Tento článek má za cíl poukázat specificky na některé prvky právní úpravy (počátku) běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody dle § 620 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), vyplývající ze soudní praxe vyšších soudů.

Ustanovení § 620 obč. zák. zakotvuje speciální úpravu ohledně počátku běhu promlčecí lhůty pro práva na náhradu škody, resp. újmy,[1] přičemž dále rozvádí zásadu, že dokud věřitel nezná okolnosti podstatné pro podání žaloby, nemůže své právo uplatnit. Proto toto ustanovení pro práva na náhradu škody konkretizuje, o které okolnosti se v daném případě jedná. Současně toto ustanovení reguluje počátek běhu promlčecí lhůty, jejíž délka je obecně stanovena v § 629 odst. 1 obč. zák. jako tříletá.[2]

Komentované ustanovení tedy představuje zvláštní úpravu ve vztahu ke generálnímu ust. § 619 obč. zák. Právě ustanovení § 619 obč. zák upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Ve světle tohoto ustanovení tedy počne promlčecí lhůta běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní (k uvedenému srov. níže) promlčecí lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (tzv. zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jak uzavírá judikatura, „jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů.“[3] Ustanovení § 619 odst. 2 obč. zák. lze tak považovat za podpůrné k ust. § 620 obč. zák., a to právě vzhledem ke znakům určujícím počátek běhu promlčecí lhůty.[4]

Jestliže je pak počátek běhu promlčecí lhůty dle § 620 obč. zák. vázán na obecnou úpravu § 619 obč. zák., je nutno dovodit, že vědomost poškozeného o klíčových okolnostech pro uplatnění svého práva je tzv. objektivizovaná (s ohledem na § 619 odst. 2 obč. zák.), a promlčecí lhůtu dle § 620 obč. zák. je tak nutno označit za nepravou subjektivní promlčecí lhůtu, neboť okamžik znalosti o škodě a osobě povinné k náhradě je určován objektivně a běh této promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti poškozeného o uvedených skutečnostech v případě, že se poškozený o těchto skutečnostech objektivně dozvědět měl a mohl.[5]

Jednotlivé aspekty běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody nebo újmy ve smyslu § 620 obč. zák.

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Na prvním místě je třeba připomenout, že citované ustanovení (§ 620 obč. zák.) hovoří výslovně jak o náhradě škody, tak o náhradě (odčinění) újmy. Tomu je nutno rozumět tak, že se právní úprava běhu subjektivní promlčecí lhůty bude vztahovat nejen ke škodě ve smyslu § 2894 odst. 1 obč. zák., tj. újmě na jmění (včetně např. zvýšení pasiv, tedy vzniku dluhu), tak i k újmě nemajetkové dle ust. § 2894 odst. 2 obč. zák. Zákon zde tedy používá pojem újma v širším kontextu, zahrnujícím jednak újmu na jmění (škodu), tak újmu nemajetkovou, vznikající v jiné než majetkové sféře dotčeného subjektu.

Pokud se jedná o samotný běh promlčecí lhůty u práva na náhradu škody nebo újmy, lze odkázat na judikatortní závěry, podle nichž platí, že ustanovení § 620 odst. 1 obč. zák., které upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, navazuje na ustanovení § 619 obč. zák., což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu. Jinými slovy platí, že pro běh subjektivní promlčecí lhůty, upravené ust. § 620 obč. zák., je významný okamžik znalosti či vědomosti poškozeného (oprávněného) o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, který je však určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně, přičemž běh promlčecí lhůty může začít též bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti.[6]

Okolnosti rozhodné pro běh subjektivní promlčecí lhůty zahrnují vědomost o vzniku škody, resp. újmy, a o totožnosti odpovědné osoby, přičemž je nezbytné, aby oba tyto dílčí prvky byly naplněny současně. Tento závěr dovozovala již starší judikatura, která uváděla, že „podle § 106 odst. 1 obč. zák. [pozn.: občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. , dnes právě ust. § 620 obč. zák.] se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Toto ustanovení váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby [pozn.: dle současné úpravy „lhůty“] na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.“[7]

Jde-li o otázku vědomosti o vzniku škody (újmy), uzavírá soudní praxe, že při úvaze o tom, kdy se poškozený dověděl o dané škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o ní.[8] Shodně platí, že obecně nepostačuje vědomost pouze o předmětném protiprávním jednání či o škodné události (tj. o tom, co je příčinou dané škody či újmy), ale rozhodná je až (prokázaná) vědomost o škodě (újmě) samotné.[9] Jinak řečeno se podává, že vědomost o škodě není možné zaměňovat s dověděním se pouze o škodné události anebo o protiprávním jednání, kterými byla škoda způsobena,[10] na straně druhé je ovšem nutno dodat, že pojem "vědomost o škodě“ ve smyslu ust. § 620 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o protiprávním jednání nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu[11] (srov. níže). Judikatura proto dále též konstantně dovozuje, že se poškozený (oprávněný) dozví o škodě a jejím vzniku tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a toliko orientačně (přibližně) i její rozsah (tedy tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně.[12] Jinými slovy platí, že dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu.[13] Z toho však dále vyplývá, že obecně nepostačuje jen naplnění obecné vědomostí o vzniku škody, nýbrž rovněž (alespoň přibližně - srov. shora) o jejím rozsahu.[14] Bylo též opakovaně dovozeno, že pro počátek běhu promlčecí lhůty postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy, přičemž okolnost, zda a kdy si poté vyžádá v tomto směru od odborníka informaci, není rozhodující, stejně jako okamžik, kdy skutečně získá odborné stanovisko (odborný či znalecký posudek) s přesným vyčíslením výše škody.[15] Pro počátek běhu promlčecí lhůty postačí pro naplnění podmínky vědomosti oprávněného (poškozeného) o škodě (a jejím rozsahu) to, že má tento k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění.[16] Shodně je dovozováno, že jestliže je nárokem na náhradu škody nedělitelný celek, musí dojít k vědomosti o celé škodě, a to o druhu a rozsahu škody (srov. též shora). Vědomost by měla být dostatečně určitá, takže by měla být škoda již vyčíslitelná v penězích. Pokud v okamžiku splnění podmínky vědomosti o tom, že byla způsobena škoda, poškozený disponuje dostatkem údajů, z nichž může výši škody dovodit, avšak pouze např. z určitých administrativních důvodů (neuzavřené účetnictví apod.) přesný peněžní ekvivalent způsobené škody nemá vypočtený, promlčecí lhůta počne běžet. To platí samozřejmě jen tehdy, pokud je kumulativně splněna i druhá podmínka, a to vědomost o povinném subjektu.[17] Obdobně poté platí, že údaje dostupné poškozenému musí být dostatečné pro to, aby mohla být podána žaloba, neboť rozšíření žaloby po uplynutí promlčecí lhůty podléhá omezením a nelze připustit, že by promlčecí lhůta počala běžet, aniž by poškozený mohl podat způsobilý návrh na zahájení řízení.

Jak je možné dále připomenout, v případě, že se jedná o nárok na náhradu škody, která představuje nedělitelný celek, musí dojít k vědomosti o celé škodě, a to o druhu a rozsahu škody. Vědomost by měla být dostatečně určitá, takže by měla být škoda již vyčíslitelná v penězích. Pokud v okamžiku splnění podmínky vědomosti o tom, že byla způsobena škoda, poškozený disponuje dostatkem údajů, z nichž může výši škody dovodit, avšak pouze např. z určitých administrativních důvodů (neuzavřené účetnictví apod.) přesný peněžní ekvivalent způsobené škody nemá vypočtený, promlčecí lhůta počne běžet.[18] Na straně druhé Weinhold připomíná, že „v případě kontinuálního porušování určité právní povinnosti, v jehož důsledku narůstá výše způsobené škody, se právo na náhradu škody promlčuje samostatně ohledně jednotlivých nároků na náhradu škody, stejně jako je možné uplatnit jednotlivé nároky u příslušného orgánu veřejné moci (soudu) samostatně. Není nutné čekat, až k ukončení porušování právní povinnosti dojde a bude možné vypočítat celkovou škodu. Samostatnými nároky na náhradu škody jsou rovněž nároky z více škodních událostí, které lze od sebe oddělit, ač jde o opakování téhož porušení právní povinnosti, za které nese odpovědnost táž osoba. Zde rovněž běží promlčení samostatně, jakmile jsou podmínky pro počátek běhu promlčecí lhůty splněny pro každý z nároků jednotlivě.“[19]

Zároveň ve vztahu k počátku běhu promlčecí lhůty dle § 620 obč. zák. platí, že poškozený se nemůže o škodě dozvědět dříve, než mu vznikla, tedy před tím, než nastal škodlivý účinek, k němuž vedla škodná událost, došlo-li k ní dříve. V tomto duchu lze opět poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž se podává že „i pojem události, z níž škoda vznikla, užitý v § 106 odst. 2 obč. zák. [pozn.: občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. , dnes právě ust. § 620 obč. zák. Autoři doplňují, že i když dnes ust. § 620 obč. zák. pojem „událost“ výslovně neobsahuje, lze citované závěry dále vnímat jako použitelné], zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné, přičemž i tehdy, jde-li o kombinaci obou promlčecích dob, je pro počátek běhu subjektivní doby rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 04. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 01. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné pod C 1168 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí NS).“[20] Vzhledem k uvedenému je též zjevné, že subjektivní promlčecí lhůta dle § 620 obč. zák. nemůže začít běžet dříve, než je počátek běhu promlčecí lhůty objektivní ve smyslu § 636 obč. zák.[21] 

Druhým prvkem, nezbytným pro zahájení běhu promlčecí lhůty, a tedy i pro uplatnění práva na náhradu škody, resp. újmy, dle § 620 obč. zák., je znalost (vědomost) odpovědné osoby. Takovou osobou je především škůdce, ale může to být i osoba třetí (tj. odlišná od škůdce), zavázaná škodu hradit (např. přímo ze zákona je to zákonný zástupce nezletilé osoby).[22] Znalost odpovědné osoby u poškozeného nastává, jak uvádí Drápal, až okamžikem, „kdy prokazatelně získal informaci o okolnostech vzniku škody, které mu pomohou udělat si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá.“ [23] K tomu shodně uvádí Nejvyšší soud ČR, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.[24] Hovoříme-li o vědomosti poškozeného, vyvstává otázka, jak velká jistota (zda lze vůbec hovořit o jistotě či již o určité míře podezření) o totožnosti osoby škůdce, resp. odpovědné osoby, je u poškozeného vyžadována, odpověď lze nalézt v rozsáhlé judikatuře, která se odpovědí na tuto otázku zabývá.

Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za škodu.[25] Postačuje tak, že skutkové okolnosti, se kterými poškozený disponuje, jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu určit a najisto lze odpovědnosti určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízením, které je zahájeno teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu. Jak tedy uvedl Nejvyšší soudu, zákon vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.[26] S ohledem na skutečnost, že zákon nepředpokládá u poškozeného nezpochybnitelnou jistotu o odpovědné osobě, neplatí proto, že musí jít o zjištění (rozumí se jistota v běžném slova smyslu). Postačuje tak, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit.

Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zákonem vyžadovaná vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, byla naplněna již na základě pouhého předpokladu či podezření.[27] Z tohoto hlediska je rozhodující, kdy a na základě kterých konkrétních skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl (tj. o nichž prokazatelně získal vědomost), se mohl poškozený též dozvědět o okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního (povinného) subjektu.[28] Rozhodně však neplatí, že by poškozený byl nucen vyčkat až na den právní moci rozsudku, jímž byl škůdce odsouzen za trestný čin, kterým škodu způsobil, aby nabyl jistého přesvědčení o tom, že mu vznikla škoda a kdo mu tuto škodu způsobil, resp. kdo je za ni odpovědný.[29]

Jak tedy ze shora uvedeného vyplývá, je rozhodující, kdy poškozený prokazatelně získá vědomost o skutkových okolnostech, nikoli však, zda a kdy si na jejich základě utvoří právní závěr o odpovědnosti určité osoby či si ověří její identitu.[30] Jak rovněž uvedl Nejvyšší soudu, počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se pro něj vytvoří příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž nabyl vědomosti, uplatnil a prokázal v soudním řízení.[31]

Obdobně platí, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody dle § 620 obč. zák. není významný ani okamžik (datum) nabytí právní moci trestního rozsudku, jímž je rozhodnuto o vině obžalovaného (škůdce); znalost poškozeného o osobě škůdce, která je předpokladem pro počátek běhu této promlčecí doby, se váže již k okamžiku, kdy poškozený obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá.[32] V tomto ohledu lze též citovat Nejvyšší soud, který uzavřel: „I když je správný závěr odvolacího soudu, že teprve právní mocí trestního rozsudku je rozhodnuto o vině obžalovaného s tím důsledkem, že podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je jeho výrokem soud v občanskoprávním řízení vázán, neplatí automaticky, že teprve tímto datem se poškozený (…) dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá.“[33] Zásada presumpce neviny platí v trestním právu, zatímco pro posouzení otázky, kdy se poškozený dozví o škodě a tom, kdo za ni odpovídá, je podle zákona rozhodující okamžik, kdy zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. Nejde tedy o to, zda se škůdce dopustil jednání, jež naplňuje skutkovou podstatu některého z trestných činů, ale o to, zda způsobil majetkovou ztrátu poškozeného.[34] Obdobný závěr, jako shora popsaný (ohledně trestního rozsudku), se přirozeně uplatní též ve vztahu k trestnímu příkazu.[35]

Shodně ani okolnost, že ve věci probíhalo přestupkové řízení, jež skončilo z procesních důvodů, aniž byl určen konkrétní viník přestupku, není pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty rozhodná, neboť nebrání tomu, aby v případném soudním řízení byla otázka zavinění nehody předmětem dokazování. Tyto závěry jsou v souladu s konstantní judikaturou, podle níž „automaticky neplatí, že teprve dnem právní moci rozsudku, v němž je konstatována protiprávnost jednání škůdce, se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, přičemž totéž obdobně platí pro rozhodnutí o přestupku. Rozhodující je okamžik, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti podstatné pro vymezení odpovědného subjektu.“[36]

Závěr

Jak je zřejmé z předchozích řádků, řada aspektů právní úpravy a judikatorních závěrů, týkajících se právní úpravy počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody a újmy účinné v době před rekodifikací soukromého práva České republiky, je nadále aplikovatelná i po účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Recentní judikatura (za připomenutí stojí zejména „áčkový“ rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, ze dne 28. 05. 2020) poté ustálené závěry nejen přejímá, ale dále je rozvíjí a upřesňuje. Stále je však klíčové vycházet z kumulativních podmínek znalosti (vědomosti) poškozeného o škodě (jejím rozsahu a výši) a o tom, kdo za ni odpovídá, a to alespoň v takovém (dostatečném) rozsahu, aby bylo možné na tomto základě podat žalobu; to vše proto, aby mohl běh subjektivní lhůty dle § 620 obč. zák. započít.

právní asistent
 

Mgr. Jan Pravda,
advokátní koncipient