Původně se hovořilo o 100.000,- slovenských korun pro  každého, tedy pro  advokátku i klienta, později prý bylo předáno méně, ale to není podstatné. Ono „později“ se totiž již dělo v poněkud jiné konstelaci, neboť advokátka již vystupovala jako policejní agent. Už nabídku na setkání s advokátem oznámila policii a z dobrovolného informátora plynně přešla do režimu policejního agenta podle § 88b  slovenského  trestního  řádu (platného do 31.12.2005).  V této  souvislosti  budiž připomenuto, že i  náš trestní  řád (§158c tr.ř.) také upravuje činnost agenta, není  ovšem možné  to, co  na Slovensku. Tam může být policejním agentem kdokoliv, u nás  jen  příslušník Policie ČR.

Poukaz  na to, že podle tehdejšího (ale i současného) slovenského  trestního  řádu může být agentem kdokoliv, byl jedním z argumentů, užitých v rámci  výhrad vyslovených vůči  Slovenské  advokátní  komoře poté, kdy si  zmíněnou  otázku   vyřešila v neprospěch advokátky. Dospěla k závěru, že je neslučitelné, aby advokát přijal úlohu policejního agenta a takovéto jednání je závažným porušením povinnosti advokáta, což v daném případě vedlo k uložení  nejpřísnějšího trestu, vyškrtnutí ze seznamu advokátů Slovenské advokátní komory. Rozhodnutí  vyvolalo ve sdělovacích prostředcích a u některých politiků velmi negativní  reakci, v jejímž rámci,  kromě tvrzení o tom, že advokátka vlastně plnila svoji morální  povinnost, byla Slovenská advokátní komora poměrně nevybíravě napadána za to, že se pokouší  krýt korupci  nebo vysloveně korupci  podporuje apod. Pro  tuto  chvíli  ponechávám stranou  to, zda skutečně nějaká finanční  částka byla nabízena, neboť trestní  řízení, vedené proti  obviněnému advokátovi dosud nebylo skončeno. Jak Slovenská advokátní komora ústy svých  představitelů opakovaně sdělovala, rozhodnutí nevytýkalo advokátce, že se obrátila na policii a sdělila jí  své podezření. To, co  vadilo a posléze vedlo  k vyškrtnutí, byla další  míra angažovanosti, tj. zmíněná  činnost agenta.    

Podle § 2 zák.č. 586/2003 Z.z., tedy slovenského zákona o advokacii (dále SZA) je advokát při  poskytování  právních  služeb nezávislý a je vázán všeobecně závaznými  právními  předpisy a v jejich  mezích  příkazy klienta.  Podle § 18 odst. 3 téhož  zákona je povinností  advokáta vystupovat při  výkonu  advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost  advokátního  stavu. Je také  povinen  dodržovat  pravidla profesní  etiky a jiná  pravidla, které určuje předpis Slovenské advokátní  komory. Právo vykonávat činnost advokáta vzniká na základě zápisu  do  seznamu advokátů, přičemž jednou  z podmínek je podle § 3 odst. 1 lit.g) SZA i to, že uchazeč o  tento  zápis  není v pracovním poměru  nebo  obdobném pracovním vztahu s výjimkou  pedagogické, publicistické, literární, vědecké nebo  umělecké  činnosti  a nevykonává  ani  činnost, která je neslučitelná  s povahou  a etickými  principy advokátního  povolání.  Podle § 23 SZA  je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o  všech skutečnostech, které se dověděl v souvislosti  s výkonem advokacie a této  povinnosti  jej může zbavit klient, případně, pokud zemřel, jeho  právní  zástupce.  Ale i  v případě, kdy je advokát takto  své  povinnosti  zbaven, je povinen zachovat mlčenlivost, pokud  by její  zbavení  bylo  v neprospěch klienta. Podle § 2 odst. 2 advokátského  pořádku, což  je interní  předpis Slovenské  advokátní  komory – profesní norma,  je advokát povinný  dodržovat pravidla korektní soutěže a dbát  na důstojnost advokátního stavu.  Podle odst. 4 téhož ustanovení nesmí advokát přijmout pověření, které by snižovalo  důstojnost advokátního  stavu.

Z citovaného  je zřejmé, co se od advokáta očekává. Především naprostá  nezávislost, díky níž je pro něj rozhodující  pokyn klienta a samozřejmě zákon a profesní předpisy. Lze připustit a je v souladu  s požadavkem na nezávislost advokáta, aby se dobrovolně zavázal být řízeným policejním  agentem a v téhle roli odhalovat trestné činy? Při  úvaze o  konkrétních důsledcích takového závazku nutno připustit, že ne vždy musí jít o zásah  do  nezávislosti  advokáta. Horší už je, že to je velmi pravděpodobný důsledek. Například tehdy, když je  agent – advokát, úkolován soudem, prokurátorem nebo policejním úředníkem, aby, jako v konkrétním případě, ve věci svého klienta, navodil určitou situaci, vyvolal  určité  jednání, případně případě přijal určitou  finanční  částku.

Z porovnání s výše uvedeným právním rámcem, v němž jsou pro advokáta závazné toliko pokyny klienta a zákony či profesní pravidla, je zřejmé, že v případě advokáta – agenta, je režim minimálně dvojí. Krom výše uvedeného  jsou  pro agenta – advokáta závaznými i pokyny, případně doporučení  policejního  orgánu. Obecněji, podřizuje své jednání cíli, kterými je prokázání trestné  činnosti. To zcela jistě může mít vliv na  nezávislost výkonu advokátní  praxe. Lze tedy uzavřít, že přijetí role policejního agenta nezávislost advokáta minimálně velmi ohrožuje a fakticky  o nezávislosti  či její míře  rozhodují pokyny řídícího policisty či jiného orgánu. Už to je zřejmě nepřijatelné. A snad se lze i shodnout na tom, že ztratit zákonem deklarovanou nezávislost a vyměnit ji za úlohu tajného policejního agenta je (až na vzácné výjimky) pro advokáta nedůstojné.

Kromě nezávislosti je dalším důležitým faktorem práce advokáta povinná mlčenlivost. Na ní je postaven vztah, který musí mezi klientem a advokátem existovat. Totiž vztah důvěry. Narušení tohoto vztahu je dokonce jedním z důvodů pro odstoupení od smlouvy o právní službě (§ 22 odst.1 SZA). Jedině tato důvěra umožňuje klientovi,  aby  s advokátem konzultoval  v podstatě jakákoliv témata.  S výjimkou  oznamovací  povinnosti, kterou  má  slovenský  advokát podle § 340 a 341 aktuálního trestního zákona v případě, že se dozví o chystaném nebo spáchaném zločinu, jako kdokoliv jiný, je vše ostatní kryto povinnou  mlčenlivostí. Vědomí této povinné mlčenlivosti je mimo vší pochybnost součástí právního povědomí, a to i v případech individuí, která mají právní vědomí velmi zakrnělé. Logicky se nabízí otázka, jak by veřejnost reagovala na zjištění, že advokát  může být policejním agentem. Přitom si  lze stěží  představit, že by se klient, který požaduje právní službu, například zpracování rozboru určitého  postupu z hlediska toho, zda tímto  postupem nemůže být naplněna skutková  podstata trestného  činu, a poskytuje relativně citlivé  informace, dopředu  ujistil, že jeho advokát  není  agentem, případně že jeho agenturní  činnost není zaměřena do oblasti, v níž  klient žádá o poskytnutí právní  služby. Tedy jakýkoliv klient, který by se šel informovat o  tom, zda určitým jednáním nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu, by toliko mohl jen slepě doufat, že jeho  advokát buď agentem není, a pokud ano, pak v nějakém případu, který s ním nesouvisí.  Jak již bylo konstatováno, odhalování, zjišťování a usvědčování má agent provádět v případě zločinu, korupce, trestného činu zneužívání pravomoci  veřejného  činitele a nebo  trestného  činu  legalizace z příjmů z trestné  činnosti. Tam, kde přicházejí  klienti  informovat se o  tom, zda svým jednáním nemohou  způsobit uvedený  trestný  čin, by situace byla zvlášť pikantní, v podstatě by to byla ruská ruleta.

Co pak v případě, kdy by se advokát skutečně dozvídal o  skutečnostech, které  by souvisely s případem, v němž je nasazen jako  agent.  SZA  nemá žádný  právní  institut, který  by umožňoval  takovémuto  advokátovi, aby odmítl poskytování  právní služby, a to  v podstatě ihned, jakmile by zjistil, že klient i jen směřuje ke sdělování  informací, které  by mu  jako  agentovi  měly sloužit k odhalování, zjišťování a usvědčování  pachatelů  trestných  činů.

Podle § 20 odst. 1 SZA  má každý  právo  na poskytnutí  právní  služby a může o  ni požádat  kteréhokoliv advokáta. Dále toto  ustanovení  a ust. § 21 a 22 upravují případy, kdy advokát musí nebo může odmítnout poskytnutí právní služby. Kolize s činností  agenta mezi  tyto  důvody vcelku  pochopitelně nepatří. Lze si  ale stěží  představit, že by bylo korektní, aby advokát pokračoval v poskytování právní služby, momentálně spočívající v předávání informací klientem, když předávané informace by pro něj byly použitelné  v rámci  jeho  utajované  činnosti  agenta. Jinak řečeno, že by advokát poskytování právní služby jen předstíral.

Ještě složitější  situace by nastala v případech společného  výkonu  advokacie, který připouští ust. § 12 a násl. SAK. Lze asi  připustit námitku, že možná  nebude příliš pravděpodobná  situace, kdy by za advokátem, shodou  okolností současně policejním agentem, přišel klient se žádostí  o  poskytnutí  právní  služby ve věci  související  s agentní  činností  advokáta.  Dost ale na tom, že takovýto  stav nelze zcela vyloučit.  Pravděpodobnější  už ovšem je konflikt zájmů v případě advokáta vykonávajícího advokacii společně. Lze jen spekulovat o  tom, co  by se dělo či mělo dít, pokud by při vcelku  normální činnosti, kterou  je diskuse o  jednotlivých  případech v rámci  advokátní  kanceláře, přišel na přetřes takovýto kolizní  případ. Zda by snad advokát – agent, měl požádat, aby se před ním o  věci  nehovořilo, protože je agent, anebo  naopak  by získané  informace měl využít v rámci  svého  vedlejšího  angažmá. Mutatis mutandis platí  totéž  i  pro  případné  substituce, u  kterých také  dochází  mezi  substitutem a substituentem k předávání  informací, jež mají  či  mohou  mít operativní  význam pro policii.

Lze vcelku  důvodně předpokládat, že takovýchto  modelových  situací  by bylo  možno  uvést  celou  řadu. Smyslem tohoto  rozboru ale  není  detailní  popis  všech paradoxů, k nimž může dojít, pokud advokát vykonává paralelně funkci policejního agenta. Nejvážnější, co by totiž  v takovém případě hrozilo, je naprostá ztráta důvěry veřejnosti,  která  je obvykle bez právního  vzdělání a jakési jemné  nuance toho, zda advokát sice je agentem, ale pracuje na něčem jiném, než co  se týká  klientské činnosti, nemají  žádný  smysl. Veřejnost tudíž musí  dostat  jasnou  zprávu  stylu ANO x NE. Zda  alespoň teoreticky hrozí  nebezpečí, že advokát může být legálně  úkolován policií  anebo nikoliv. Přitom nejde jen o  právní  službu  ve věcech, které  svojí  podstatou  mohou být trestnou  činností. Důvěra v to, že advokát nespolupracuje  nějakým utajovaným, byť zákonným, způsobem se státní  mocí, je významná  i  pro  řadu  klientů, kteří  přicházejí  do  advokátní kanceláře s takříkajíc banálními civilními problémy. V těchto případech je relativně dost často  a mnohdy i  poměrně iracionálně argumentováno i  jakýmisi  vedlejšími  vlivy, zásahy někoho  mocnějšího, do  klientova problému  a v jeho  neprospěch. Lze si  s naprostou  jistotou  představit, že polovina všech klientů, kteří  by svoji  při  prohráli, by posléze začala spekulovat o tom, zda to  nějak nemůže souviset s tím, že jejich advokát byl policejní  agent.

Ať už byl konkrétní  případ potrestané advokátky jakýkoliv, Slovenská  advokátní  komora v zásadě neměla na vybranou. Buď vyšle do  světa signál, že její  advokáti  mohou  být kromě této  své  profese také policejními  agenty anebo  zcela jednoznačně sdělí  veřejnosti, že něco  takového  nikdy a za žádných  okolností nepřichází  v úvahu. S rozhorlenými  kritiky vyškrtnutí  advokátky za to, že byla ochotna stát se policejní  agentkou, je možno souhlasit  v tom, že bez  této  její  angažovanosti  bylo  prokazování  trestného  činu, kterého  se měl údajně její  kolega dopustit, ještě obtížnější. Postavení advokáta včetně jeho programové  nezávislosti a povinné  mlčenlivosti  ale není  výmyslem advokátů ani  stávajících nebo potencionálních zločinců. Je výsledkem krutých poznání toho, k jakým nezákonnostem  může dojít i ve státě, který  deklaruje svůj zájem na spravedlivých  procesech. Nezávislost a povinná mlčenlivost jsou pak instituce, které mají zajistit, že nejen v banálních  případech, kde výsledek podstatě nikoho  nezajímá, ale i tam kde jde o  střety se silným politickým či  společenským podtextem, kdy lze předpokládat značný  zájem na určitém výsledku  takovéhoto střetu, ať již ve věci  civilní  nebo  trestní, je advokátova pozice jednoznačná a on nebude sloužit jiným než  zákonným zájmům jeho klienta. Připuštění  možnosti, že advokát bude  sloužit i  jinému zákonnému  zájmu, např. zákonnému zájmu na objasňování trestné činnosti, může vést k jedinému, totiž k naprosté  devastaci hodnot a důvěry v advokáty a venkoncem i v celý princip  právního státu, jehož je nezávislý, a pouze klientovy  zákonné  zájmy hájící advokát, velmi  významnou  součástí.  

Úloha advokáta v soudním řízení je historicky dána. V civilním řízení advokát zastupuje svého klienta a jeho jménem uplatňuje všechny věcné i právní argumenty, které lze lege artis přednést. V trestním řízení pak poukazuje na věcné a právní nedostatky obvinění či obžaloby svého klienta. Tím významně přispívá k tomu, čemu se říká fair proces. Dokonce tak významně, že bez jeho účasti, alespoň fakultativní, si jakýkoliv soudní proces ani nelze představit. Aby tuto svoji roli mohl advokát řádně plnit, musí nebo měl by od svého klienta mít všechny relevantní informace, které ale z řady důvodů mohou být pro klienta vnímány jako velmi citlivé a dokonce i takové mohou být. Klient tedy musí mít absolutní důvěru a jistotu, že advokát v rámci dělby rolí, např. v trestním procesu obhajoba, obžaloba, soud, nepřijal ještě nějakou jinou roli, byť třeba nikoliv bezprostředně v jeho osobní věci. Na druhé straně je ale také zřejmé, že advokát takovouto další roli přijmout nemůže bez toho, aby tím nutně neutrpěla jeho důvěryhodnost a také důvěryhodnost advokacie jako takové. Lze se jistě shodnout v tom, že obecným zájmem advokáta stejně jako státního zástupce či soudce je postih a tím i potlačování trestné činnosti. K tomu účelu je vytvořen určitý proces, v němž mají všichni své pevné místo. Proces, který sleduje výše zmíněný cíl, ale na druhé straně proces, v němž je eliminována na minimum možnost, že bude odsouzen nevinný člověk. Práva a povinnosti obou stran či přesněji všech tří stran jsou v trestním řádu pevně dána a je obecně snaha, aby byla vyvážená, tj., aby ani jedna ze strany či účastníků neměla nějaké absolutní výhody, jejichž dopad by vylučoval, že proces nebude spravedlivý. Za takového stavu věcí i jen možnost, že by advokát přijal roli jakéhosi pomocníka obžaloby, nutně znamená zpochybnění tohoto systému, minimálně v rovině jeho důvěryhodnosti. Občan má plné právo očekávat od státního zástupce i advokáta, že budou plnohodnotnými účastníky kontradiktorního řízení, a že mezi nimi, možná nikoliv personálně, ale systémově nebude existovat nějaké utajené propojení a nějaká utajovaná součinnost. Připustíme-li, či přesněji připustí-li jakákoliv advokátní komora, ale ještě obecněji, jakýkoliv stát, možnost, že advokáti budou zastávat nejen role právních zástupců a obhájců, ale i utajených agentů spolupracujících s policií, celý tento systém je významně znevěrohodněn. Nejde ovšem jen o znevěrohodnění advokáta, ale současně i o zpochybnění role orgánů činných v přípravné fázi trestního řízení. Nutně je třeba si začít klást otázku, proč advokát přijal roli agenta? Má-li za to, že v systému trestních či obecně justičních orgánů, se chce zabývat bojem s kriminalitou tak, že ji bude vyšetřovat, pak je jeho místo logicky mezi státními zástupci či policisty. Těžko si lze představit, že v některých případech bude trestnou činnost vyšetřovat, v jiných případech bude výsledky této vyšetřovací činnosti podrobovat kritice, a to vždy se stejným zaujetím. Pak samozřejmě mohou nastoupit pochybnosti o důvodech převzetí role agenta. Např., že šlo o jakousi výměnu, obchod mezi advokátem a orgány činnými v přípravné fázi řízení, který soud posvětil svým rozhodnutím. Taková úvaha nutně musí postupovat dále k závěru, že „pouští-li“ advokát v roli agenta policii informace, nelze vyloučit, že v jiných případech zase policie „pouští“ informace advokátovi. Byla-li u zrodu nápadu angažovat advokáta jako policejního agenta snaha po potírání korupce v justici a zlepšení stavu, který v této oblasti údajně panuje, pak na jejím konci nutně musí být destabilizace systému a zpochybnění základních hodnot právního státu. Nakonec by již občané nevěřili tomu, že advokáti jsou advokáty a stojí na jedné straně a státní zástupci jsou státními zástupci, kteří stojí na straně druhé.

„Splynutí“ rolí by vedlo i ke konkrétním procesním problémům, které jsem už výše naznačil. Lze si reálně představit požadavek  klientů, kteří  by od  advokáta vyžadovali jednoznačné  písemné  prohlášení, že není  agentem policie a nebude jim po celou  dobu, kdy bude vyřizovat jejich záležitost, ani  nikdy později.  Krom  značné právní problematičnosti nebo dokonce nemožnosti vydat takovéto  prohlášení by šlo samozřejmě o nedůstojnou  situaci, do  které by se ale advokacie  dostala vlastním přičiněním. Nepochybně by se objevily i případy trestních stíhání, kdy by následně obžalovaní  či  odsouzení  namítali, že jejich advokát, byl současně i policejním agentem. Vzhledem k tomu, že takový případ již zde nepochybně byl a pokud by advokacie jasně tuto  možnost neodmítla, je otázkou, nakolik by tato  námitka byla soudy považována za irelevantní.  A to uvažuji o soudech běžných, nikoliv o sodu Ústavním či dokonce o Soudu pro lidská práva. Se znalostí jeho judikatury si ani netroufám představit, jak by naložil s žalobou, poukazující na porušení principu fair procesu díky advokátovi, který byl na „vedlejšák“ policejní agent. A už raději nedomýšlet  situaci, kdy by advokát nebyl zas až tak dobrovolným agentem, ale byl by k této  činnosti  donucen. Např. poté, kdy by byl zadržen při  řízení  motorového  vozidla v podnapilém stavu anebo  za obdobně kompromitujících okolností. Rozhodně tím nechci  tvrdit, že  slovenský  policejní  sbor je tlupou vyděračů. Jen zkušenosti  s českou  policií a několika „kousky“, které  její  nevydaření  příslušníci  dokázali provést v rámci  vyšetřování  trestné  činnosti mne vedou k závěru, že  i  když je většina policistů (na Slovensku i u nás) nepochybně slušná, nic není nemožné.

Z těchto důvodů si  myslím, že Slovenská advokátní  komora postupovala v dané věci naprosto správně a doufám, že stejným způsobem bude postupovat i  Nejvyšší soud  Slovenské  republiky, který  bude rozhodnutí Slovenské  advokátní  komory  přezkoumávat. Při všem respektování státní svrchovanosti mám ale za to, že vhodná  není  ani formulace § 117 nového slovenského  trestního  řádu a že, pokud již nepřipouští možnost agenta toliko jako příslušníka policie, by mělo být zváženo  negativní  vymezení  těch osob, které  agenty být nemohou. Mezi  ně by zcela určitě měli patřit advokáti.

JUDr. Tomáš Sokol, advokát
člen České i Slovenské advokátní komory