Souběh funkcí byl po mnoho let považován za problematický, zejména v případě, kdy člen statutárního orgánu obchodní korporace paralelně vykonával práci, která zahrnovala tzv. obchodní vedení společnosti na základě pracovní smlouvy. Možnost souběhu funkcí byla dlouhodobě soudy zpochybňována a paralelní pracovní smlouvy byly často prohlašovány za neplatné.

Současný nález Ústavního soudu však dosavadní argumentaci obecných soudů a především Nejvyššího soudu České republiky zpochybňuje.

Jedním z argumentů, který Ústavní soud zastává, je, že při posuzování smlouvy je vždy nutné upřednostnit takový výklad, který nezakládá její neplatnost. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že zákaz souběhu funkce statutárního orgánu obchodní korporace a pracovněprávního vztahu nikdy nebyl českými zákony výslovně stanoven, když tento zákaz judikatorně dotvořily až obecné soudy. Pokud tedy obecné soudy chtějí dovozovat zákaz soukromoprávního jednání, musí pro takový svůj závěr doložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. Primárním normotvůrcem je však v českém ústavním pořádku zákonodárce, soudy mohou dotvářet právo pouze v obecné míře.

Ústavní soud dále uvádí, že i přesto, že zákoník práce definuje konkrétní vztahy, které jsou vždy podřízeny pracovněprávnímu režimu, nic nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy. Dle Ústavního soudu tedy není z pracovněprávního pohledu důvod, pro který by nemohl člen statutárního orgánu obchodní korporace vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy podřízené režimu zákoníku práce. Vždy je samozřejmě třeba zkoumat vůli stran a obsah konkrétních ujednání smlouvy.

Podle Ústavního soudu, pokud chtějí obecné soudy nadále zastávat názor o nepřípustnosti souběhu funkcí, musí náležitě odůvodnit, proč si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohou upravit vzájemná práva a povinnosti prostřednictvím smlouvy o výkonu funkce, pro kterou si zvolí režim zákoníku práce. Zároveň musí obecné soudy odůvodnit, proč – pokud může člen statutárního orgánu část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné (pověřené) osoby, kterými mohou být i zaměstnanci korporace – není přípustné, aby tato působnost byla svěřena přímo členovi statutárního orgánu (a aby s ním za tímto účelem byla uzavřena pracovní smlouva).

Ústavní soud rovněž uvádí, že zákaz souběhu pracovněprávního vztahu a výkonu funkce statutárního orgánu odebírá dotčeným osobám, které relevantní práci reálně vykonávají, ochranu, kterou jinak běžní zaměstnanci obchodní korporace mají. Navíc se na tyto manažery nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, což také snižuje míru jejich ochrany. V neposlední řadě má tato skutečnost negativní dopad na setrvání žen v manažerských funkcích, kdy v důsledku tohoto zákazu ženy při výkonu těchto funkcí nemají zejména nárok na mateřskou dovolenou a garanci návratu po mateřské dovolené.

V této souvislosti je třeba upozornit na to, že vydání tohoto ústavního nálezu neznamená obecnou přípustnost souběhu funkcí. Ústavní soud tímto pouze poukázal na to, že přípustnost souběhu funkcí by měla být hodnocena ad hoc. Zároveň Ústavní soud poskytl obecným soudům určité vodítko, jakým směrem by se měly ubírat jejich úvahy při posuzování přípustnosti souběhu funkcí.

Závěrem lze tedy shrnout, že byť Ústavní soud souběh funkcí dle výše uvedeného nevylučuje, stále v této oblasti panuje právní nejistota, a to minimálně do doby dalšího rozhodování obecných soudů, které jsou právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu vázány.

 


Mgr. Martina Šumavská,
advokátní koncipient


Dvořák Hager & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Oasis Florenc
Pobřežní 394/12
186 00 Praha 8

Tel.:    +420 255 706 500
Fax:    +420 255 706 550
e-mail:    praha@dhplegal.com


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz