Napadené ustanovení § 48, odst. 2 a jeho důsledky

Napadené ustanovení § 48, odst. 2 má ve stručnosti tyto následky: Pokud není ve smlouvě přímo ujednáno jinak (což v praxi většinou není), ruší se odstoupením smlouva (řídící se Občanským zákoníkem) úplně od jejího počátku, tj. se zpětnou účinností. Zákon zde vytváří fikci, že předmětná smlouva nikdy uzavřena nebyla a že smluvní vztah nikdy neexistoval (i když např. k odstoupení došlo dva roky od podpisu smlouvy). Pokud tedy například osoba B koupí nějakou nemovitost (třeba byt) od osoby A, je na základě toho zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník a za nějakou dobu některá z osob A či B odstoupí platně od kupní smlouvy, nastávají ze zákona takové účinky, které znamenají, že kupní smlouva nikdy uzavřena nebyla a osoba B ten byt vlastně ani nikdy nemohl na základě té smlouvy nabýt. V takovém případě musí osoba B byt „vrátit“ a osoba A musí vrátit kupní cenu.

Problém nastává, pokud osoba A prodá tento byt osobě B a osoba B pak tento byt dále prodá osobě C. V případě, že v budoucnu někdy dojde k odstoupení od smlouvy uzavřené mezi osobami A a B, dochází tak dle Občanského zákoníku k fikci, že tyto osoby nikdy žádnou smlouvu neuzavřely a že tudíž osoba B se vlastníkem bytu nikdy nestala. To ovšem může způsobit problém osobě C, protože pokud osoba B nikdy vlastníkem bytu nebyla, nemohla tato osoba B byt ani dále převést na osobu C. Z toho prostou logikou vyplývá, že ani osoba C byt nikdy platně nenabyla.

Přístup soudů k předmětnému ustanovení

Výše uvedený případ není neobvyklý a v minulosti už tato otázka byla několikrát řešena, přičemž podobná problematika byla probírána též v jiných jurisdikcích. Dosavadní česká judikatura, včetně judikatury Nejvyššího soudu České republiky, se původně klonila k názoru, že odstoupení mezi dvěma subjekty (v našem případě A a B) nemůže mít vliv na další nabyvatele (v našem případě osoba C), zvláště pokud osoba C kupovala věc v dobré víře a bez vědomí vad vlastnického práva prodávajícího.

Občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu (specializovaná skupina soudců Nejvyššího soudu) však přijalo výkladové stanovisko odlišné, tj. že odstoupením dochází i k zániku práv dalších nabyvatelů (tj. v našem případě osoby C). Jednotlivé senáty Nejvyššího soudu tedy začaly uplatňovat toto stanovisko, kromě senátu Nejvyššího soudu č. 22 Cdo, který se stanoviskem kolegia nesouhlasil, a i z toho důvodu nepřímo požádal Ústavní soud o zrušení předmětného ustanovení.

Právní závěry Ústavního soudu

Ústavní soud podrobil návrh senátu 22 Cdo poměrně detailní právní analýze. Uvedl, že jsou v zásadě dva možné výklady předmětného ustanovení a jeho důsledků, přičemž jeden z nich odpovídá názoru kolegia Nejvyššího soudu (tj. že odstoupením zanikají i navazující právní vztahy) a druhý odpovídá názoru senátu 22 Cdo (odstoupením právní vztahy třetích osob dotčeny nejsou).

Po důkladné analýze těchto závěrů, jejich důsledků  a souladu s ústavním pořádkem České republiky, zejména pak s Listinou základních práv a svobod, Ústavní soud uvedl, že je zřejmé, že ústavně správným je pouze výklad druhý a nikoliv první. Jinými slovy je tedy třeba aplikovat výklad, dle kterého odstoupení od určité smlouvy nemůže mít vliv na práva dalších nabyvatelů a že tedy odstoupením od smlouvy nezanikají práva dalších nabyvatelů věci (pokud neexistují jiné právní vady vlastnického práva, např. nedostatek dobré víry); odstoupení tak působí výlučně jen na smluvní strany smlouvy, od které se odstupuje a jen tyto strany si mají vrátit to, co od druhé obdržely – v případě, že takové vrácení není možné z toho důvodu, že jedna ze stran již věc převedla dále, vrací se místo věci peněžní náhrada.

Ústavní soud tak judikoval, že není třeba § 48, odst. 2 Občanského zákoníku rušit, neboť existuje možnost výkladu tohoto ustanovení, která je v souladu s Ústavou a že je třeba aplikovat právě tento výklad, který znamená, že pokud dojde k odstoupení od určité smlouvy a smlouva se tak ruší, nemůže mít toto zrušení smlouvy vliv na vlastnické právo dalších nabyvatelů, kteří předmětnou věc nabyli ještě před tím, než došlo k odstoupení.

Závěr

Ústavní soud tady tak v rámci odůvodnění svého rozhodnutí upevnil právní jistotu ve vlastnických vztazích. Pokud by totiž platilo stanovisko kolegia Nejvyššího soudu, tj. že odstoupením se ruší i právní vztahy dalších nabyvatelů, znamenalo by to pro všechny subjekty v České republice dosti nejisté právní postavení, protože by si nikdo nemohl být jistý svým vlastnictvím.

Výše uvedený judikát lze zásadně vztáhnout na jakoukoliv smlouvu a nabývání jakýchkoliv movitých či nemovitých věcí, které se dějí na základě Občanského zákoníku, pokud si strany nedohodnou jiný okamžik účinnosti odstoupení (což se v praxi téměř neděje).

Mgr. Tomáš Knotek, advokátní koncipient
Mgr. Josef Hlavička, partner

HAVEL & HOLÁSEK s.r.o., advokátní kancelář

Týn 1049/3, 110 00  Praha 1
Tel.: +420 224 895 950, Fax: +420 224 895 980