Pokud se spotřebitel v postavení dlužníka dovolává na svou obranu použití promlčecí lhůty v režimu občanského zákoníku, neboť je pro něj kratší lhůta výhodná, je nutné konstatovat, že takový výklad ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ je chybný.

Ačkoliv dávám kolegovi Dohnalovi zapravdu, že v praxi se lze s takovou argumentací spotřebitelů (většinou jejich opatrovníků) skutečně setkat, je nutné zcela jasně říct, že takový argument nepadá u soudů napříč celou republikou na úrodnou půdu. Je třeba odlišovat, co spotřebitelé na svou obranu tvrdí, a co je skutečně právo uplatňované soudy. A soudy v takových případech rozhodují v tom smyslu, že pokud se vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem řídí obchodním zákoníkem, řídí se promlčení rovněž obchodním zákoníkem. V této souvislosti pak už lze jen připomenout právní větu z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24. 7. 2012 tohoto znění: „Ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4, části první věty za středníkem, obch. zák.“

Kolega Dohnal pak ve svém článku zcela pominul odůvodnit, z čeho usuzuje, že je nedělitelná spojitost mezi režimem promlčecí lhůty a možností promlčecí lhůtu prodloužit. Dle mého se jedná o dvě zcela odlišné věci a samostatné otázky. Skutečnost, že ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele neznamená, že smluvní prodloužení promlčecí lhůty v úvěrových smlouvách není ustanovením, které je odchýlením se od zákona v neprospěch spotřebitele.

Pokud tedy kolega Dohnal uvádí: „Osobně opravdu nemám nic proti tomu, aby někdo požadoval nároky z bezdůvodného obohacení po bankách čtyři roky zpětně, protože se jedná o „obchodně-právní závazkový vztah“. Na druhou stranu mám za to, že pokud se tato linie názorů akceptuje, už nikdy nemůže spotřebitel namítat, že nelze prodloužit promlčecí dobu na 10 let dle § 401 obchz, protože jde o ujednání v neprospěch spotřebitele. Už nikdy také nemůže tvrdit, že promlčecí lhůta není čtyři, ale pouhé tři roky,“ musím takové tvrzení označit za zcela nelogické a neodůvodněné, když ze strany kolegy jde lidově řečeno o míchání jablek s hruškami.

Závěr kolegy: „Český spotřebitel si tedy musí vybrat (a zřejmě už si vybral). Buď přijme ve všech úvěrových kauzách čtyřletou, případně prodlouženou promlčecí lhůtu, anebo svoje poplatky může chtít pouze za dva roky zpětně dle režimu promlčení bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku,“ pak musím posuzovat jako zcela chybný, tendenční a účelový, který je v kontextu dalších článků autora pravděpodobně poznamenán jeho praxí, ve které je výhodnější výklad směřující ke slabší ochraně spotřebitelů.

Český spotřebitel si nevybírá, jakým režimem se bude řídit bezdůvodné obohacení vzniklé z úvěrové smlouvy uzavřené s bankou. Režim obchodního zákoníku plyne ze zákona. Z uvedeného nelze nijak dovodit, že by pak mělo být ve spotřebitelských smlouvách přípustné, aby byla prodloužena promlčecí lhůta v neprospěch spotřebitele. Žádné buď a nebo v tomto případě neexistuje. Není zde žádná nedělitelná spojitost. Režim promlčení bezdůvodného obohacení je jedna věc. Možnost prodloužení promlčecí lhůty věc druhá.

I přesto všechno jsem rád za článek kolegy Dohnala a vítám jej jako jednu z prvních odborných reakcí na největší a ojedinělý spotřebitelský spor v historii českého práva a soudnictví, ke kterému se schyluje. Věřím, že bezprecedentní počet sto tisíců žalob proti bankám vyvolá jistě mnohé další reakce, a to nejen z oblasti hmotné práva, na které se se zájmem těším.

Mgr. Petr Němec,
právník a mediátor
autor je zakladatel projektu www.jdeto.de

Mgr. Petr Němec, mediátor

Nezamyslova 274/10
128 00  Praha 2

Tel.: +420 736 627 392
e-mail: petrnemec@mediator-praha.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1]  JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.; Za jak dlouho lze vrátit poplatky za vedení úvěru, aneb jednou tak a podruhé jinak? >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz