Nejprve k cestovním náhradám. Novinkou u náhrad cestovních výdajů je, že výše těchto náhrad nebude stanovena na základě zákona č. 119/1992 Sb. o cestovních náhradách, který je k 1. 1. 2007 zrušen, ale přímo zákoníkem práce.

U cestovních náhrad je nově nutno rozlišovat zaměstnance, jejichž zaměstnavatel je státem, územním samosprávným celkem, státním fondem, příspěvkovou organizací, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele, nebo školskou právnickou osobou („státní“ zaměstnavatel) a zaměstnance, jejichž zaměstnavatel není státem, … („soukromý“ zaměstnavatel).
U zaměstnanců „státních“ zaměstnavatelů je dán dolní a horní limit cestovních náhrad.
U zaměstnanců „soukromých“ zaměstnavatelů horní limit cestovních náhrad dán není, avšak cestovní náhrady, které převyšují horní mez cestovních náhrad pro „státní“ zaměstnance, se považují za příjem zaměstnance ze závislé činnosti. (§ 6 odst. 7 písm. a) novelizovaného zákona o daních z příjmů) a budou tedy zahrnuty do zdanění zaměstnance.

Pro zaměstnavatele (ať „státního“ nebo „soukromého“) jsou pak tyto náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvláštním právním předpisem (tedy zákoníkem práce) daňově uznatelné /§24 odst. 2 písmeno zh) novelizovaného  zákona o daních z příjmů/, avšak opět jen do výše vymezené pro „státní“ zaměstnance.

Dále i stravné při pracovních cestách spolupracujících osob, společníků veřejných obchodních společností a komplementářů komanditních společností je daňově uznatelné maximálně do výše vymezené pro „státní“ zaměstnance (tedy do výše uvedené v části sedmé, hlavě III. nového zákoníku práce).

Ing. Josef Ježek, daňový poradce