Nejvyšší soud v novém rozsudku dále rozvíjí svoji judikaturu o odpovědnosti pomocníka: zabývá se otázkou zda (a v jakých případech) jsou zdravotničtí pracovníci osobně povinni k náhradě újmy na zdraví pacienta.[1]

Jak vyplývá z rozsudku, žalobkyně – pacientka podstoupila operaci ruky. Operoval ji lékař, který byl jediným společníkem a jediným jednatelem s.r.o. (poskytovatele zdravotních služeb). Toto s.r.o. uzavřelo s pacientkou smlouvu o péči o zdraví. Lékař při operaci pochybil (postupoval non lege artis)[2] a v důsledku toho pacientce musel být amputován malíček na ruce – utrpěla tedy újmu na zdraví. Pacientka se proto domáhala náhrady újmy – zažalovala jak s.r.o., tak i samotného lékaře.

Lékař se v řízení bránil mj. tím, že není na rozdíl od s.r.o. pasivně legitimován. Smlouvu o péči o zdraví přece uzavřelo s.r.o. a pacientka, zatímco lékař nebyl její stranou. Smyslem založení s.r.o. a zásadní výhodou této formy podnikání má být právě omezení odpovědnosti, které chrání osobní majetek společníka.

Nejvyšší soud nicméně konstatoval, že na případ je třeba aplikovat pravidla týkající se odpovědnosti pomocníka (k nimž již existuje prejudikatura)[3]; tato pravidla mají vycházet z § 2914 o. z. Ten je dle Nejvyššího soudu třeba vykládat v kontextu právních předpisů, které upravují postavení jednotlivých pomocných osob, které vystupují v různých pozicích (např. statutární orgán, zaměstnanec, úřední osoba, člen spolku, předseda SVJ aj.). Zásadní pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, nebo vzniká pomocníkovi vlastní povinnosti k náhradě újmy, je míra autonomie, nebo závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní.

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

V této souvislosti Nejvyšší soud v rozebíraném judikátu uvedl, že lékař (resp. zdravotnický pracovník) je sám povinen plnit při své odborné činnosti povinnosti zakotvené v zákoně o zdravotních službách,[4] tedy stejně jako poskytovatel zdravotních služeb (zde s.r.o.) má i lékař – fyzická osoba povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni.

Nejvyšší soud toto v rozsudku nezdůrazňuje, nicméně je důležité připomenout, že v českém právu náhrady škody se neuplatní zásada non-cumul, což znamená, že je přípustná konkurence (kumulace) nároku na náhradu újmy pro porušení smluvní povinnosti a deliktního nároku.[5] Zatímco poskytovatel zdravotní péče tedy odpovídá za újmu způsobenou porušením smluvní povinnosti (§ 2913 o.z.), lékař provádějící operaci odpovídá dle deliktní skutkové podstaty (§ 2910 o.z.); porušená povinnost je v obou případech povinnost k postupu de lege artis. Ta může u poskytovatele (zdravotnické zařízení) spočívat v povinnosti řádně vybrat osobu lékaře, která má operaci provést a zajistit k tomu náležité podmínky. U samotného lékaře spočívá v povinnosti provést operaci na náležité odborné úrovni, v souladu s nejnovějšími medicínskými poznatky, při zohlednění konkrétních okolností a zdravotního stavu pacienta.[6]

Dále se v rozsudku uvádí, že je třeba odlišit postavení

1. lékaře, který odbornou činnost vykonává jako zaměstnanec v organizační podřízenosti vůči zaměstnavateli – např. nemocnici. Lékař v nemocnici je nepochybně limitován organizačními pokyny a přístrojovým i personálním vybavením, na jejichž zajištění nemá vliv. Přitom tyto okolnosti mohou ovlivňovat celkovou kvalitu lékařské péče; a
2. lékaře, který je též statutárním zástupcem poskytovatele zdravotních služeb. Je-li současně poskytovatelem zdravotních služeb i lékařem, vykonávajícím odbornou činnost, nemůže být lékař fakticky ani organizačně podřízený. Proto by tento lékař měl odpovídat spolu s hlavní osobou za případnou újmu podle § 2914 o. z.

Samozřejmě je třeba zdůraznit, že lékař může být v pozici pomocníka deliktně odpovědný za újmu pouze pokud svým zaviněním poruší zákonnou povinnost, a v příčinné souvislosti s tím zasáhne do absolutního práva poškozeného pacienta (zdraví).[7]

Nejvyšší soud dovodil, že u lékaře v druhém případě, tedy lékaře v pozici pomocníka vykonávajícího odbornou činnost, a současně statutárního zástupce poskytovatele zdravotních služeb, nese lékař odpovědnost za případné porušení povinnosti postupovat de lege artis. Stejně by tomu bylo v případě, kdy by lékař figuroval v pozici zaměstnance poskytovatele zdravotních služeb, a zároveň by byl (coby společník tohoto poskytovatele) de facto zaměstnavatelem, jehož pokyny by se měl řídit: pokyny by uděloval tentýž subjekt, který by se jimi měl řídit. Nedávalo by smysl, aby někteří zdravotničtí pracovníci za újmu způsobenou postupem non lege artis odpovídali (např. lékaři provozující svou praxi jako fyzické osoby) a ti, kteří praxi provozují jako pomocníci s.r.o., již ovládají, nikoli.

Nejvyšší soud dále uvedl, že naopak ve vztahu k jiným činnostem, které takový lékař vykonává jako statutární zástupce „lékařského“ s.r.o. (jako správa zařízení, v němž je zdravotní péče poskytována, zajišťování vybavení ordinace, zaměstnávání zdravotního personálu, uzavírání smluv se zdravotními pojišťovnami apod.) se na lékaře vztahuje ochrana týkající se specifik společnosti s ručením omezeným. Tímto měl Nejvyšší soud patrně na mysli oddělení majetkových sfér s.r.o. a jejího společníka.

Naopak v případě lékaře – zaměstnance v organizační podřízenosti vůči zaměstnavateli (např. nemocnici) toto neplatí. Tito lékaři jsou limitováni pokyny a vybavením zaměstnavatele, což má vliv i na závěr o jejich odpovědnosti za způsobenou újmu. V rozsudku se v této souvislosti odkazuje na judikaturu k odpovědnosti zaměstnance – pomocníka.[8] Takový lékař by patrně odpovídal dle míry autonomie, kterou měl při své odborné činnosti (tato by vycházela z okolností konkrétního případu).

Závěrem Nejvyšší soud uvedl, že poškozený nemá být zbaven možnosti domáhat se náhrady způsobené újmy po pomocníkovi pouze z toho důvodu, že za ni odpovídá i někdo další.[9] Jak přesně by vypadalo vypořádání mezi oběma pasivně legitimovanými subjekty např. v případě, kdy by poškozená-pacientka žádala náhradu újmy pouze po lékaři, nikoli však po s.r.o., Nejvyšší soud nerozváděl.

K tomuto rozhodnutí lze dodat, že právní doktrína jej považuje (společně s judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k § 2914 o.z. a odpovědnosti pomocníka) za problematické. Je však nutné s jeho závěry počítat, a to i při zhodnocení dostatečnosti pojištění odpovědnosti některých lékařských profesionálů. Otázkou rovněž je, jakých dalších profesí by se tato judikatura mohla dotknout.

Mgr. Petr Vrbka,
advokát                                        

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Koliště 1912/13
602 00 Brno

Růžová 1416/17
110 00 Praha