Podle současně platné právní úpravy může zaměstnavatel vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu, je-li tato podmínka dohodnuta v pracovní smlouvě. Z toho plyne, že na konkrétní pracovní cestu lze vyslat pracovníka i bez jeho souhlasu (tedy cestu mu nařídit), pokud pracovník v pracovní smlouvě udělil jakýsi generální souhlas se svým vysíláním. Zaměstnavatel při vyslání povinně určí místo nástupu na pracovní cestu, místo výkonu práce, dobu trvání, způsob dopravy a ukončení pracovní cesty, přičemž může určit i další podmínky pracovní cesty. Při vyslání na pracovní cestu je však zaměstnavatel povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance, tj. měl by respektovat určité oprávněné požadavky zaměstnance související s povahou výkonu práce, fyzickým či psychickým stavem zaměstnance, jeho osobními poměry apod. U určité kategorie zaměstnanců zákon přímo počítá s jejich zvýšenou ochranou a vyžaduje výslovný souhlas zaměstnance s vysláním na konkrétní pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště či bydliště, i přes pozitivní ujednání v pracovní smlouvě. Je tomu tak např. u těhotných žen, u zaměstnanců pečujících o dítě mladší 8 let, osamělých zaměstnanců pečujících o dítě do 15 let nebo zaměstnance, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou osobu.

JUDr. Karel Zuska
autor je advokát
AK Holec, Zuska & Partneři
a člen kontrolní rady ČAK