Různých tvrzení, výroků, videí a fotografií, nalezneme na internetu mnoho. Často i zcela protikladných. Hledání pravdy na internetu se proto může jevit jako pověstné hledání „jehly v kupce sena“. A přece tam je.

Pohlédněme na rozličná tvrzení či názory právně přehledově, byť schematicky, a tím pádem i zjednodušeně. Právní pohled má mít blízko k čisté věcnosti. Tím by měl být inspirativní i pro politiku.

Na prvém místě však musíme, žel, počítat s projevy špatných lidských vlastností. A to obzvláště ve společenském styku v „bezduché“ síti elektronických komunikací. Na mysli máme zejména zlost jako slabost, vnitřní pnutí ke zlému, se sklonem způsobovat bližním bolest. Byť by se jednalo o způsobení „jen“ emoční újmy spočívající v přivození špatné nálady, duševní rozladěnosti, trápení či jiné, byť přechodné, duševní nepohody i bez možných tělesných projevů (bez somatizace). Aniž by se ale nutně medicínsky jednalo o způsobení duševní poruchy nebo poruchy chování, např. diagnostikovatelné a léčitelné posttraumatické stresové poruchy. Správně proto občanský zákoník jako obecný předpis soukromého práva hovoří u škodního práva obecně o duševních útrapách[3] jako o možném obsahu nemajetkové újmy na přirozeném právu uznaném tímto zákonem.[4]

Reklama

DPP/DPČ ve víru legislativních změn (online - živé vysílání) - 25.11.2024

25.11.2024 09:303 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

2. Svrchovanost zákona jako ústavní hodnota

Z hlediska zákonného vymezení deliktu na osobnosti podle občanského zákoníku není znakem skutkové podstaty přivození škody nebo jiné újmy. Ani získání bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu).

Deliktně je rozhodné samo, „pouhé“, dotčení práva, a to dotčení některého státem uznaného přirozeného lidského práva spjatého s osobností bez zřetele na eventuální přivození újmového následku či získání prospěchu. Již tento protiprávní čin, jak je zákonem vymezen, sám o sobě bez dalších znaků skutkové podstaty je zásahem do právem chráněné osobnostní hodnoty. (Blíže viz dále.)

Pro vymezení znaků soukromoprávního (i veřejnoprávního deliktu) je rozhodný zákon. Podle občanského zákoníku se v případě závazků z deliktů jedná o závazky ze zákona.[5] Proto jen zákon vymezuje znaky takového závazku. Ústavně to vyvěrá z hodnoty právního bezpečí. Ta je principiálně opřena o státní, demokratické, uznání svrchovanosti zákona,[6] sledující vyloučení soudcovské, úřednické či jiné svévole. Stát tak činí ve spojení se zákonem stanovenými pravidly výkladu předpisů,[7] vedle legálního výkladu právních jednání. (Ovšem i vedle obecně uznávaných výkladových metod právní vědy.) Svrchovanost zákona a potažmo vázanost soudce zákonem, sledující ochranu obecného blaha právního bezpečí a předvídatelnost rozhodování, principiálně, tj. hodnotově, patří mezi pilíře demokratického právního státu. Právě zde se ústrojně kloubí „demokracie“, u nás zásadně parlamentní včetně ústavně podložené dělby veřejné moci, s „právním státem“ (vládou práva).

Ve zvláštním případě dotčení přirozeného práva na soukromí bývá dotčena sama privátní autonomie (základ soukromého práva), která zde má podobu vlastního informačního sebeurčení, „zda, kdy, jak a co“ ze svého soukromí zveřejním. V tomto zvláštním skutkovém případě dotčení práva může být podle okolností následkem dokonce prospěch dotčeného člověka (oběti protiprávního činu). Například zvýšený zájem veřejnosti, z něhož plyne oběti majetkový prospěch. Přesto však legálně půjde o soukromoprávní osobnostní delikt, a to z důvodu dotčení práva založeného na svobodné vůli oběti rozhodovat si o svém soukromí (i o možném majetkovém prospěchu z něj) sama. Podobně tomu může být u neoprávněného nakládání s cizí hmotnou věcí. Ačkoli půjde o neoprávněný zásah do práva, může ve svém důsledku přinést užitek, jako je udržení věci v dobrém stavu jejím zprovozněním. Věcně, resp. technicky vzato je nerozhodné, zda se tak stalo po vůli vlastníka, či proti jeho vůli. Právní význam to však má zcela kategorický. (Nepřikázané jednatelství ponechávám stranou.)

Právě svobodná lidská vůle je příznačnou vlastností a podstatným znakem (přirozeností) každého člověka, resp. celého lidského druhu. Ovšem včetně nebezpečí špatných volních rozhodnutí se všemi důsledky s tím spojenými.
 

3. Pravdivost skutkového tvrzení[8] a vědomost o něm

Skutkové tvrzení znamená sdělení, zda se určitý děj stal a za jakých okolností se tak událo. Jinak řečeno, jaké byly skutkové okolnosti případu, které by bylo možné právně podřadit pod právní normu (právně kvalifikovat). Pravdivost skutkového tvrzení podléhá dokazování pomocí důkazních prostředků. Skutkové tvrzení má být plně pravdivé. Rozumí se tím úplná shoda se skutečností. Opakem by bylo skutkové tvrzení plně nebo částečně:

1. a) nepravdivé, a to lživé (úmyslně nepravdivé) anebo jinak nepravdivé (pravdy „jen“ nedbalé), když by se uváděný děj vůbec nestal anebo se odehrál jinak. Může jít také o nepravdivý výklad sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost, např. o nepravdivou interpretaci cizího politického projevu. Nepravdivé skutkové tvrzení lze potenciálně uvést na pravou míru,
2. b) neúplné či jinak pravdu (úmyslně nebo nedbale) zkreslující, když se uváděný děj sice stal, avšak jinak, neboť v tvrzení došlo například k vynechání podstatného údaje, k jeho rozmělnění méně důležitými okolnostmi či k vytržení děje ze skutkových souvislostí (kontextu), a tím pádem ke zkreslení, anebo k nesprávnému překladu. Potenciálně je také lze doplnit nebo zpřesnit.

Nepravdivé či pravdu zkreslující skutkové tvrzení může být, soukromoprávně vzato, sděleno:

1. a) vědomě, a to úmyslně vědomě, tj. lživě, anebo nedbalostně vědomě. Úmyslně přímým chtěním například zostudit nebo veřejně znevážit jiného člověka anebo nepřímým  smířením se či jiným srozuměním se s tím, že jiný člověk bude mým činem zostuzen nebo veřejně znevážen. V případě úmyslu (lži) nebo hrubé nedbalosti (bezohlednosti) soukromoprávně mluvíme o sdělení skutkového tvrzení ve zlé víře, jakožto vlastnosti protiprávního činu, kupř. při pomluvě.[9] Ze lhaní nebo bezohlednosti povstává zlo v právním smyslu. U vědomého činu však musíme ještě rozlišit, zda vědomý čin byl úmyslný neboli, zda k vědomému jednání došlo:

ab) dobrovolně vědomě (chtěně nebo smířeně či jinak srozuměně) čili, zda se jednalo o ze své vůle svobodně sdělené tvrzení, byť by se tak stalo i při možném účastenství jiné osoby, anebo,

ab) nuceně vědomě (nechtěně, vnitřně nesmířeně či jinak nesrozuměně) neboli, zda šlo o nepravdivé či pravdu zkreslující skutkové tvrzení sdělené sice při vědomí nepravdivosti, avšak za okolností svědčících pro nedostatek volní svobody anebo svědčících „jen“ důvodné bázni vyvolané jinou osobou. „Důvodnost“ bázně dlužno posoudit podle velikosti a pravděpodobnosti nebezpečí a dle povahy člověka dotčeného výhružkou či jinak dotčeného, jako je nedostatek věku, rozumu nebo závislost postavení. Kupříkladu by se mohlo jednat o důsledek zakázaného psychického nátlaku zaměstnavatele prostřednictvím nadřízeného zaměstnance, např. šéfredaktora nebo editora, projevujícího se hrozbou (bezprávnou výhrůžkou) přímých nebo nepřímých nepříznivých následků pro případ, že by zaměstnanec nesplnil pokyn vytvořit nebo sdělit nepravdivé nebo pravdu zkreslující skutkové tvrzení či nesplnil pokyn je rozšiřovat. O bezprávnou výhrůžku by se jednalo i tehdy, pokud by sice byla zaměstnavatelem, například provozovatelem televizního vysílání, odůvodněna kupříkladu ochranou některého obecného blaha, ale bylo by jí vynucováno něco, čeho takto dosaženo být nesmí.[10] Jednalo by se o protiprávní čin, tj. o hrozivé, a tím pádem dobrým mravům se příčící a právní postavení zneužívající, vynucování určité práce. Aniž by se ovšem jednalo o právní hrozbu (upozornění na důsledek porušení zaměstnancovy smluvní povinnosti) v duchu zákoníku práce či jiného zákona,

2. b) nevědomě, aniž by si byl původce skutkového tvrzení nebo jeho šiřitel či zprostředkovatel vědom nepravdivosti nebo zkreslení pravdy. U nevědomosti však rozlišujeme, zda ke sdělení nepravdivého nebo pravdu zkreslujícího skutkového tvrzení  došlo:

ba) zaviněně nevědomě, tzn. vlastní vinou nevědomě, tudíž právně neomluvitelně. Rozumí se tím stav, kdy si příslušná osoba právně měla (byla právně povinna) a zároveň mohla být vědoma nepravdivosti nebo zkreslení pravdy, například z důvodu svého odborného postavení. Sice i zde půjde o nevědomost, ovšem vlastní vinou zaviněnou. Zpravidla se tak stává porušením právní povinnosti řádné odborné péče, tzn. příkazu jednat znale a pečlivě,

bb) nezaviněně nevědomě, tj. bez vlastní viny nevědomě. Příslušná osoba si v takovém případě nejenže není vědoma nepravdivosti skutkového tvrzení či zkreslení pravdy, ale ani nebyla povinna a nemohla si jí být vědoma, například z důvodu svého laického (neodborného) postavení. Půjde tedy o sdělení nepravdy či zkreslené pravdy, učiněné ovšem v dobré víře v pravdivost nebo nezkreslenost neboli projevené dobrověrně, tzn. bez vlastní viny, a tudíž právně omluvitelně.

Nepravdivé nebo pravdu zkreslující skutkové tvrzení se samo o sobě nemusí nijak dotýkat něčích práv, právem chráněných zájmů nebo obecného blaha, například veřejné morálky, veřejné bezpečnosti či veřejného zdraví, natož dokonce někomu přivodit škodu nebo jinou újmu. Může jít jen o holou nepravdu či o její holé zkreslení bez dalšího. Aniž by se to jakkoli nepříznivě dotklo jakýchkoli právem chráněných hodnot. Například přirozených práv konkrétního člověka na čest nebo na vážnost či některého obecného blaha, třeba bezpečí, ze kterého těžíme všichni a které není subjektivizováno.

Spletu-li se ve společenském styku a řeknu-li kupříkladu, že k něčí návštěvě u mě došlo minulý týden, přičemž se tak stalo již předminulý týden, jedná se o nepravdivé skutkové tvrzení čili o můj omyl. Podobně, stalo-li se to v úterý, ačkoli ve skutečnosti až ve středu. K dotčení žádných právem chráněných hodnot tím ale zpravidla nijak nedojde.

Jinou záležitostí je, zda nepravdivé nebo pravdu zkreslující skutkové tvrzení je šířeno vědomě s určitým cílem. Například v úmyslu někoho přímo zhanobit, znevážit, zesměšnit či hrubě urazit anebo tak učinit nepřímo při smíření se či jiném srozumění s tím, ač pravda je plně nebo částečně jinde. Anebo odsudečné hodnocení sice má zcela pravdivý skutkový základ, protože dotčený člověk se doopravdy dopustil špatnosti, avšak hodnotící reakce je, například svou vydatností, nepřiměřená skutku a jeho okolnostem.

Někdy může být ale přímo sledováno jen upoutání pozornosti na sebe sama třeba pro pocit vlastní důležitosti, touhu upozornit na sebe apod. I v takových případech je ale nutno posoudit možný úmysl „jen“ nepřímý v podobě smíření či jiného srozumění s vyvoláním odsudečných hnutí myslí týkajících se oběti nepravdy či zkreslené pravdy.

Krajním a zároveň nebezpečným druhem nepravdivých nebo pravdu zkreslujících skutkových tvrzení jsou poplašné zprávy. Jejich úmyslné šíření je dokonce trestné.[11] Zejména pak za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Podstatným znakem je, že musí jít o poplašnou zprávu, která je nepravdivá. Vyvolání poplachu, který způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa, není právně postižitelné, jestliže poplašná zpráva je pravdivá. Typicky se jedná o pravdivý požární poplach, který sice přivodí nebezpečí vážného znepokojení, ale je prospěšný. Může zachránit životy, zdraví i majetky.

Z hlediska zákonné ochrany přirozeného osobnostního práva je důležité si předem uvědomit, že i uvedením a rozšiřováním pravdy (pravdivého skutkového tvrzení) se lze za  okolností případu dotknout práva jiného člověka na čest nebo jeho práva na vážnost zejména v očích veřejnosti. Popřípadě mu lze navíc přivodit dokonce nemajetkovou újmu například v podobě ublížení na cti (znectění, zostuzení), jejíž obsah spočívá v duševních útrapách, anebo v podobě znevážení v zaměstnání, podnikání či jinde ve společnosti včetně politiky. Znevážení, například ponížení bližního, se může u oběti, nikoli však nutně, projevit nemajetkovou ztrátou, jako je ztráta přízně, ztráta příležitosti (ztráta uplatnění) či ztráta společenství v důsledku bojkotu nebo až vyobcování apod. K naplnění skutkové podstaty soukromoprávního osobnostního deliktu však nejsou újmové znaky, resp. následky činu, nezbytné.[12] V praxi k újmám (ale ani k obohacením) zdaleka pokaždé nedochází. A pokud skutkově nastaly, jedná se právně systematicky o součást škodního (nikoli osobnostního) práva, jako zvláštní zákonem vymezené skutkové podstaty nemajetkové újmy,[13] popř. půjde o škodu porušením zákonné povinnosti zdržet se zásahu do absolutního práva osobnostního (či jiného práva absolutního).[14]

Příkladem slouží nactiutrhačné poukazování na něčí protiprávní chování či nemravnost v minulosti, ačkoli později takový člověk již změnil své chování, svědomí zpytoval a upřímně se snažil následky napravit, neboli dosáhl polepšení. Takový člověk může být v přítomnosti prost vší viny po stránce duchovní, morální a náboženské. I ryze právně nahlíženo mohlo již dojít k zahlazení odsouzení, pakliže by někdo byl v minulosti dokonce odsouzen, anebo k promlčení činu. Kdo by nyní jednal proti tomu (pošpinil by jiného), sám by byl vinen (i právně). Nactiutrhačně poukazovat na něčí překonanou minulost lze nejen slovy či písmem, ale například i tónem či zabarvením hlasu nebo posunky, demonstrativním odchodem apod.

4. Dobrá víra v nepravdu či zkreslenou pravdu

Člověk, který šíří nepravdivé či pravdu zkreslující skutkové tvrzení si toho nemusí být vědom. Sám totiž může být v dobré víře v pravdivost a nezkreslenost skutkového tvrzení, ačkoli takové není. Dokonce by mohl být obětí cizího obelstění.

Takový člověk se totiž mohl důvodně spoléhat na důvěryhodnost (podstatnou informační hodnotu) svého informačního zdroje, resp. původce skutkového tvrzení. Muselo by se ovšem jednat o „důvodné“ spolehnutí. Například tehdy, jestliže by se jednalo o informační zdroj odborný, kupříkladu medicínský nebo advokátní. Postavení odborníka je totiž spojeno s řádnou odbornou péčí, tj. znalostí a pečlivostí.[15] Nikoli snad s odbornou nedbalostí.

Dlužno dodat, že k šíření skutkových tvrzení odborníky (i jinými osobami) nemusí docházet v právním styku, resp. při právním jednání jako je plnění závazku vůči pacientovi, klientovi apod. V takovém případě bychom na věc nahlíželi „jen“ morálně nebo politicky. Nikoli však právně, ledaže by tím bylo zároveň spácháno kárné (disciplinární) provinění podle stavovského práva anebo bychom mohli skutek podřadit pod jiný zákonem vymezený delikt.

Odkaz na „dobrou víru“ nelze na druhé straně brát po právu, pakliže by se jednalo o pouhou výmluvu či o pustou, bezobsažnou, frázi toho, kdo by se dobré víry u sebe bezdůvodně dovolával. V takovém případě by se jednalo o porušení právní povinnosti, zřejmě navíc za okolnosti přitěžující, spočívající v nepravdivém tvrzení o vlastním stavu dobré víry, tedy ve vyvolání klamavého dojmu o „upřímnosti a pevnosti“ svého přesvědčení.

Pouze „důvodný“ spoleh může vést k nabytí vnitřního, právně významného, stavu dobré víry. Jinak řečeno, jen důvodné (nikoli jakékoli) spoléhání může být právně pojímáno jako omluvitelný omyl. Neplatilo by to tehdy, jestliže by běžný člověk, který nepravdu nebo zkreslenou pravdu uvádí, byl právně povinen a zároveň by si mohl běžně zjistit pravý stav věcí.

Musíme proto uvážit, zda by se za okolností konkrétního právního případu mohl dovolávat dobré víry v nepravdu či zkreslenou pravdu kdokoli běžného rozumu. Znamená to, zda by byla důkazně vyvrácena právní domněnka běžné opatrnosti (běžné předvídavosti, běžné obezřetnosti). A to při použití právně objektivizačního předpokladu člověka průměrného (běžného) rozumu.[16] Opakem „alespoň“ běžné opatrnosti by byla nejen lehkomyslnost, ale i slaboduchost.

„Běžně rozumným“ člověkem není člověk mající zvláštní, myšleno větší, rozumové znalosti, jako je například odborník znalý podrobností, souvislostí a všech vazeb do hloubky. Nikoli jen zběžně či povrchně anebo laicky.

Sám pojem dobré víry ovšem bývá v právu pojímán různě.[17] Jeho legální pojmové znaky se liší podle jednotlivých předpisů. V námi sledovaném případě však postačuje, jestliže vnitřní stav dobré víry je výsledkem důvodného spolehnutí. Důvodné spolehnutí bývá spjato s důvodným očekáváním, navozeným druhou stranou. Například důvodným očekáváním odbornosti, které je navozeno již samotným odborným postavením dotyčného člověka, aj. Důvodně lze očekávat i věrohodnost původce tvrzení, pakliže by k tomu byl shledán „důvod“. Například u obecně uznávaného státníka nadaného důvěryhodností své osoby a věrohodností svých výroků v očích veřejnosti (nadaného důvěrou veřejnosti).

Důvodné spoléhání je též pojmem civilně  deliktního práva, protože jeho prokázaná přítomnost v podobě stavu dobré víry vylučuje zavinění, i kdyby sdělené skutkové tvrzení skutečně bylo nepravdivé nebo pravdu zkreslující.

Příkladem z nedávné doby epidemie mohou sloužit veřejná sdělení některých lékařů, nejen hygieniků a epidemiologů, týkající se způsobu ochrany veřejného zdraví. A to při navození důvodného očekávání odbornosti těchto lidí, tudíž i při vyvolání důvodného spolehnutí na odbornou správnost jejich zpráv neboli při vyvolání odborné důvěry veřejnosti. Nemusí přitom jít a zpravidla ani nejde o plnění soukromoprávního závazku (právní jednání) vůči pacientovi.

Člověk v dobré víře, že nepravda je pravdou, sice žije v nevědomosti o skutečném stavu věci, avšak sám si ji nezavinil. Do nevědomosti se neuvrhl vlastní vinou, a to ani vlastním opomenutím nebo jinou nedbalostí. Mluvíme proto o dobré víře jako o nezaviněné nevědomosti, že skutečnost je úplně nebo částečně jiná. Proto je takový omyl právně omluvitelný. Stále se však jedná o omyl neboli o chybné přesvědčení. Podstatné je i to, zda by si při běžné opatrnosti bylo možno pravdu (skutečný stav) běžně zjistit, resp. lehce ověřit. Například z informačního systému veřejné správy, je-li běžně veřejně přístupný.

Důkaz omluvitelného omylu, resp. důkaz omluvitelnosti nepravdy či jejího zkreslení, tíží toho, kdo se dovolává přítomnosti dobré víry ve svém nitru. Podobně tomu je u důkazu pravdy, který tíží toho, kdo tvrdí, že jeho skutkové tvrzení je pravdivé nebo nezkreslené. Například tíží živnostenského novináře, který je uvedl ve známost. Setkáváme se s tím zejména v právu tiskovém a v právu provozování rozhlasového nebo televizního vysílání, jakož i v přirozeném právu osobnostním. Nemluvě o různých technologických platformách v síti elektronických komunikací při službách informační společnosti, tzn. i při plnění závazků.

U důkazu omluvitelného omylu založeného na důvodném spolehnutí postačí dokázat alespoň takové okolnosti, díky kterým lze uvedené nebo sdělené skutečnosti důvodně pokládat za pravdivé. Mezi takové okolnosti patří, nikoli však výlučně, již vícekrát zmiňované odborné či jiné zvláštní, například politické, postavení původce skutkového tvrzení.[18]

Běžný člověk (člověk průměrného rozumu) není běžně rozumově schopen ověřit si pravdivost veškerých roztodivných zpráv, údajů apod., které se k němu dostanou z rozličných zdrojů a které by o své vůli a na svou odpovědnost mohl dobrovolně uvést do oběhu. Třeba prostřednictvím sítí elektronických komunikací nebo elektronickou poštou (tzv. řetězové e-maily apod.).  Aniž by ale k tomu byl kýmkoli nucen. Leda vnitřně puzen vlastními neklidnými vnitřními stavy včetně své zloby nebo jiných negativních emocí.

I po běžném člověku však lze spravedlivě požadovat, aby se předem alespoň vážně zamyslel, zda pravdivost skutkového tvrzení, jeho shodu se skutečností, lze vzhledem k okolnostem vůbec rozumně, důvodně, očekávat. Nemusí jít o nabytí jistoty. Postačuje míra pravděpodobnosti pravdivosti vyšší než malá. Zejména u neobvyklých událostí anebo u dějů zjevně podléhajících, i zcela protichůdným, propagandám různých států. Po každém lze spravedlivě požadovat, aby skutková tvrzení šířil uváženě a s rozmyslem, pakliže je vůbec záhodno je jakkoli šířit. Každý si může předem v klidu zvážit, zda a jaký přímý či nepřímý důsledek může jeho šíření jakýchkoli skutkových tvrzení dále přivodit či posílit. „Neklid mysli“ ani rozjitřenost pocitů či zbrklost nebývají dobrým rádcem. Lidi trpící duševní poruchou nebo poruchou chování a jednající v poruše, která jim brání poznat pravdu nebo jim působí psychické obtíže, nechme nyní stranou.

Svou roli samozřejmě sehrává, zda se běžně lze spolehnout na původce nebo zprostředkovatele sdělení a zejména, z jakého důvodu se lze spolehnout. Například u provozovatele informační a zpravodajské kanceláře, který musí jednat s odbornou péčí, znale a pečlivě, tedy i po odborně náležitém předchozím ověření vyhledaných či získaných informací. A nejedná-li tak, jde to k jeho tíži.[19]

Nicméně i po běžném člověku při běžné opatrnosti, která podle občanského zákoníku náleží k jeho běžnému postavení, lze spravedlivě požadovat, aby si přiměřeně, běžně, ověřil skutková tvrzení, pokud je hodlá dále šířit, pakliže je taková možnost běžně dostupná. Například z veřejných seznamů věcí a práv k nim, jako je katastr nemovitostí, či z veřejných rejstříků právnických osob, jako je spolkový rejstřík, ale i z jiných, zjevně věrohodných, běžných veřejných zdrojů. Většinou lze ověření provést jednoduše dálkovým přístupem v síti elektronických komunikací, a to i pomocí mobilního telefonu apod. Mluvíme tu také o požadavku vynaložení rozumného úsilí k ověření pravdivosti zprávy před jejím zveřejněním nebo dalším šířením. Připomeňme si vyvratitelnou legální domněnku, že „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“[20]  Lidsky vzato, očekávat to každý může všeobecně i „mimo právní styk“, tzn. i při různých reálných informačních úkonech, společenských úsluhách apod.

To se však týká člověka běžně rozumového uvažování při běžné opatrnosti. Tedy bez zvláštních znalostí a bez vynaložení zvláštní pečlivosti. Od člověka poučeného nebo dokonce od odborníka, například od novináře, lze důvodně očekávat vyšší znalosti a větší pečlivost až po odbornou péči novinářskou.

5. Co brání rozvážlivosti?

V odpověď se nabízí řada subjektivních činitelů začasto duševního rázu. Rozvážlivosti tak mohou bránit naše vlastnosti nebo duševní hnutí (emoce), například pocit nebezpečí, který se navenek projeví slovně nebo jinak. Zmínit můžeme kupříkladu i touhu vzbudit rozhořčení, vyvolat pobouření či odsudek, ale i zlobu, nesnášenlivost, předsudečnost, pomlouvačnost, popudlivost, vyčítavost, nadměrnou horlivost, ukvapenost, národní, náboženský či politický fanatismus nebo „politickou hysterii“, ovšem i lehkověrnost, kdy naletíme každé „pouťové atrakci“, bázlivost nebo vystrašenost, úzkostnost, nemístnou důvěřivost či naopak apriorní nedůvěřivost anebo pocit vlastní morální nadřazenosti (povýšenost „lepšího“ člověka) s puzením moralizovat jiné, „horší“, lidi apod. Zejména v posledním případě bývá toho příčinou sice rozumově kritický náhled, avšak takový, který je schopen jen či převážně jen odsuzovat ostatní lidi. V základu stává pyšnost na vlastní morálnost, vzdělanost či odbornost neboli až ješitné sebehodnocení vlastní velikosti nebo přecenění vlastní důležitosti.  A to nemluvíme o nesnášenlivosti nebo nenávisti k jinému člověku, národu či skupině lidí. Politicky zde bývá používán výstižný pojem předsudečná nenávist.[21] V podstatě půjde o nedostatečnou zralost ducha, kterému dosud chybí potřebná laskavost, vnímavost a schopnost odpouštění nedostatečnosti a slabosti jiných lidí bez útočnosti nebo povyšování se nad nimi.

Snížená schopnost „informační zdrženlivosti“ může vést až k vlastnímu přivození újmy na své pověsti (vlastní reputační újmy). Mluvíme o „reputačních rizicích“, zvláště v poměrně snadno použitelných sítích elektronických komunikací se širokým dopadem. Zřejmě i zde lze hledat jednu z možných příčin současného používání hanlivě hodnotícího označení „dezinformátor“.  

Celkově zde hodnotově mluvíme o smysluplnosti. Zejména o smyslu pro vnitřní kázeň (vnitřní myšlenkovou ukázněnost a ukázněnost vnějších projevů), dále o smyslu pro odpovědnost, jakož i o smyslu pro řád včetně řádu myšlení při uplatňování svobody myšlení a potažmo svobody projevu.

6. Pravda víry

Do našeho úhlu pohledu spadá i dílčí téma týkající se pravdy víry, se kterou se právně potýkáme i na internetu. Zastavme se proto u ní.

Lidská víra je vnitřním stavem ovlivněným nejen vnějšími okolnostmi, jako je rodinná nebo školní výchova, ale zejména řadou subjektivních činitelů, začasto rázu jedinečně osobnostního. Proto může být víra rozličná. Nejedná se pouze o náboženskou víru či o životní filozofii. Věřit lze v cokoli, i v naprostý nesmysl. Věřit můžeme libovolnému výroku, zvláště tehdy, jsme-li lehkověrní. Věřit lze i zjevně, již prvoplánově, „konspiračním teoriím“ či poplašným zprávám bez reálného podkladu nebo dokonce očividným lžím, pokud by odpovídaly našemu naladění, například vnitřní zlobě či vystrašenosti.

Jestliže obsah víry patří mezi vnitřní stavy člověka, právně se prokazuje podle vnějších okolností, pakliže nastaly. Typicky půjde o vnější obsahová nebo i formální vyjádření vnitřní víry (vlastního nitra) slovy, ale i jinými skutky. Třeba odíváním nebo způsoby chování ve společnosti či veřejným přihlášením se k určité věrouce, projevy pevného světonázorového postoje apod.

Právní význam to vše má zejména u vznášení výhrady svědomí, kterou musíme právně odlišit od výmluvy či od nechtění splnit právní povinnost jen tak. Od výhrady svědomí musíme oddělit také pouhý odlišný názor, včetně odlišného názoru odborného, například na účelnost určité právní povinnosti k ochraně veřejného zdraví.

Pravda víry bývá různě jistotná. Od prosté, „dětské“, víry přes hluboce vědomé, skálopevné, přesvědčení, které je jistotnější o vědění a někdy i o svědectví, až k osobnímu, duchovně-citovému prožití pravdy. Takové prožití je osobnostně vryto, a tím pádem poznatkově postaveno najisto. Mluvíme o živoucí jistotě neboli o duchovně-citovém poznání pravdy čili o jejím čistém vnitřním vycítění bez ohledu na společenské postavení nebo dosažené vzdělání. Živá víra se pak stává činem navenek. Nikoli „jen“ vnitřním přesvědčením.

Významnou, ne-li klíčovou, roli sehrává jemná osobní schopnost vytušení pravdivosti, ale i ryzosti cizích úmyslů apod. Taková schopnost nitra (ducha) může souviset se svědomím či mít podobné „jemné“ znaky.

Vytušení pravdivosti tvrzení či děje jejím niterným prožitím má povahově blízko k procítění umění. Smysl pro pravdu kráčí ruku v ruce se smyslem pro krásu umění nebo pro krásy přírody.

Podstatné je, že stát právně uznává subjektivně hodnotový význam poznání. Jeho míra je ovšem individuálně vyvinutá u každého člověka podle míry osobnostní zralosti ducha. I třeba zakrnělá nebo potlačená bezduchým formalismem, „chladným rozumářstvím“. Státní uznání se tu odvíjí od ústavně zaručené svobody myšlení, svobody svědomí nebo svobody náboženského vyznání a potažmo od svobody projevu včetně práva na názor, tedy i práva na světonázor.

Co se týče pravdivosti skutkového tvrzení o dějích duchovních, které jsou smyslově skryty, nelze je rozumově ověřit. Leda na ně lze s jistou mírou pravděpodobnosti usuzovat podle vnějších projevů, pakliže by k nim došlo. Využít k tomu lze i uznávané vědecké metody zejména kvalitativního výzkumu. Do jisté míry tomu bývá podobně u měření přínosu psychoterapie ve zdravotních službách nebo u měření přínosu duchovní péče a duchovní podpory ve zdravotnických zařízeních prostřednictvím nemocničních kaplanů.

S některými jevy tohoto rázu se setkáváme například i v přírodním léčitelství. Nejen u církví a náboženských společností či v pastorální medicíně. Tím pádem tyto otázky běžně pronikají  do veřejných debat ve veřejném prostoru včetně kyberprostoru. Dotýkají se i reklam, propagací a plnění závazků, a to i pomocí internetu. A proto se jimi musíme zaobírat i právně.

7. Otázka pravdivosti hodnotícího úsudku[22]

Od skutkových tvrzení se právně pojmově liší hodnotící úsudky (soudy). Kupříkladu hodnocení dějinné nebo současné politické události. Anebo zaměstnavatelův posudek pracovní činnosti zaměstnance, který je obsahově strukturovaný podle zákoníku práce.[23] Hodnotící úsudky bývají obsahem i veřejného mínění. To je díky své pocitové povaze proměnlivé a potenciálně manipulovatelné, zejména vlivem hromadných sdělovacích prostředků, ale i reklamy apod., včetně záměrně cíleného a systematického usměrňování veřejného mínění z hlediska určitých relativních hodnot.

Běžný hodnotící úsudek mívá subjektivní povahu. Někomu se může líbit letní deštík, jinému ne. Někoho film uchvátí, jiného nikoli. Hodnotící (hodnotové) soudy nebývají jen logické a věcně podložené, nýbrž i vnitřně pocitové typu „líbí, nelíbí“. Příkladem ze života slouží běžné hodnocení designu nábytku nebo vzhledu karoserie vozidla či střihu šatů na základě vlastního vkusu, aniž bychom byli poučenými použivateli (informovanými uživateli) anebo dokonce odborníky. (Právo, sledujíc vyloučení svévole, tu ovšem racionálně staví na fikci informovaného uživatele.)  

Hodnotící úsudky bývají ovlivněny vlastní zkušeností, dobrou, nebo špatnou, ale i vlastní oblibou, touhou či jiným pocitovým hnutím mysli (emocemi). Mohou se týkat až niterného prožití ducha, kupříkladu pocítění oblažení nebo vnitřního klidu a míru. Podle okolností a osobnostní jedinečnosti není vyloučen ani vnější tělesný projev, například slzy štěstí. Ovšem ani hněvivé „puknutí vzteky.“ Některé hodnotící úsudky včetně názorů mohou mít pro někoho pobuřující, ale i objektivně šokující nebo rušící vlastnosti dotýkající se pokojného stavu, třeba i nicnedělání. Například mohou rušit pohodu (i při strčení „hlavy do písku“) či pověstný „klid na práci“ anebo zneklidnit „vlažné“ v jejich okatém nezájmu.[24] Mohou tak rozhýbat ustrnulý pohyb, a tím probudit život. I takové projevy požívají ústavní ochrany svobody projevu, ač nemusí být každému libé. Vzpomeňme mnohá slova prorocká, která měla u lidí vyburcovat ducha.

Hodnotící úsudky vyjadřují subjektivní názor svého původce, který zaujal k určité skutečnosti svůj vlastní postoj. Posuzovatel hodnotí děj z hlediska například morální nebo náboženské správnosti, a tím pádem i přijatelnosti pro sebe na základě svých vlastních hledisek. Není vyloučeno, aby stejná či podobná hlediska mělo více lidí, například na základě zobecnitelných a generačně předávaných zkušeností nebo v rámci života specifické komunity. Stále se ale bude jednat o subjektivní hlediska, která jsou potenciálně proměnitelná. Kupříkladu, dospěje-li posuzovatel ke změně svého přesvědčení. Zejména však jsou rozmanitá, a to i národně, kulturně a nábožensky, resp. jsou různorodá jako lidé sami.

Míra subjektivismu hodnocení bývá ve zvláštních případech snižována u odborných názorů, a to tím, že mají být dosaženy racionálně přezkoumatelnými odbornými postupy, např. klinicky zavedenými zdravotnickými metodami. I zde je však možné se důvodně odchýlit od uznávaných odborných postupů.

Necháme-li stranou běžný společenský styk a nahlédneme-li na hodnocení právně, tzn. s ohledem na potenciálně dotčená práva, právní zájmy nebo obecná blaha, hodnotící úsudek musí vycházet z věcně pravdivého skutkového základu. Ten může spočívat v něčím skutkovém tvrzení, například o dobré nebo špatné správě veřejných věcí. Typicky tomu bývá právě u politické, ale i pracovní kritiky, která je objektivně způsobilá dotknout se přirozeného práva osobnostního či dokonce přivodit kritizovanému člověku nemajetkovou újmu. Například ublížit mu na cti neboli přivodit mu újmu v důsledku zásahu do jeho přirozeného práva na čest.

Pravdivost skutkového (věcného) základu hodnotícího úsudku podléhá dokazování důkazními prostředky. V tom je hodnotící soud, resp. skutkový základ hodnocení, shodný se samotným skutkovým tvrzením či jiným skutkovým poznatkem, na kterém stojí. Hodnotící úsudek ale směřuje dále, nežli „pouhé“ skutkové tvrzení (skutkový poznatek), ač by na něm stavěl. Do jisté míry bychom mohli říci, že úsudek (hodnocení) vyplývající z věcně pravdivého skutkového základu představuje „nadstavbu“ k němu. Ta musí splňovat právní požadavek přiměřenosti, který je již právním pojmem podléhajícím právnímu posouzení (kvalifikaci). Jestliže akademický pracovník prokazatelně vydává cizí odborné dílo za vlastní, lze o něm v akademické obci důvodně usuzovat, že je plagiátor.

Stručně řečeno, má-li hodnotící úsudek podobu například názoru neboli mínění včetně veřejného mínění, týká se povinnost důkazního tvrzení a důkazní břemeno věcné pravdivosti skutkového základu názoru. Například, zda hodnocený děj se vůbec odehrál a za jakých okolností.

Přiměřenost vnějšího projevu názoru (výsledku hodnocení), co do obsahu (rozsahu), formy, způsobu a účelu, jakož i postavení dotčených osob a jiných skutkových okolností, je již otázkou právní, která podléhá logické úvaze zejména na základě právního poměřování kolidujících právem chráněných hodnot. Pojem „přiměřenosti“ patří mezi právní pojmy, jejichž posouzení patří logické úvaze soudcovské, úřednické či jiné právní. Zatímco například pojem „obvyklosti“ vyjadřuje skutkový děj podléhající dokazování. Jinak řečeno, co je v místě a čase shledáno obvyklým, nemusí být ještě právně vzato přiměřeným. Například drobné krádeže mohou být za jistých okolností sice obvyklé, avšak právně hodnoceno jedná se o činy právně nepřiměřené (dokonce jsou výslovně protiprávní).

Zvláštnosti nastávají u odborných hodnotících posudků odborníků, jimiž je projeven odborný názor. Nikoli jakýkoli běžný názor běžného člověka či dojem kohokoli o čemkoli.

Ve zvláštních případech právní předpisy stanoví specifická pravidla hodnocení. Stává se tak za účelem vyloučení nebo snížení svévole či jiných subjektivních pohledů čili ve snaze o co nejvyšší míru objektivizace, a tím i přezkoumatelnosti, postupu a výsledku hodnocení. K tomu slouží používání právně stanovených nebo obecně uznávaných metod hodnocení, jakož i posuzovaných hledisek včetně možné hodnotící škály.

Příkladem slouží několikafázová klinická hodnocení nových léčivých přípravků podle podrobně nastavených právních předpisů za účelem ochrany veřejného zdraví. Anebo, méně přísné, redakční posuzování odborných textů za účelem jejich vydání, které se řídí psanými či nepsanými publikačními postupy a jež vyplývají z vědeckého, obvykle mimoprávního, řádu včetně etiky výzkumu. 

Zastavme se u politické, umělecké, pracovní, hospodářské či jiné kritiky.

Kritika je oprávněná, jestliže se vyznačuje:

1. věcně důvodným skutkovým základem, který je dostatečný k tomu, abychom si při běžné péči a běžné opatrnosti[25] (není-li právně vyžadována zvláštní, vyšší, péče a opatrnost)[26] učinili hodnotový úsudek. Míra „dostatečnosti“ věcné podloženosti mínění je přímo úměrná závažnosti případu a jeho významu z hlediska potenciálně dotčených práv kritizované osoby. Například zpěvák skutečně zpívá falešně, politik skutečně neplní volební slib, advokát skutečně dává škodlivé rady klientům, zaměstnanec skutečně vyrábí zmetky nebo prodávající jedná skutečně klamavě. Právním pojmem tu je důvodné usuzování ve významu věcné důvodnosti, jež odpovídá znalosti (vědomí) prokazatelného skutkového stavu (děje). Hodnotící úsudek, například výsledný posudek či jiný názor posuzovatele, je proto potenciálně přezkoumatelný v tom, zda se zakládá na pravdivém skutkovém ději. Například hodnocený výsledek práce svým rozsahem skutečně neodpovídá zadání. Týká se to i hodnotících úsudků všeobecného rázu politického, náboženského či jiného, které rovněž musí být odpovídajícím způsobem věcně podloženy,[27]
2. věcností (zpředmětněním), tedy hodnocením obsahu, formy či účelu cizího projevu, cizí činnosti nebo jejího výsledku. Kritik má jít k věci (ad rem). Nikoli vybočovat k osobě (ad personam). Například kritizovat jiného morálně pyšně, popudlivě až osobně útočně, zejména tehdy, zastává-li kritik odlišný názor. Například filmový kritik si musí hledět umělecké hodnoty filmu bez ohledu na osobní hodnoty (mravní kvality) tvůrců. Nikoli tedy toho, jak se režisér chová doma nebo na dovolené, i kdyby to kritik věděl. Vysoká škola musí hodnotit studentovu diplomovou práci věcně, tedy i bez předsudků vůči jeho osobě (mravní kvalitě), i kdyby student byl vysokou školou pravomocně uznán disciplinárně vinným z plagiátorství v jiném případu. Hlásá-li někdo například odborně nesprávný názor, který, pakliže by byl uplatněn, by přinesl větší škodu než užitek, neznamená to ještě, že takový člověk je sám o sobě špatný. Mohl třeba jen opomenout některou důležitou skutečnost. Vedle toho zde slovo věcnost znamená určitost kritiky (konkrétnost), která je prostá všeobecností, rozmělněností, paušalizací, zavádění jinam apod.,  
3. přiměřeností obsahem, tedy i rozsahem, formou, způsobem a účelem i podle okolností případu. Spadá sem též vydatnost kritiky. Zdaleka ne každá kritika musí být hlásána „celému světu“ na internetu. Navíc s cílem její obvykle trvalé veřejné dostupnosti. Zejména nikoli tehdy, týká-li se případ soukromých či rodinných záležitostí anebo malého okruhu osob. Například jen na jednom pracovišti bez přesahu do veřejného zájmu o věci veřejné. Užitečnější bývá vyříkat si věci z očí do očí ve vší slušnosti, popř. i s komunikační pomocí nestranné třetí osoby. Opakem by podle okolností byla kritika přehnaná, přemrštěná či zveličená. Například „děláním z komára velblouda“.  Uvážit je však nutno i takovou skutkovou okolnost, jako je projevení kritiky například při volební kampani, kdy by kritika mohla nést podobné zvláštní rysy jako, právně přípustné, běžné reklamní praktiky zveličených prohlášení nebo prohlášení, která nejsou míněna doslovně.[28] Na mysli máme běžná politicko-reklamní přehánění (ovšem i zjednodušení aj.) ve svobodné soutěži politických sil. Podobně při politických debatách o věcech veřejného zájmu, kdy se nejedná o vědecké rozpravy apod.

Roli nehraje, zda kritika je člověku, jehož se týká, příjemná, nebo nepříjemná. Zda mu duševně lahodí či ho potěší, „zahřeje u srdce“, anebo ne. Nikoli vše, co činíme, se musí každému líbit. Pokud tím nikomu neubližujeme, je to právně vzato zásadně jedno. Po každém člověku lze v běžném životě i v občanském a obchodním styku spravedlivě požadovat, aby snášel i nepříznivou kritiku, je-li po právu. Například i drtivý odsudek práce, jestliže je přiměřený.

Jiným případem by ale bylo, jestliže by drtivý odsudek práce byl šířen v nepřímém úmyslu urazit či ponížit dotčeného člověka. Tedy, jestliže by kritik byl smířen či jinak srozuměn s tím, že svým kritickým projevem znectí, zneváží či poníží kritizovaného člověka. Tím se však kritik dopustí neoprávněného zásahu do přirozeného lidského práva, například na vážnost včetně veřejné vážnosti. Urážky na cti, zlehčování a ponižování nebo podobné delikty nejsou po právu. Naopak, jedná se o činy protiprávní. Důvodně kritizovat, i tvrdě, mohu. Ovšem tak, abych se vystříhal ponížení a jiné protiprávnosti (a nemravnosti). Například citlivou volbou přiměřených slov, tónu, gest, celkového výrazu a přístupu samého. Ani učitel kritizující žákův domácí úkol, nesmí žáka ponížit před třídou (ani osamoceně v kabinetu).

Při právním posuzování hraničních či „šedých“ případů se neobejdeme bez právního citu pro dobro a spravedlnost, který má niternou vazbu na svědomí a jeho čistotu. Různá rozumově utříďující okolnostní hlediska jsou „jen“ pracovní pomůckou, „odškrtávacím“ postupem, přehledně použitelným k dosažení navenek projevitelného a racionálně přezkoumatelného právního závěru.

Vyjdeme-li z životního principu vzájemného podporování na vývojové „pouti světem“, pak i oprávněná kritika přináší člověku prospěch. Víme o tom, co můžeme zlepšit nebo v čem spočívají naše slabé stránky, sklony apod. Tím nám kritika objektivně prospívá i tehdy, je-li laskavě přísná s upřímným cílem podpory. Na tom nic nemění, že nemusí být pokaždé zrovna příjemná, zvláště tehdy, jestliže odhaluje naše „stíny“, o kterých bychom raději nevěděli.

8. Závěr

Pro současnou rozjitřenou „dobu emoční“, dílem spojenou i s mediální manipulací, je příznačné potlačení kritického myšlení založeného na věcném zkoumání typu „padni, komu padni“. Namísto věcných názorů a jejich probírání ve věcných rozpravách dáváme světu na odiv, zejména v sítích elektronických komunikací, své pouhé pocity libosti či nelibosti. Výraznou roli přitom sehrávají pocity negativní jako je hněv, nesnášenlivost až nenávist, ale i pocit morálně „lepšího člověka“, které podstatou měrou formují i politiku. Jakékoli právní řešení je nutně omezené svými nástroji. Je tomu tak proto, že žádným předpisem nelze postihnout vlastnosti a nitra jednotlivých lidí podle jejich osobnostních charakteristik. Leda jen mírnit dopady vnějších projevů vnitřní zloby, které si díky puzení vždy najdou cestu ven.

I proto je nepoměrně obtížné až nereálné „bojovat s dezinformacemi“, vyjma zejména válečných lstí, poplašných zpráv a pomluv, jinak, než vlastní informační otevřeností a zejména důvěryhodností zpráv, které jsou založeny na objektivitě, „i když se mi nelíbí“. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o „boj proti lidem“, jejichž naladění je z řady důvodů, třeba i pochopitelných, rozličné. Týká se to i odlišných osobnostních zralostí jednotlivých lidských bytostí, se kterou také nutno počítat. Nikoli snad proti ní bojovat.

Přesto může být jakýkoli právně přehledový pohled dílem užitečný. Má totiž blíže k věcnosti, než k emočním výlevům typu, „koho nesnáším“. Snad může přispět i k míruplnosti.

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Profesor občanského práva a vedoucí katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, advokát a mezinárodní rozhodce.