Odposlechy v trestním řízení: Střet práva na soukromí se zájmem společnosti na objasňování trestné činnosti

Provádění odposlechu v trestním řízení je poslední dobou frekventovaným tématem, jímž se zabývají jak média při rozebírání veřejně známých kauz, tak soudy při své rozhodovací činnosti, vzhledem k tomu, že se provádění odposlechů stalo ze strany orgánů činných v trestním řízení oblíbeným prostředkem k získávání důkazů při podezření z páchání trestné činnosti.

Kdy je ale užití tohoto prostředku oprávněným zásahem do soukromí jedince a kdy se jedná o zásah neoprávněný vedený snahou orgánů činných v trestním řízení vytěžit jakoukoli informaci, která by mohla vést ke vzniku samotného důvodného podezření ze spáchání trestného činu? To je otázkou, na kterou je třeba hledat odpověď především v soudní judikatuře zabývající se výkladem příslušných ustanovení zákona č. 141/1961 Sb. , trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“).

Odposlech je institutem trestního řízení, který umožňuje orgánům činným v trestním řízení, resp. policejnímu orgánu, zasáhnout do základních práv a svobod osoby, o jejíž odposlech se jedná, ale rovněž i osoby, která s danou odposlouchávanou osobou komunikuje. De facto se jedná o zákonem aprobovaný průlom do ústavně garantovaného práva člověka na ochranu soukromí dle čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod spočívající v ochraně tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením a dále dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod do práva člověka na respektování rodinného a soukromého života, kterým je chráněna komunikační svoboda spočívající v ochraně obsahu předávaných zpráv a informací i vnějších okolností, za nichž se komunikace uskutečňuje (místo, čas, druh a způsob komunikace).

Vzhledem k závažnosti tohoto zásahu do ústavně garantovaných práv člověka je pak třeba, aby bylo vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (dále jen „příkaz k odposlechu“) podrobeno zkoumání, jak co do splnění zákonných náležitostí opravňujících k jeho vydání, tak co do faktické důvodnosti jeho vydání vyplývající z dosavadních výsledků trestního řízení. V praxi ovšem často ze strany policejního orgánu a státních zástupců dochází k požadování vydání příkazu k odposlechu bez existence dostatečných důvodů k jeho nařízení a na straně soudů pak dochází k vydání požadovaných příkazů k odposlechu bez náležitého zkoumání odůvodněnosti jejich vydání a bez splnění zákonem vyžadovaných náležitostí na jejich znění.

Jaké jsou tedy podmínky k provádění odposlechu?

O nařízení odposlechu je rozhodováno formou příkazu, jak judikoval Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. Tzn 24/95: „Odposlech a záznam telekomunikačního provozu může nařídit za podmínek ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. předseda senátu nebo soudce příkazem, který má povahu rozhodnutí svého druhu; nejde o usnesení ve smyslu § 119 odst. 1 tr. ř. ani o opatření.“

Dle § 88 odst. 1 TŘ lze vydat příkaz k odposlechu, je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, dále pro trestné činy podle § 226, 248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 až 4, § 256 - 258 a § 329 zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“) nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, a to za podmínky, že lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené.

V souladu s § 88 odst. 2 TŘ je pak příkaz k odposlechu oprávněn vydat předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, přičemž musí být písemný a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje.

V příkazu k odposlechu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce. V odůvodnění pak musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.

V průběhu provádění odposlechu má pak policejní orgán dle § 88 odst. 3 TŘ povinnost průběžně vyhodnocovat, zda i nadále trvají důvody, které vedly k vydání příkazu k odposlechu. Pokud důvody pominuly, je povinen odposlech a záznam telekomunikačního provozu ihned ukončit, a to i před skončením stanovené doby odposlechu.

Dobu trvání odposlechu je pak po vyhodnocení dosavadního průběhu možno prodloužit dle § 88 odst. 4 TŘ, a to příkazem vydaným soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení soudcem krajského soudu na návrh státního zástupce, a to i opakovaně, vždy nejdéle na čtyři měsíce.

Získané záznamy o odposlechu lze dle § 88 odst. 6 TŘ užít jako důkaz v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech proveden, pokud je v dané trestní věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin dle § 88 odst. 1 TŘ, tedy byly-li by zde splněny podmínky pro nařízení odposlechu, popřípadě rovněž se souhlasem uživatele odposlouchávané stanice.

Splněním zákonných náležitostí na obsah příkazu k odposlechu se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 4 Pzo 3/2013, ve kterém vyslovil, že: „V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které odůvodňují vydání tohoto příkazu. Jestliže soud tyto důvody v příkazu neuvede a nevysvětlí, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené a omezí se toliko na popis stíhaného skutku a obecné konstatování, že uvedeným odposlechem lze zjistit podstatné okolnosti, vedoucí přímo k pachateli trestné činnosti a ztotožnění osob, které se na trestné činnosti podílely, porušuje tím ustanovení § 88 odst. 1, odst. 2 tr. řádu.“

Shora uvedené rozhodnutí považuji za svým způsobem průlomové, neboť v praxi neustále dochází k vydávání příkazů k odposlechu, ve kterých je požadavek na uvedení důvodu a účelu odposlechu odbyt přepisem zákonné podmínky, tedy konstatováním, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak a rovněž že se očekává, že odposlechem budou zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, a to bez jakékoli další konkretizace. Ačkoliv by se takový požadavek ze zákonného ustanovení dal vyčíst, soudy při vydávání příkazů k odposlechu často rezignují na jeho naplnění a je tedy třeba, aby tyto povinné náležitosti příkazu k odposlechu byly dále vyloženy a akcentovány judikaturou a jejím sjednocováním Nejvyšším soudem ČR.

V příkazu k odposlechu by rovněž měla být dostatečně určitě specifikována odposlouchávaná stanice či jiný způsob odposlouchávané komunikace včetně specifikace jejího uživatele, jak judikoval Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 615/06: „Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Pokud tato skutečnost nevyplývá ze zjištění, že se jedná o majitele telefonní stanice, musí být zdůvodněno, na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má v držení a že ji skutečně používá, nebo ji v minulosti v nikoliv nepodstatné míře používala, a že tak bude s vysokou pravděpodobností činit i v budoucnu.“

K důsledkům nedodržení shora popsaných zákonných náležitostí a podmínek vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 502/2000: „Porušení těchto pravidel při pořizovaném získávání těchto dalších důkazů vytváří nezákonnost důkazu provedeného v trestním řízení a má samo o sobě za následek, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou.“

Institut odposlechu má pak sloužit k objasnění trestné činnosti, na jejíž páchání je usuzováno z již existujících důkazů, nikoli jako prostředek k získání prvotního důkazu směřující k potvrzení zatím nepodloženého podezření o spáchání trestného činu, jak vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06, když o příkazu k odposlechu říká, že: „Může tedy být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost, a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu.“ Dále se k tomuto Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06, když judikoval, že: „Z hlediska ústavně chráněných základních práv je nepřípustné, aby zahájení úkonů k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle § 158 odst. 3 trestního řádu, např. ve formě odposlechů, bylo zneužíváno jako prostředku k teprve dodatečnému opatřování podkladů pro tento postup, tj. samotné důvodnosti podezření.“

Velkou pozornost poslední dobou rovněž vzbuzuje otázka odposlechu komunikace odposlouchávané osoby s obhájcem, což je dle § 88 odst. 1 TŘ nepřípustné a jak vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95: „Pro komunikaci obhájce s jeho klientem ústavně přípustná výjimka zásahu do tajemství dopravovaných zpráv neplatí. ... Při střetu dvou zájmů ústavně chráněnému tajemství dopravovaných zpráv je třeba dát přednost před účelem trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.); důsledkem toho ovšem je, že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství, nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen (§ 88 odst. 4 tr. ř.), a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné komunikaci vůbec došlo.“

Vzhledem k tomu, že odposlechy jsou ve většině případů z pochopitelných důvodů prováděny ve fázi prověřování za režimu utajení, tedy před zahájením trestního stíhání, jedná se o úkony, na které je pohlíženo jako na neodkladné či neopakovatelné dle § 160 odst. 4 TŘ. Protokol o provedení takového úkonu pak musí obsahovat odůvodnění, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný či neopakovatelný považován, jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 46/2013: „Smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je totiž zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů.“ Sepsání protokolu o provedeném odposlechu je dle § 88 odst. 6 TŘ předpokladem použitelnosti záznamu o odposlechu jako důkazu v trestním řízení, kdy tento kromě odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu, musí obsahovat rovněž údaje o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu a o orgánu, který jej pořídil.

Po pravomocném skončení trestního stíhání je dle § 88 odst. 8 TŘ státní zástupce nebo policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvního stupně povinen informovat o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uživatele odposlouchávané stanice spolu s poučením o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu k Nejvyššímu soudu ČR. Vzhledem k tomu, že záznamu odposlechu je zpravidla užito jako důkazu v trestním řízení, není následný přezkum zákonnosti nařízení odposlechu až po pravomocném skončení věci příliš praktickým řešením. V praxi je proto většinou volena varianta obrany proti nařízení odposlechu formou podání ústavní stížnosti, která je (za splnění dalších zákonných podmínek) proti příkazu k odposlechu přípustná, jelikož proti takovému příkazu není přípustný žádný opravný prostředek. Ústavní soud ovšem často vyjadřuje zdrženlivost vůči zasahování do činnosti orgánů činných v trestním řízení v době, kdy trestní řízení stále probíhá a tak často nezbývá než zákonnost a použitelnost důkazu prováděného záznamem odposlechu rozporovat při dokazování v hlavním líčení před soudem.

Na závěr lze uvést, že shora uvedené náležitosti příkazu k odposlechu by měly naplňovat již žádosti policejních orgánů a návrhy na vydání příkazů k odposlechu podané státními zastupitelstvími, neboť právě tyto orgány svým dosavadním šetřením dospěly k názoru, že jsou splněny podmínky pro jejich vydání, jak vyslovil Ústavní soud v nálezu, sp. zn. II. ÚS 789/06: „Nezbytnost zkoumání, zda žádost o vydání příkazu podle § 88a odst. 1 trestního řádu byla podána v řádně zahájeném trestním řízení, vyplývá přímo z čl. 13 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a je nerozhodné, že se o této povinnosti výslovně nezmiňuje i zákon.“