Tento příspěvek si klade za cíl blíže objasnit smysl výhrady neúčinnosti i s poukazem na relevantní pasáže dosavadního vývoj institutu odporovatelnosti a objasnit základní požadavky na výhradu jakožto právní jednání.

Výhrada neúčinnosti a dosavadní judikatura

Občanský zákoník výslovně váže aktivní legitimaci věřitele k odpůrčí žalobě na podmínku, že pohledávka věřitele se již stala vykonatelnou. Za vykonatelnou pohledávku je nutno považovat pohledávku, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého se lze domáhat nařízení výkonu rozhodnutí.[4]  Zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník 1964“), v ustanovení § 42a o odporovatelnosti hovořil nikoli o vykonatelné pohledávce, ale o pohledávce vymahatelné. Soudní praxe však v návaznosti na závěry právní doktríny[5] a rovněž s odkazem na smysl odpůrčí žaloby vykládala pojem vymahatelnosti velmi úzce. Za vymahatelnou ve smyslu § 42a odst. 1 občanského zákoníku 1964 byla považována pouze taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).[6] Pojem vymahatelnost byl tak v zásadě ztotožňován s vykonatelností.

Pokud odhlédneme od jiných aspektů problematičnosti takového výkladu, jeho neblahým důsledkem byla též skutečnost, že věřiteli nemohla být skrze institut odporovatelnosti poskytnuta ochrana dříve, než se jeho pohledávka stala vykonatelnou,[7] a to navzdory skutečnosti, že rozhodným okamžikem pro počátek lhůty k uplatnění odpůrčí žaloby bylo učinění odporovatelného právního úkonu dlužníkem (resp. okamžik, kdy nastaly jeho účinky). Jedinou možností a jen pro toho věřitele, který se domáhal své pohledávky v jiném řízení, bylo předčasné podání odpůrčí žaloby v době, kdy dosud probíhalo jiné řízení o pohledávce věřitele, přičemž soudní praxe takovou situaci zpravidla posoudila jako důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“).[8] Tuto praxi „posvětil“ i Nejvyšší soud mimo jiné s poukazem na § 154 odst. 1 o.s.ř.[9], když dospěl k závěru, že „odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího byla vymahatelnou v době rozhodování soudu“[10] a současně, že „v případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení, je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ“.[11] Nicméně i za této situace nebylo přerušení řízení obligatorní, ale vždy takový postup závisel na úvaze soudu.[12]

V současné době, kdy dikce § 589 odst. 1 občanského zákoníku váže aktivní legitimaci k podání odpůrčí žaloby výslovně na existenci vykonatelné pohledávky, představuje prostředek ochrany věřitele v době, než se pohledávka stane vykonatelnou, právě výhrada neúčinnosti dle § 593 občanského zákoníku. Předobrazem současného § 593 občanského zákoníku byl nepochybně i § 51 zákona č. 141/1950 Sb. , občanský zákoník, jenž umožňoval věřiteli vyhradit si před tím, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo uplatnit odpor tím, že učiní prohlášení prostřednictvím soudu nebo notáře tomu, proti komu má být odpor uplatněn. Opětovné zakotvení výhrady do občanského zákoníku lze s ohledem na výše popsanou předchozí praxi vnímat jako pozitivní.

V souvislosti s doplněním výhrady neúčinnosti do právní úpravy odporovatelnosti, resp. relativní neúčinnosti, však doznala změn i dosavadní judikatura ohledně praxe předčasného podání odpůrčí žaloby s následným přerušením řízení. Výhrada neúčinnosti totiž představuje zásadně „komplexní“ ochranu věřitele v době, kdy jeho pohledávka není dosud vykonatelná, výhradu může se stejnými účinky využít věřitel, jehož pohledávka se dosud nestala splatnou, jakož i věřitel, ohledně jehož pohledávky dosud probíhá jiné řízení. Přestože se zpočátku v odborné literatuře objevovaly názory, že by vedle výhrady mohla obstát i dosavadní praxe přerušení řízení,[13]  Nejvyšší soud s poukazem na odlišnou právní úpravu v občanském zákoníku, tedy existenci výhrady neúčinnosti, dospěl k závěru, že se dosavadní praxe, resp. judikaturní závěry neuplatní.[14] Jinak řečeno, vzhledem k možnosti věřitele učinit výhradu neúčinnosti dle § 593 občanského zákoníku, není dán důvod pro přerušení řízení jen proto, že žalobce nemá vykonatelnou pohledávku za dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem dosud probíhajícího jiného řízení.[15] Nicméně za specifických okolností (např. při nemožnosti doručení výhrady žalovanému) zřejmě nelze ani takový postup vyloučit.

Výhrada neúčinnosti jako právní jednání

Výhrada neúčinnosti představuje jednostranné, adresné právní jednání věřitele, jehož pohledávka není dosud vykonatelná,[16] vůči osobě, která by v případě existence vykonatelné pohledávky věřitele byla pasivně legitimovaná v odpůrčím řízení.[17] Z právní úpravy v § 593 je zřejmé, že ji nelze učinit obecně vůči blíže neurčenému počtu adresátů či právních jednání dlužníka, ale pouze k určitému právnímu jednání (či více určitým právním jednáním) dlužníka vůči určitému adresátovi.

Učinění výhrady je nutno považovat za hmotněprávní jednání, jež má hmotněprávní účinky ve formě stavení příslušných lhůt k dovolání se neúčinnosti právního jednání. Výhrada tedy může mít právní účinky stanovené v § 593 pouze tehdy, pokud dojde do sféry dispozice adresáta.[18] Tedy teprve v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s výhradou, dojde ke stavení příslušných lhůt.[19]

Výhrada musí být oznámena adresátovi zákonem předepsaným způsobem, tedy prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu v souladu s právní úpravou ve zvláštních právních předpisech.[20] Z právní úpravy ve zvláštních právních předpisech potom vyplývá, že adresátovi musí být výhrada doručena v písemné formě, popř. doručen písemný protokol.

Výhrada musí splňovat podmínky určitosti právního jednání, kromě údajů o věřiteli a adresátovi musí obsahovat i projev vůle ve smyslu § 593 občanského zákoníku, tedy výhradu dovolání se neúčinnosti konkrétního právního jednání dlužníka ve vztahu ke konkrétní pohledávce věřitele, jejíž uspokojení konkrétním způsobem zkracuje.[21]

Závěrem

Výhradu práva dovolat se neúčinnosti právního jednání dlužníka lze považovat za výhradní instrument ochrany věřitele proti zkracujícím jednáním dlužníka učiněným v době, kdy pohledávka věřitele není dosud vykonatelná, který v převážné většině případů nahrazuje postup dle dosavadní praxe podle občanského zákoníku 1964. Pokud je možné oznámit výhradu adresátovi prostřednictvím soudu, notáře nebo exekutora, tak v případě předčasného podání odpůrčí žaloby není dán důvod k přerušení řízení pouze na základě skutečnosti, že pohledávka věřitele není dosud vykonatelnou, přičemž tato pohledávka je předmětem jiného probíhajícího řízení. Nicméně předčasné podání odpůrčí žaloby s následným přerušením řízení lze zřejmě i nadále považovat za podpůrné řešení v případech, kdy oznámení výhrady není z nějakého důvodu možné.

Z výše uvedených obsahových náležitostí výhrady je zřejmé, že výhrada jakožto „předzvěst“ budoucí odpůrčí žaloby by měla obdobně jako odpůrčí žaloba zejména dostatečně určitě vymezovat právní jednání dlužníka, vůči kterému si věřitel vyhrazuje právo domáhat se neúčinnosti, pohledávku věřitele, pro kterou je výhrada činěna, a skutečnost, že uspokojení této pohledávky je právním jednáním dlužníka zkracováno. Z výhrady musí být zřejmé, že se jedná o výhradu ve smyslu § 593 občanského zákoníku s důsledky, jenž toto ustanovení předvídá.

Mgr. Michaela Bastlová,
Advokátní koncipientka