Řidič je povinen přizpůsobit rychlost jízdy v obci bez ohledu na to, jestli je začátek obce označen dopravní značkou

Podle čeho jako řidič poznám, jaký rychlostní limit platí pro komunikaci, na které jedu? Nejvyšší správní soud této banální otázce dává nový rozměr. Vychází totiž z toho, že prosté sledování dopravního značení nestačí. Řidič by podle soudu měl sledovat také okolí komunikace a používat zdravý selský rozum.

Nejvyšší správní soud rozsudkem sp. zn. 1 As 183/2012 ze dne 20.03.2013 zamítl kasační stížnost v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. l) a podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. , o přestupcích. Mimo jiné uvedl: „Přijel-li stěžovatel do obce po pozemní komunikaci, která nebyla osazena dopravní značkou č. IS 12a „Obec“, neznamená to, že by nebyl povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci …“

Podle rozhodnutí příslušného správního orgánu se stěžovatel dopustil přestupku tím, že řídil v Děčíně na ulici Teplické vozidlo nedovolenou rychlostí (policejní orgán naměřil rychlost jízdy 108 km/h), když se předtím neřídil dopravní značkou “Zákaz vjezdu všech vozidel“ s dodatkovou tabulkou „Mimo dopravní obsluhy“. Proti tomu stěžovatel namítal, že v dané situaci vezl svému známému pytel brambor a vztahovala se na něj tedy výjimka z dopravního značení a že při své jízdě neminul značku označující začátek obce.

Vzhledem k tomu, že přestupkem je pouze takové jednání, které je jako přestupek výslovně označeno zákonem (srov. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích), je na místě zmínit zákonné vymezení dané skutkové podstaty. Podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích účinného v době, kdy se posuzovaný skutek stal (nyní je totožně upraveno v § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)), platí, že přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 40 km/h a více nebo mimo obec o 50 km/h a více.

Ve vztahu k výše uvedenému ustanovení je zvláštním předpisem ust. § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu, které definuje obec jako: „zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují“.

Nejvyšší správní soud odmítl argument stěžovatele, že neprojel kolem dopravní značky vymezující začátek obce, proto nebyl povinen respektovat maximální povolenou rychlost 50 km/h.

V odůvodnění rozsudku je zdůrazněno výkladové pravidlo uváděné v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp.zn. Pl. ÚS 33/97), že „… naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“

Při posuzování daného případu sehrála zásadní roli skutečnost, že stěžovatel, ačkoli při své noční jízdě neminul při vjezdu do Děčína značku označující začátek obce, projel po trase dlouhé přes 5 km, kdy míjel hustou městskou zástavbu a zastávky městské hromadné dopravy.

Soud poukázal na význam rychlostního limitu stanoveného pro zastavěné území obce. Smyslem omezení rychlosti v obci zákonem o silničním provozu je ochrana života, zdraví a majetku obyvatel obce a účastníků provozu na pozemních komunikacích. Řidič, který přijede do zastavěného území, by měl s ohledem na bezpečnost ostatních účastníků provozu, potenciálních chodců, zvířat nebo ochranu majetku přizpůsobit svoji rychlost jízdě v zastavěném území bez ohledu na skutečnost, jestli projel kolem značky vymezující začátek obce či nikoliv.

Co dodat ke shora uvedenému judikátu? Duch zákona zvítězil nad nedokonalou literou. Kéž by to bylo v rozhodovací praxi správních orgánů a soudů pravidlem! Pokud se však hledání smyslu právní úpravy uplatňuje pouze někdy, a to ještě v oblasti správního trestání, může namísto nadšení budit jisté rozpaky a nejistotu.

V daném případě šlo o extrém, kdy řidiči muselo být i bez dopravní značky zřejmé, že vjel do obce a že jí projíždí. Nakolik je však řidič při řízení kromě dopravního značení, provozu na komunikaci, stavu vozovky apod. sledovat charakter okolní krajiny? Nebude to v rozporu s povinností řidiče věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích (srov. § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu)? A co když situaci nesprávně vyhodnotí a pro jistotu ubere plyn z devadesátky na padesát? Neporuší tak zákaz omezovat plynulost provozu na pozemních komunikacích bezdůvodně pomalou jízdou?

Mgr. Jitka Ivičičová