Péče řádného hospodáře pod vlivem rekodifikace soukromého práva

Rekodifikace soukromého práva zavedla partikulární zpřesnění povinností zahrnujících postupy rozhodování a nahrazování vůle právnických osob orgány takové právnické osoby. Předně se jedná o orgány právnické osoby ve smyslu ustanovení § 151 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dale jen: „o.z.”). Zákon explicitně stanoví povinnosti, které je nezbytné zachovávat při výkonu funkce člena voleného orgánu právnické osoby, respektive tedy péči řádného hospodáře.

„Povinnost jednat s péčí řádného hospodáře se přitom rozumí povinnost vykonávat funkci člena voleného orgánu s nezbytnou loajalitou a s potřebnými znalostmi a pečlivostí.”[1] Část odborné veřejnosti se přiklání k názoru nepotřebné konkretizace a úzkého vymezení péče řádného hospodáře ve výše zmíněném ustanovení. V této souvislosti může působit loajalita společně s potřebnými znalostmi a pečlivostí příliš formalisticky. Institut péče řádného hospodáře jako takový již dospěl určité formy "perfekcionistického" výkladu prostřednictvím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen: „NS”). Z tohoto pohledu se může zdát pokus zákonodárce o přizpůsobení definice institutu jako značně neopodstatněný. Autor se s tímto názorem ve větší míře neztotožňuje, jelikož povinnost loajality, byť byla již dříve specifikována judikaturou NS, nepůsobí v rámci právní úpravy nijak závadným způsobem, a rozhodně není nutno tento postup považovat za nešťastný. NS při svém rozhodování zahrnující složku loajality došel k závěru, že členu představenstva akciové společnosti při rozhodování představenstva náleží též povinnost upřednostnit zájem společnosti před zájmem akcionáře.[2]

Očividný úmýsl zákonodárce lze v oblasti rekodifikace rozpoznat tak jak se na první pohled jeví, a to bez znatelných obtíží, jelikož je tohoto termínu[3] v rámci ustanovení zákona užíváno do značné míry.[4] V korelaci se zákonem č. 90/2012 Sb. , o obchodních korporacích (dále jen: „ZOK”) došlo skrze zahraniční právní úpravu k inspirativnímu toku, jehož výstupem bylo včlenění pravidla podnikatelského úsudku do českého právního prostředí. Toto pravidlo se však v návaznosti na péči řádného hospodáře neuplatní absolutně vůči všem jednáním porušujícím péči řádného hospodáře, přičemž tato mají pro obchodní korporaci nepříznivé následky.[5] Návaznost tohoto myšlenkového směru zákonodárce je patrná zejména v následujícím ustanovení ZOK. Slovy zákona se vždy přihlédné k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace.[6] Dochází zde k určité formě objektivizace péče, která koliduje se subjektivním přístupem péče o vlastní majetek, a na tento rezignuje. Je vyžadován tzv. střední standard de lege artis, aniž by byla vyžadována péče nadstandardní.[7] Odpovědnost řádného hospodáře je však nutno chápat individuálně a v celé její šíři. Převažuje zde prvek diferenciace, jelikož péče řádného hospodáře je schopen odborník v dané oblasti,[8] a taktéž i diletant. Docentka Štenglová uvedenou skutečnost označuje jako objektivní standard s relativní nutností zajištění vyšší odbornosti. Člen orgánu jednající s péčí řádného hospodáře musí primárně rozpoznat, kdy jsou již jeho znalosti ve věci natolik nedostačující, že je nutné přijmout nezbytná opatření, případně odbornou pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a zajistit takovou pomoc.[9] V případě, že člen orgánu obchodní korporace disponuje odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, je tento člen povinen v rámci svých možností těchto využívat[10]

K intepretační kolizi dochází ve výkladu a určení druhu zastoupení právnické osoby prostřednictvím jejího orgánu respektive statutárního orgánu. Zde se ptáme, jde-li o zastoupení zákonné či smluvní, případně o jistou formu společné aplikace obou těchto způsobů zastoupení. Profesor Dědič přiznává, že dle jeho názoru zákonné zastoupení „rysy smluvního zastoupení má, zejména pokud jde o právní důvod vzniku zastoupení, neboť bez vůle dané osoby stát se členem statutárního orgánu a tedy i zastupovat právnickou osobu, toto zastoupení vzniknout nemůže.”[11] Tento názor nikterak nevyvrací Dědičovo přesvědčení o zvláštnosti zastoupení právnické osoby jejím statutárním orgánem, kterou nelze čistě podřadit ani pod jeden z těchto druhů zastoupení. Dědič považuje tento druh zastoupení právnické osoby za „zvláštní druh zastoupení na základě zákona.”[12] V návaznosti na tento interpretační deficit docházíme k problematice smluvního zastoupení pojícího se s institutem péče řádného hospodáře ve vztahu k prokuře. S přihlédnutím k úmyslu zákonodárce se nicméně na prokuristu[13] neaplikují ustanovení o členech statutárního orgánu, ledaže zákon stanoví jinak (srov. Rozsudek NS ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1269/2003). Tento postup je patrný zejména ze separace smluvního zastoupení/prokury od samotného vymezení statutárního orgánu společnosti, a které následuje po obecné úpravě zastoupení. Ustanovení § 454 o.z. explicitně vymezuje povinnost prokuristy při výkonu prokury jednat s péčí řádného hospodáře. Výše zmíněné ustanovení je však dispozitivní, a tudíž se lze od výslovné dikce zákona v tomto případě odchýlit a ujednat si jinak.

Rekodifikace soukromého práva nepřinesla v oblasti institutu péče řádného hospodáře zásadní změny, byť došlo k již výše zmíněné specifikaci povinností s takovou péčí vázaných, a zároveň k paralelnímu užití doktríny business judgement rule neboli pravidla podnikatelského úsudku. I v této oblasti soukromého práva nacházíme rekodifikační nedostatky, které jistým způsobem mohou být posunkem k novelizačním úvahám. Na druhou stranu lze čerpat z nepřeberného množství judikatorních závěrů Nejvyššího soudu a v tomto smyslu i kontinuální rozhodovací praxe.[14]

Jiří Bálek

Jiří Bálek,
student Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
e-mail: jiri.balek02@upol.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 817
[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008
[3] Péče řádného hospodáře
[4] Srov. ust. § 454 o.z., § 1411 o.z., § 2213 o.z., § 2336 o.z.
[5] Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 137
[6] Ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. , o obchodních korporacích v platném znění
[7] Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 140
[8] Profesionál
[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006
[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006
[11] Jan Dědič: Úprava konfliktů zájmů v zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník, [Právní rozhledy 15-16/2014, s. 524]
[12] Jan Dědič: Úprava konfliktů zájmů v zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník, [Právní rozhledy 15-16/2014, s. 524]
[13] § 450 o.z.
[14] Usnesení NS ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006; Usnesení NS ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3 To 554/2006; Rozsudek NS ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006; Usnesení NS ze dne 17. 10. 2006, č. j. 6 Tdo 168/2007