Předběžná opatření v insolvenčním řízení
Problematika předběžných opatření dle insolvenčního zákona[1] (dále jen „IZ“) není zatím oblastí příliš často aplikovanou. O to zásadnější otázky zůstávají, bohužel, nezodpovězeny. Zároveň dochází i k občasným excesům a nejednotnosti soudní judikatury, a to právě z důvodu nedostatku aplikační praxe. Úpravu předběžných opatření v IZ a některé sporné otázky aplikační praxe představím v tomto článku.
Systematika předběžných opatření v IZ
Předběžná opatření jsou v IZ upravena na více místech. Z hlediska jejich systematiky je lze rozdělit do následujících kategorií:
Obecná ustanovení a předběžná opatření v prvotní fázi insolvenčního řízení
První úpravu předběžných opatření nalezneme již v ustanoveních o insolvenčním řízení, tedy v ustanoveních obecných pro celé insolvenční řízení (Hlava III IZ). Jedná se o ustanovení § 82 IZ, které je však z hlediska systematického velice nešťastně formulováno.
Dle mého názoru totiž nejprve upravuje obecné podmínky nařízení předběžného opaření, jež se vztahují na jakékoli předběžné opatření dle IZ (odst. 1), a dále i různé druhy předběžných opatření. Tento závěr dovozuji zejména z toho, že:
| (i) | ustanovení § 82 IZ je řazeno v obecných ustanoveních o insolvenčním řízení, | ||
| (ii) | zákonodárce neomezil působnost prvého odstavce toliko na předběžná opatření nařízená podle ustanovení § 82 IZ, nýbrž naopak hovoří obecně o předběžných opatřeních v insolvenčním řízení, | ||
| (iii) | IZ na jiných místech nestanoví odlišné obecné podmínky pro předběžná opatření, a | ||
| (iv) | s uvedenými závěry pracuje i komentářová literatura, podle které: „Insolvenční zákon obsahuje v ustanovení § 82 InsZ speciální úpravu předběžného opatření ve vztahu k ustanovením § 74 a násl. OSŘ, resp. § 102 OSŘ, která jsou modifikována pro účely insolvenčního řízení.“[2] |
Z hlediska legislativně technického by tak jistě bylo vhodnější § 82 odst. 1 IZ učinit samostatným ustanovením.
Druhy předběžných opatření uvedených v § 82 IZ se vztahují k insolvenčnímu řízení v jeho prvotní fázi. Tak lze například předběžná opatření dle § 82 odst. 2 IZ nařídit pouze v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Dlužník dále může při prvním úkonu po podání insolvenčního návrhu navrhnout nařízení předběžného opatření uložením povinnosti složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu[3].
Předběžné opatření v průběhu insolvenčního řízení
Pokud je již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda/újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, je možné žádat vydání předběžného opatření, kterým soud povinné osobě uloží (typicky půjde o statutární orgán dlužníka), aby na náhradu této škody/újmy složila do úschovy soudu přiměřenou peněžitou částku. Návrh na vydání tohoto předběžného opatření může podat pouze oprávněný věřitel.
Předběžné opatření po skončení insolvenčního řízení
Posledním je předběžné opatření, jež je možné nařídit až po právní moci příslušného rozhodnutí o: (i) zastavení řízení o insolvenčním návrhu, nebo (ii) odmítnutí insolvenčního návrhu, nebo (iii) zamítnutí insolvenčního návrhu. Slouží pro případy, kdy dlužníkovi vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vinou insolvenčního navrhovatele škoda/újma. Tímto předběžným opatřením se tak lze opět domáhat složení přiměřené peněžité částky do úschovy u soudu.
Je třeba zdůraznit, že v jádru se jedná prakticky o totožné ustanovení jako u předběžného opatření podle § 82 odst. 2 písm. c) IZ. Vztahuje se totiž na stejnou situaci (zajištění náhrady škody), ovšem v jiné fázi insolvenčního řízení. Návrh na vydání předběžného opatření dle § 147 odst. 6 IZ ale může podat více dotčených osob, než jen dlužník.
Sporné otázky aplikační praxe
Povinnost dlužníka složit jistotu
Zásadní je též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle kterého má dlužník povinnost složit jistotu u předběžného opatření dle § 147 odst. 6 IZ, což dle soudu vyplývá z § 100 odst. 1 IZ[4]. Takový názor však nepokládám za správný.
Jak bylo argumentováno výše, je třeba aplikovat ustanovení § 82 odst. 1 IZ jako celek na veškerá předběžná opatření nařizovaná v insolvenčním řízení. Soud však v rozhodnutí u citace § 82 odst. 1 IZ opomněl uvést poslední větu, která zní: „Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník.“ Navíc se s touto větou v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal.
Stěžejní argument soudu – přirovnání § 147 odst. 6 IZ k § 100 odst. 1 IZ – není správný, jelikož § 100 IZ upravuje předběžné opatření, které je podáváno výlučně na návrh věřitele. Naopak § 147 odst. 6 IZ umožňuje podat návrh na předběžné opatření širšímu okruhu účastníků. Mezi nimi je i dlužník, přičemž právě u něj je třeba vzít v potaz skutečnost, že jistotu skládat nemusí.
Na to nemá vliv ani skutečnost, že návrh na vydání předběžného opatření dle § 147 odst. 6 IZ lze podat až po právní moci výše vyjmenovaných rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Dle mého názoru je stále nutné dlužníkovi přiznat výsadní postavení týkající se absence povinnosti složit jistotu. Dané předběžné opatření je totiž součástí IZ z toho důvodu, aby ochránilo dlužníka před podáváním bezdůvodných insolvenčních návrhů. Sleduje tedy stejný účel jako předběžné opatření podle § 82 odst. 2 písm. c) IZ.
Tento názor potvrzuje i komentář k § 82 IZ, který uvádí, že[5]: „Jistotu ve smyslu ustanovení § 75b OSŘ taktéž není povinen složit dlužník jako navrhovatel předběžného opatření.“ Literatura neuvádí výjimky u jiných ustanovení ani neupozorňuje na skutečnost, že se daný výklad na jiná předběžná opatření podávaná dlužníkem nevztahuje. Proto je dle mého názoru možné uvedený závěr aplikovat i na předběžné opatření dle § 147 odst. 6 IZ a ani u tohoto předběžného opatření není dlužník povinen složit jistotu.
Výše jistoty
Rozhodovací praxe není jednotná ani v otázce výše jistoty, která je skládána spolu s návrhem na vydání předběžného opatření. Vrchní soud v Praze dovozuje, že postačuje složení jistoty ve výši 10 000 Kč[6]. Naopak Vrchní soud v Olomouci má za to, že je třeba složit částku ve výši 50 000 Kč[7]. Při podání návrhu na vydání předběžného opatření je tak třeba mít vždy na zřeteli, u kterého krajského soudu je návrh podáván (resp. jaký je jeho nadřízený vrchní soud).
Závěr
Z výše přiblížených rozhodnutí je zřejmé, že úprava předběžných opatření v IZ citelně postrádá možnost podat proti rozhodnutím vrchních soudů dovolání k Nejvyššímu soudu, který by rozhodovací praxi sjednotil a korigoval.
Mgr. Vojtěch Faltus,
advokátní koncipient
Dvořák Hager & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.
Oasis Florenc
Pobřežní 394/12
186 00 Praha 8
Tel.: +420 255 706 500
Fax: +420 255 706 550
e-mail: praha@dhplegal.com
--------------------------------------------------------------------------------
[1] Zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
[2] Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 82 IZ.
[3] § 82 odst. 2 písm. c) ve spojení s odst. 4 IZ.
[4] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.2.2015, č.j. 1 VSPH 243/2015-A-83.
[5] Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 82 IZ.
[6] Viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.2.2010, č.j. 1 VSPH 55/2010-B-97.
[7] Viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.6.2012, č.j. 3 VSOL 444/2012-B-34.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
