Právo putativních otců na popření otcovství právního otce

Zdroj: shutterstock.com

Právní úprava v ČR nepřiznává putativním otcům právo podat žalobu na popření otcovství, což čelí rostoucí kritice.[1] Na základě judikatury ESLP a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv Nejvyšší soud opakovaně připustil, že toto právo může být přiznáno i bez výslovné opory v zákoně. Článek shrnuje klíčové judikáty Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR, které vymezují podmínky pro uplatnění tohoto práva.

Právo popírat otcovství a okruh osob, jimž je toto právo přiznáno, představují v jednotlivých státech citlivou právně-politickou otázku úzce spojenou s jejich historickým vývojem. Hmotněprávní úprava pravidel pro určování otcovství a aktivní legitimace k jeho popírání přitom ve většině států vychází z doby před objevem analýzy DNA. Právní domněnky a jejich systematika jsou proto založeny na premise, že otec je vždy nejistý, což v současnosti již neplatí.

Společnost si klade za cíl, aby každé dítě mělo oba rodiče, byť alespoň v právní rovině, a domněnky určující otcovství jsou tomuto cíli podřízeny. V kontextu současného vědeckého poznání, které umožňuje určit biologického otce s vysokou mírou jistoty, však stále častěji vznikají rozpory mezi právním a faktickým stavem – dítě má jiného právního a biologického otce.[2] Přesto právní úprava biologickým otcům právo na popření otcovství nepřiznává a ponechává tuto možnost výhradně matce a právnímu otci dítěte. Právní úprava v České republice je přitom, co se týče aktivní legitimace, nejrestriktivnější ze všech států Evropské unie.[3] České předpisy navíc výslovně nezakotvují ani popěrné právo dítěte, což je rovněž vnímáno jako zásadní nedostatek aktuálně platných předpisů.[4]

V případech, kdy právní rodiče nejsou ochotni stav zpochybnit a otcovství je určeno na základě první domněnky, nemají biologičtí otcové žádné prostředky, jak dosáhnout změny otcovství a tím i uznání své rodičovské odpovědnosti se všemi právy a povinnostmi.[5] Tyto situace se postupně dostávají nejen před vnitrostátní soudy, ale i před ESLP,[6] jehož judikatura v reakci na tyto případy inspirovala některé státy ke změně právní úpravy a zakotvení práva biologických otců popírat otcovství za určitých okolností.[7]

K právu na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 8 EÚLP

Reklama

Microsoft Copilot v právní praxi - efektivní využití AI asistenta (online - živé vysílání) - 25.2.2025

25.2.2025 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Článek 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[8] zakotvuje právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života. Soukromý život přitom zahrnuje rovněž sociální aspekty identity jednotlivce, z čehož vyplývá, že každý by měl mít možnost postavit najisto důležité aspekty týkající se jeho lidskosti zahrnující rovněž možnost navázat a vybudovat vztah s ostatními pro člověka významnými lidmi.[9] Právě vztahy mezi rodičem a dítětem tvoří důležitou součást lidské identity a spadají do intimní sféry každého jednotlivce.[10] Určení biologického vztahu mezi domnělým rodičem a dítětem se přitom netýká pouze práva na soukromý život údajného biologického rodiče, ale rovněž práva na soukromý život dítěte.[11]

ESLP uzavírá, že z povinnosti respektovat rodinný život vyplývá, že jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí stát jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem.[12] Článek 8 EÚLP má být nicméně vykládán tak, že ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit mezi nimi vztah, např. prostřednictvím přiznání práva na styk.[13] Jestliže je putativnímu otci umožněno vytvořit si vazby s dítětem tak, aby odpovídaly sociální realitě prostřednictvím jiného institutu odlišného od popření otcovství (resp. osvojení), nedochází k porušení čl. 8 EÚLP.[14] Z práva na respektování soukromého života tudíž jednoznačně nelze dovodit pozitivní závazek státu umožnit domnělému biologickému otci zpochybnit otcovství zapsaného otce, který je evidován na základě první domněnky.[15] Biologický otec však nesmí být zcela vyloučen ze života svého dítěte, ledaže by k tomu byly dány důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte.[16]

Navzdory výše uvedenému však ESLP v jednom ze svých rozsudků uvedl, že respektování rodinného života vyžaduje, aby biologická a sociální skutečnost převážila nad právní domněnkou. V tomto konkrétním případě ESLP upřednostnil biologické pouto mezi otcem dítěte žijícím ve faktickém svazku s matkou, který současně popíral otcovství manžela matky, a tímto dítětem, před stavem právním.[17] V projednávaném případě se však jednalo o situaci, v níž se popření otcovství právního otce domáhala rovněž matka, a nikoli pouze biologický otec, neboť nizozemská úprava neumožňovala popření otcovství z důvodu právní jistoty.

K judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR

Na národní úrovni je ochrana rodinného života nad rámec EÚLP zakotvena rovněž v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.[18] Ústavní soud v jednom ze svých nálezů navázal na zmíněnou judikaturu ESLP a položil principiální důraz na biologické vazby v rodině, avšak současně zdůraznil také sociální rozměr rodinných vztahů.[19] Ústavní soud uzavřel, že pokud se dostane do konfliktu zájem osob pokrevně příbuzných, u nichž prokazatelně existují i sociální vazby tvořící typické rysy rodiny, se zájmem osob nepříbuzných, mezi nimiž a dítětem se sice rovněž vytvořily emoční, sociální a další vazby, je třeba, není-li zde jiný naléhavý důvod, poskytnout ochranu těm rodinným vztahům, které naplňují vedle vazeb emočních a sociálních i vztah pokrevního příbuzenství.[20]

Nejvyšší soud je však ve svých závěrech pokročilejší, neboť již za účinnosti zákona o rodině dospěl k závěru, že navzdory absenci aktivní věcné legitimace k podání žaloby na popření otcovství právního otce může soud putativnímu otci zcela výjimečně aktivní věcnou legitimaci přiznat. Takový postup přichází v úvahu toliko v případě, kdy je v zájmu dítěte, aby právo na respektování soukromého a rodinného života putativního otce převážilo nad právy matrikových rodičů a principem právní jistoty rodinných vztahů.[21]

Nejvyšší soud současně uložil obecným soudům, aby při posuzování, zda putativnímu otci přiznají aktivní legitimaci, vyvažovaly zájmy všech dotčených osob a usilovaly o nalezení řešení, které bude nejlépe odpovídat zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Relevantními prvky zájmu dítěte přitom v tomto řízení je (i) právo dítěte na soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, (ii) právo dítěte vyjádřit se ve všech záležitostech, které se jej dotýkají; (iii) právo dítěte znát své rodiče; (iv) právo na zachování své totožnosti; ale také (v) právo na respektování soukromého a rodinného života matky dítěte, právního i putativního otce.[22]

Ústavní soud následně v návaznosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozhodoval o ústavní stížnosti domnělého biologického otce, jehož žaloba na popření otcovství v případě, kdy v rodném listě byl zapsán jako otec manžel matky na základě první domněnky, byla zamítnuta. Ústavní soud uzavřel, že za aktuálně platné právní úpravy zamítnutím žaloby na popření otcovství nedochází k porušení práva na respektování rodinného a soukromého života.[23] Navzdory tomu, že Ústavní soud současně apeloval na zákonodárce, aby posílil práva putativních otců v českém právním řádu,[24] nedošlo v průběhu téměř osmi let, které od vydání nálezu uplynuly, k žádným legislativním změnám.

Nejvyšší soud nicméně v rámci své dovolací praxe opětovně potvrzuje, že aktivní věcná legitimace k podání žaloby na popření otcovství může být putativnímu otci přiznána. Současně zdůrazňuje, že v zájmu dítěte bude jen takové rozhodnutí, které sleduje dlouhodobé zájmy dítěte a vede ke stabilnímu řešení.[25] Z rétoriky Nejvyššího soudu vyplývá, že by postup spočívající v přiznání aktivní věcné legitimace putativnímu otci měl být aplikován restriktivně, avšak pro hodnocení, zda daný případ tyto předpoklady naplňuje, neposkytuje současně konkrétnější vodítka. Ačkoli lze progresivní přístup a snahu Nejvyššího soudu bezpochyby kvitovat, nejedná se o plošné řešení nežádoucího nastavení práv putativních otců, ale pouze o prostředek řešení těch nejextrémnějších případů.

Závěrečné shrnutí

Ačkoli z mezinárodních závazků nevyplývá pro Českou republiku povinnost přiznat putativním otcům aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství právního otce, v praxi by v důsledku tvrdosti právní úpravy při její důsledné aplikaci docházelo k tak nespravedlivým situacím, že soudy de iure v těchto případech rozhodují contra legem a přiznávají putativním otcům aktivní legitimaci navzdory absenci výslovného zakotvení. Tento stav je zjevně nežádoucí. Přes výslovné apely Ústavního soudu a rozvíjející se judikaturu Nejvyššího soudu však dosud nedošlo k žádnému legislativnímu posunu. Současná situace přináší značnou právní nejistotu, neboť i když Nejvyšší soud připouští, že ve výjimečných případech lze putativním otcům aktivní legitimaci přiznat, současně platí, že zamítnutí takové žaloby podle Ústavního soudu nepředstavuje porušení práva stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života. Tato právní dichotomie je nežádoucí, protože neposkytuje adresátům ani obecným soudům jasná vodítka, která by usnadnila rozhodování a umožnila předvídat výsledek řízení.

JUDr. Radka Čihulková,
advokátní koncipientka
 

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

• Tweet