Odpovědnost opatrovníka za protiprávní jednání opatrovance

Fyzická osoba získá způsobilost vlastními právními úkony nabývat práv a povinností (svéprávnosti) v plném rozsahu dovršením 18. roku věku. I před tímto okamžikem může však právoplatně jednat, ovšem jen takovými právními úkony, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejímu věku. Pokud není fyzická osoba k určitému právnímu úkonu způsobilá, jedná za ni její zákonný zástupce.[1]

Jednání za nezpůsobilého

V případě, že zletilá fyzická osoba není vůbec nebo v určité míře způsobilá k právním úkonům, přichází v úvahu zbavení nebo omezení její způsobilosti, což je vážným zásahem do osobnostních práv člověka. Proto o tomto kroku smí rozhodnout pouze soud. Účelem rozhodnutí soudu[2] je jednak poskytnutí ochrany té fyzické osobě, jíž se soudní rozhodnutí týká, jednak zajištění ochrany všech subjektů, jež přicházejí do styku s osobami stiženými duševní poruchou, která není jen přechodného rázu, či s osobami, které přivykly nadměrnému požívání alkoholických nápojů, omamných prostředků nebo jedů.

Soud ustanoví opatrovníkem rodiče nebo jinou osobu blízkou, ledaže by jejich ustanovení bránily zvláštní důvody.[3] Nelze-li opatrovníkem ustanovit některou z těchto osob a není-li možnost ustanovit opatrovníkem jinou vhodnou osobu, přichází na řadu možnost povolat za opatrovníka obec[4] nebo její zařízení s právní subjektivitou jako tzv. veřejného opatrovníka. Ustanovení veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas. Soud je v každém konkrétním případě povinen stanovit rozsah opatrovnických práv a povinností, tj. také rozsah, v jakém je opatrovník oprávněn a povinen za opatrovance činit právní úkony.

V této souvislosti se jako zajímavá jeví otázka právní odpovědnosti opatrovníka za protiprávní jednání opatrovance.

Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání

V případě, že škodu způsobí nezletilý nebo osoba stižená duševní poruchou, je pro stanovení míry odpovědnosti za škodu okolnost, zda je škůdce schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky – přičemž oba předpoklady musejí být splněny současně.[5] Zároveň ale platí, že společně a nerozdílně se škůdcem odpovídá za způsobenou škodu i ten, kdo je povinen nad ním vykonávat dohled. Ten také odpovídá za škodu zcela, pokud nelze po škůdci objektivně požadovat splnění dvou výše zmíněných předpokladů vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu. V případě, že škůdce nemohl v okamžiku způsobení škody ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, stává se občanskoprávně neodpovědným. Z hlediska vzniku deliktní odpovědnosti osoby trpící duševní poruchou není důležité, zda byla rozhodnutím soudu zbavena (omezena) způsobilosti k právním úkonům; rozhodující je vliv duševní poruchy na rozumovou a volní schopnost jednající osoby, a to vzhledem k okolnostem daného případu.

Odpovědnost osob povinných dohledem

Jak už jsme výše uvedli, zakládá zákon společnou (solidární) odpovědnost osob povinných dohledem s nezletilým nebo osobou stiženou duševní poruchou, kteří způsobili škodu. Předpokladem zproštění odpovědnosti toho, kdo byl povinen dohledem, je, že nezanedbal náležitý dohled, a v tomto směru na něm leží důkazní břemeno.[6] „Náležitost“ dohledu nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. „Náležitým dohledem“ podle ustanovení § 422 odst. 2 ObčZ není možno rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně (na každém kroku), neboť v takovém případě by byla zákonem přepokládaná možnost zproštění se odpovědnosti těchto osob prakticky vyloučena. Při úvaze o tom, zda osoby dohledem povinné nezanedbaly náležitý dohled, je nutno vzít zřetel i na některé okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu.[7]

Důležité je uvědomit si, že opatrovníkem osoby omezené či zbavené způsobilosti k právním úkonům, mohou být ustanoveny vedle osob fyzických i právnické osoby. V případě, že je opatrovníkem právnická osoba, přirozeně v konkrétní situaci jedná svým statutárním orgánem (§ 20 odst. 1 ObčZ), ale spíše zaměstnanci nebo členy. V případě, že tito zaměstnanci či členové způsobí při výkonu opatrovnictví škodu, má se za to, že škodu způsobila přímo právnická osoba (§ 420 odst. 2 ObčZ) a zaměstnanci samotní nejsou odpovědní v režimu občanskoprávním, ale dle příslušných ustanovení zákoníku práce.

Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem je vázána na zaviněné porušení povinností při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. [8] Plněním pracovních úkolů se zde rozumí výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a dohod mimo pracovní poměr a jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele. V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony, které jsou třeba k výkonu práce, a úkony během práce obvyklé nebo nutné.[9]

Pokud se týká zavinění škody, to musí zaměstnavatel zaměstnanci prokázat. Náhrada škody ze strany zaměstnance zaměstnavateli je limitována; v případě škody způsobené z nedbalosti je hranicí 4,5násobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, v případě úmyslně způsobené škody může zaměstnavatel požadovat navíc i náhradu ušlého zisku.[10]

Aspekt trestněprávní odpovědnosti

Jedním z předpokladů, aby mohlo být jednání pachatele hodnoceno jako trestný čin (či přestupek), je příčetnost takového pachatele v době jednání. Příčetnost je podmíněna schopností pachatele chápat význam jeho činu pro společnost a ovládat své jednání. Opakem příčetnosti je nepříčetnost pachatele.[11] Biologickým kritériem nepříčetnosti pachatele je duševní porucha, psychologickým kritériem je nedostatek rozumové nebo ovládací schopnosti, přičemž stačí nedostatek jedné z těchto schopností. Samotná existence duševní poruchy nezbavuje pachatele trestní odpovědnosti; právně významné totiž je, aby nedostatek rozpoznávací nebo ovládací byl u postižené osoby v době činu. Navíc nedostatek těchto schopností je třeba posoudit i se zřetelem k povaze trestného činu.[12] Z uvedeného vyplývá, že pachatelem trestného činu obecně může být i osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům či této způsobilosti zbavená. Záleží však na konkrétním jednání a okolnostem, zda bude prohlášena v okamžiku určitého jednání za nepříčetnou a tedy trestně neodpovědnou.

Opatrovníka osob zbavených způsobilosti k právním úkonům či ve způsobilosti omezených se mohou týkat trestné činy porušení povinnosti při správě cizího majetku v úmyslné i nedbalosti formě (§ 220 a 221 TrZ) s tím, že by kvůli útoku vůči osobě opatrovance bylo možno přičíst opatrovníku i přitěžující okolnosti.[13] Opatrovník by mohl být ustanoven pachatelem i jiného trestného činu, k jehož spáchání by použil osobu opatrovance jako tzv. živý nástroj.[14] Podobně je to v případě spáchání přestupků, neboť ty jsou trestněprávními proviněními, jež se od trestných činů odlišují nižší společenskou nebezpečností.

Závěrem

Problematika postavení opatrovníka osob s omezenou způsobilostí k právním úkonům či této způsobilosti zbavených včetně práv a povinností opatrovníka je v současném právním řádu okrajová a jako taková je nejasně vymezena. Zvláště v poslední době, akcentující práva jednotlivce před právy společnosti je však toto téma předmětem debat. Opatrovník je v současném právním řádu, zejména v o. s. ř. a občanském zákoníku, chápán čistě jako právní zástupce opatrovance, tedy osobou realizující za něj právní úkony. Aspekt dohledu nad osobou opatrovance a jeho chováním je zcela opomíjen a nápomocná není ani dostupná judikatura.

Nutno říci, že ani nový občanský zákoník[15] nepřináší ohledně postavení opatrovníka a vymezení jeho vztahu s opatrovancem, tolik potřebných pro stanovení odpovědnosti za řádný výkon opatrovnictví a míry dohledu nad životem a jednáním opatrovance, tolik potřebné zpřesnění. Spíše se kloní k experimentům v podobě opatrovnické rady, která v podobě blíže nespecifikovaných a neodpovědných osob (slovy zákonodárce „každá osoba opatrovanci blízká“ či „přátelé opatrovance“) bude moci opatrovníka úkolovat a kontrolovat.

Je otázkou, zda nová právní úprava bude soudní praxí přetavena do právních vztahů vykazujících větší přesnost vymezení a tím i právní jistotu pro opatrovníky, ale i pro opatrovance. Bylo by to každopádně žádoucí.

JUDr. Hynek Pečinka,
zástupce vedoucího odboru

Magistrát města Olomouce
odbor sociálních věcí

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Ustanovení § 27 občanského zákoníku ohledně určení zákonného zástupce nezletilého odkazuje na zákon o rodině. U osob zbavených či omezených na způsobilosti k právním úkonům je to soudem ustanovený opatrovník.
[2] Srov. § 186 a násl. o. s. ř.
[3] Např. protichůdnost zájmů opatrovance a opatrovníka
[4] Ustanovení § 27 odst. 3 občanského zákoníku sice hovoří namísto obce o orgánu místní správy, nicméně judikatura se vyslovila pro obec, a to z důvodu, že ta na rozdíl od svých orgánů může být subjektem práv a povinností – srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 1993 sp. zn. 5 Co 468/93 (Rc 18/1994 Sb. NS, sv. 1 – 2, r. 1994).
[5] Srov. § 422 ObčZ
[6] Srov. § 420 odst. 3 ObčZ
[7] Srov. rozsudek NS ČR zn. Rc 4/1970 Sb. NS. ID ASPI: JUD998CZ
[8] Srov. § 250 a násl. zákona 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Povinnost zaměstnavatele prokázat zaměstnanci zavinění se netýká odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, ani odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí.
[9] Srov. § 273 a § 274 zákoníku práce.
[10] Srov. § 257 a násl. zákoníku práce.
[11] Srov. § 26 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 5 odst. 2 zákona 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
[12] Srov. Novotný, O. – Dolenský, A. a kol.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 3. přepracované vydání. Praha: Codex, 1997
[13] Dle § 42 písm. d) trestního zákoníku soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal trestný čin využívaje něčí nouze, tísně, bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti.
[14] Srov. § 22 odst. 2 trestního zákoníku
[15] Zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014