Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší ve smyslu ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Jak shrnul Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2086/2018, ze dne 15. 8. 2018, příslušná právní úprava zakotvená dříve ust. § 371 odst. 3 zákoníku práce -  nyní v citovaném ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce -  byla přijata za účelem odstranění pochybností souvisejících s určením výdělku po pracovním úrazu za situace, kdy zaměstnanec, který sice není schopen pro následky pracovního úrazu konat dosavadní práci, ale není zcela vyloučen z výkonu výdělečné činnosti, pouze v důsledku nedostatku pracovních příležitostí výdělek po pracovním úrazu nemá. Byla přijata k vyřešení otázky „výdělku po pracovním úrazu“ ve dvou v úvahu přicházejících situacích, které se odlišovaly tím, zda zaměstnanec předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, měl či neměl jinou méně placenou práci. Od tohoto zjištění se pak odvíjel závěr, jaký výdělek bude považován za výdělek po pracovním úrazu, tj. v případě, že předtím jinou méně placenou práci neměl, ve výši minimální mzdy, nebo v případě, že předtím jinou méně placenou práci měl, ve výši průměrného výdělku dosaženého předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání. Z toho pohledu proto není rozumného důvodu činit rozdíl mezi tím, zda zaměstnanec předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti skutečně pobíral, nebo zda na ni sice měl nárok (tento nárok mu vznikl vždy, pokud pro následky pracovního úrazu vykonával jinou méně placenou práci), ale z různých důvodů jej neuplatnil, nebo mu náhrada z různých důvodů nebyla vyplácena. Opačný přístup by neopodstatněně zvýhodnil zaměstnance, kteří náhradu, na niž jim vznikl nárok, z různých důvodů „nepobírali“, jejichž poměry by se pak měly řídit ustanovením věty první (dříve ust. § 371 odst. 3 zákoníku práce, nyní ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce), které vytváří fikci výše výdělku po pracovním úrazu ve výši minimální mzdy.

Novela zákoníku práce a dalších právních předpisů - zákon č. 181/2018 Sb. vyřešil s účinností od 1. 10. 2018 problém se zápočtem fiktivního výdělku ve výši aktuální minimální mzdy, neboť od tohoto data se jako fiktivní výdělek uchazeči o zaměstnání, který je zároveň poživatelem náhrady, započítává minimální mzda ve výši „platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání“ a ne aktuální výše minimální mzdy. Zákon nepřináší žádné přechodné ustanovení, na jehož základě by byly renty v přepočtené výši dopláceny zpětně. Ostatně, pokud se doposud počítalo s aktuální (postupně valorizovanou) výší minimální mzdy, shledal to Nejvyšší soud ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 472/2018 ze dne 16. 5. 2018, právně konformním.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz