V daném případě tedy – podezření ze spáchání krádeže – je možné postupovat podle stávající právní úpravy, v konkrétním případě by se jednalo o § 76 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. zákona o trestním řízení soudním (trestního řádu), který říká, že „Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.“ Oprávnění pro jakéhokoliv občana vyplývá z použití slova kdokoliv.

Další otázkou pak ovšem je, zda k takovémuto oprávnění dojde oprávněně, či nikoliv – prokazování pak bude na tom, kdo dotyčnou osobu zadržel. Pokud by došlo k zadržení konkrétní osoby neoprávněně, jak by se později třeba zjistilo, měl by takovýto zadržený právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu občanského zákoníku. Konkrétní posouzení a rozhodnutí o satisfakci by pak ovšem v případě nedohody mezi neoprávněně zadrženým a tím, kdo jej zadržel, bylo na příslušném soudu, který by mimo jiné posuzoval, zda došlo k zásahu do práv konkrétní osoby, jakou intenzitou a jaká tím byla způsobena újma. V případě rozhodnutí o právu na zadostiučinění by soud posuzoval, zda by zadostiučinění, požadované zadrženým, bylo v poměru k provedenému zásahu do jeho práv. Posouzení každého případu by pak bylo čistě individuální věcí a nelze stanovit nějaké jednoduché kritérium, na základě kterého by muselo být postupováno.

Pokud by se jednalo o „preventivní kontrolu“ nakupujících, zde je možné zmínit kromě vlastní kontroly pomocí zaměstnanců, fyzicky sledující nakupující, ještě kamerové systémy. Jejich použití není v ČR samostatně upraveno (pomineme-li použití kamerových systémů v kasinech, kde je upraveno vyhláškou ministerstva financí), nicméně lze odkázat na stanovisko č. 4/2004 ke zpracování osobních údajů prostředky kamerového sledování, vydané Úřadem pro ochranu osobních údajů. Z tohoto stanoviska by bylo možné dovodit, že kamerové systémy by mohly být v prostorách prodejen přípustné, pokud by provozovatel takovéhoto kamerového systému zajistil, aby záznamy nemohly být zneužity a s těmito nakládal jako s osobními údaji ve smyslu příslušných obecně závazných právních předpisů. Další podmínkou by pak bylo upozornit zákazníky na to, že příslušné prostory jsou monitorovány kamerovým systémem.