Předmětem smlouvy o právní pomoci, uzavřené mezi advokátkou a klientkou, byl sepis darovací smlouvy a následné podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Darovací smlouvou ze dne 22. 5. 2014 darovala klientce její matka ideální ½ pozemku.  Jenže advokátka návrh na vklad nepodala. Matka klientky 29. 12. 2014 zemřela. Ideální polovina nemovitosti, která byla předmětem darovací smlouvy, se tak stala předmětem dědického řízení. Klientka tak získala jenom ¼ této nemovitosti. Na schůzce v advokátní kanceláři 26. 10. 2015 advokátka klientce sdělila, že v darovací smlouvě udělala chybu v datu, proto následně nepodala návrh na vklad do katastru nemovitostí. Na dotaz ohledně dědického řízení sdělila klientce, že „už se s tím nedá nic dělat“ a dědici obdrží příslušný dědický podíl. Nesdělila klientce, že by mohla darovací smlouvu uplatnit v dědickém řízení. –  Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003, jehož závěry se uplatní i v poměrech nové právní úpravy (jak konstatoval Nejvyšší soud právě při řešení sporu mezi žalující klientkou a žalovanou advokátkou), jestliže zůstavitel za svého života daroval nemovitost a návrh na vklad nebyl dosud podán, zařadí se do pasiv dědictví závazek převést na nabyvatele vlastnické právo k nemovitosti v odpovídající hodnotě.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná advokátka nepodáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a následným nepoučením žalobkyně o možnosti zabránit vzniku škody uplatněním darovací smlouvy v dědickém řízení způsobila žalobkyni (klientce) škodu, jestliže se její majetek oproti očekávanému stavu nezvětšil. Výši škody dovodil soud z hodnoty celé nemovitosti, tj. z částky 7 138 220 Kč. Žalobkyně do svého vlastnictví v důsledku jednání žalované nenabyla podíl o velikosti ¼ nemovitosti, jehož hodnota činí 1 784 555 Kč. Od této částky soud odečetl částku 125 041 Kč představující hodnotu majetku, který žalobkyně nabyla jako dědička po zůstavitelce a který by v případě darování ½ nemovitosti před smrtí zůstavitelky již v dědickém řízení nenabyla, neboť by na povinný díl byla započtena hodnota darované nemovitosti (ust. § 1660 odst. 2 a § 1658 občanského zákoníku). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dospěl k názoru, že advokátka odevzdala klientce darovací smlouvu a již nebylo její smluvní povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. Došlo tedy k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a škodou, která vznikla až na základě dobrovolného jednání žalobkyně, jež nejprve uzavřela dědickou dohodu a následně čtvrtinový podíl na nemovitosti od ostatních dědiců odkoupila. 

Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, ze dne 20. 6. 2018, připomenul judikaturní výklad odpovědnosti za výkon advokacie. Podle ust. § 24 odst. 1 věta první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 4 advokát nebo společnost se odpovědnosti podle odstavců 1 až 3 zprostí, prokáží-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat. Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost. Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (ust. § 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii).  Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné. 

Dále Nejvyšší soud konstatoval, že i když zákon již dále podrobněji rozsah konkrétních povinností advokáta nevymezuje, lze pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu ust. § 16 zákona o advokacii podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

Odvolací soud nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované advokátky za škodu dovodil ze závěru, že advokátka byla pověřena pouze sepisem smlouvy a podáním návrhu na vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí, přičemž odevzdáním smlouvy klientce (aniž by byl návrh na vklad podán) došlo k faktickému ukončení právního zastoupení žalovanou a nebylo již její povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. S tímto závěrem Nejvyšší soud nesouhlasil.

Pochybila-li klienta a v rozporu se smlouvou o právní pomoci nepodala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle sepsané darovací smlouvy, nelze tím mít její povinnost poskytnout právní službu za skončenou. V takovém případě mělo následovat nalezení reálného řešení, jak pochybení napravit a zajistit převod vlastnického práva na žalobkyni, k čemuž právní služba poskytnutá žalovanou měla vést. Bylo tedy její povinností, vzhledem ke znalosti právní problematiky, poučit žalobkyni jako klientku, že uzavřenou darovací smlouvu může uplatnit v dědickém řízení. Neučinila-li tak, respektive poučila-li ji chybně, je nutno i tento její postup považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se žalobkyni zavázala v souvislosti s právní službou ohledně darovací smlouvy. Jestliže klientka následně uzavřela v rámci probíhajícího dědického řízení dohodu s ostatními dědici, v důsledku které nenabyla ¼ nemovitosti, kterou měla nabýt podle darovací smlouvy, nevylučuje tato okolnost odpovědnost žalované podle ust. § 24 zákona o advokacii, jestliže žalovaná nedostatečným, resp. chybným poučením žalobkyně nezabránila vzniku škody. 

Závěr odvolacího soudu o neexistenci povinnosti poučit žalobkyni (klientku) o možnostech nápravy pochybení žalované (advokátky) a o přetržení příčinné souvislosti tak není správný, rozhodl Nejvyšší soud. K otázce přetržení příčinné souvislosti NS uvedl, že okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny. V projednávané věci nepodání návrhu na vklad zůstalo prvotní příčinou, bez níž by ke škodě nedošlo a bez níž by ani nepřicházela do úvahy dědická dohoda v podobě, jak ji žalobkyně uzavřela. K prvotní příčině přistoupila okolnost další (chybné poučení klientky advokátkou) a obě dohromady znamenaly vznik škody. Uzavření dědické dohody nebylo samostatnou příčinou vzniku újmy, a tuto okolnost tak nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost. 

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz