovi samozřejmé, rozumné a nutné obdobným způsobem chránit automechanika při uzavírání smluv o převodu nemovitostí nebo třeba úvěrových smluv? Jak může automechanik hravě při prodeji motoru oklamat právníka, platí to i obráceně. Stejně tak na této straně Atlantiku přijde každému většinou přirozený systém veřejného zdravotního pojištění, a to i těm, kteří jsou zrovna dnes tělem i duchem zcela zdrávi a lékaře léta nenavštívili.

Uvedeným vztahům můžeme (ve shodě se svým vyznáním) říkat různě, milosrdenství, etika či morálka (katolická, protestanská, židovská…), společenská smlouva, společenský smír…, ale klidně také jeden z pilířů politiky EU nebo utilitarismus. Všechny kategorie mají jedno – a to hlavní – společné. Dnes pomoc nepotřebuji, ale pozítří třeba ano. Nebo pomoc bude potřebovat náš kamarád či naše dítě. Zaručíme se, že nikdo z nich nikdy nebude pomoc potřebovat ani žádat?

Nikoliv. Vše směřuje k jedinému možnému závěru. Oddlužení a s tím související osvobození od placení dluhů má smysl a je nutné. Lze diskutovat nad parametry (30 % nebo 10 %, 5 let nebo 3 roky, všechny dluhy nebo jen – jako ostatně i v Sumeru – spotřebitelské dluhy), ale potřebnost uvedeného institutu je nepopiratelná a pro společnost – ano, i pro Ty, co jej nikdy potřebovat nebudou – nanejvýš prospěšná.

Oddlužení (osvobozování od placení dluhů) čeká na svoji hlubokou sociologickou, psychologickou, ekonomickou, politickou, etickou… prakticky jakoukoliv společenskovědní analýzu. Jen tak budeme schopni popsat a pochopit smysl oddlužení a osvobození v plném svém skutečném – nikoliv jen „tušeném“ – významu, uvědomit si všechny souvislosti, motivace, užitky a říci, jak přesně je prospěšná.

Je mi známo, že některé dílčí studie vznikají, ale opět vycházejí z pouhého povrchního „tušení“ skutečnosti, a to i studie, které se pro plnost čísel tváří exaktně. Nevím o žádné větší konferenci či sborníku, kde by byly syntetizovány výsledky jednotlivých oborových dlouholetých bádání (které však nejsou, tedy mnou žádané konference a sborníky ani být nemohou). Oddlužení je u nás institucionalizováno již osm let a řeší částky v řádech desítek miliard korun, kvalitní analýzu si zaslouží.

Z důvodu absence kvalitních analýz proto uvádím jen mnou „tušený“ a namátkově vypočtený prospěch oddlužení: Lepší psychický stav obyvatelstva = nižší náklady na zdravotnictví a pohřební službu, kvalitnější život a výchova další generace. Znovuzapojení do legálního pracovního procesu = vyšší výběr daní a pojistného, zvýšená koupěschopnost (roztáčí se spirála – již ne dluhová, ale multiplikačního efektu), vyšší důchody, nižší chudoba, a tak dále – pokračovat lze hodiny.

Jsem si vědom, že každý systém má své finanční i společenské náklady a každý systém má i své černé pasažéry. Důležité je uvědomit si, proč tu takový systém máme (již jsem naznačil), komu je ku prospěchu a co nám přináší. Nezrušíme například systém hromadné dopravy, o němž není pochyb, že je finančně ztrátový, občas v něm dojde k tragické nehodě a že jej využívají neplatící (černí) pasažéři.

Systém státem řízeného oddlužování je na tom podobně. Vedle různých parazitů, kteří v tomto procesu, který se jich jinak osobně (zatím) netýká, vidí prostředek k vlastnímu obohacení bez snahy pomoci dlužníkovi, je to i dlužník samotný, který systém oddlužení může zneužít. Vedle honu na šikanózní věřitelské insolvenční návrhy se zapomíná, že je to nejčastěji dlužník sám, který používá (spíše zneužívá) insolvenčního řízení k šikaně svých věřitelů (opět se dovolávám svého „tušení“ a neexistující kvalitní analýzy; různé dojmy za kvalitní analýzu nepokládám). S osvětou týkající se oddlužení a se změkčováním jeho podmínek zcela jistě přibývá nepoctivých dlužníků – černých pasažérů – kteří již své zadlužování budou řídit s vidinou následného osvobození od povinnosti platit své dluhy. Nejsem sám, kdo v tom vidí veliký morální hazard.

Stejně jako však kvůli černým pasažérům nezrušíme metro nebo podporu v nezaměstnanosti, byla by škoda kvůli nim rušit oddlužení. Stejně jako v prvém případě je důležitá prevence a průběžná kontrola, je důležitá minimálně stejně tak v případě druhém (znovu dodávám – a i kvalitní analýza). Výhody oddlužení – vedle uvedených rizik – za to rozhodně stojí.

Závěrem si své zamyšlení dovolím shrnout dvěma na první pohled nesouvisejícími apely:

• oddlužení se nebraňme, buďme mu otevření a (nejen) k dlužníkům milosrdní, děláme to v první řadě pro sebe a
• vyžadujme kvalitní a hluboké víceoborové analýzy jevů s oddlužením souvisejících.

PS: v úvodu zmiňované sumerské „amargi“ (osvobození jako návrat k matce) se v průběhu věků a pro ne úplně důsledně dodržované „amargi“ změnilo v babylonské „hubullum masa ´um“, tedy doslova „smýt dluhy“ (záznamy o dluzích), neboli zničit hliněné tabulky, na které se dluhy zapisovaly. Tento výraz má původ v povstáních, kdy jejich pravidelnou první obětí byli účetní, načež následovalo obřadné ničení dlužních tabulek…

Tomáš Jirmásek,
soudce Krajského soudu v Praze

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz