Smluvní pokuta je v českém právu prozatím upravena paralelně ve dvou právních předpisech, a to v ustanovení § 544 a 545 občanského zákoníku a v ustanovení § 300 až 302 obchodního zákoníku. Základ právní úpravy představuje ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku, z nějž vyplývá, že smluvní pokuta se sjednává pro případ porušení smluvní povinnosti. A v tom je právě kámen úrazu, protože odstoupením od smlouvy smluvní strana neporušuje svou smluvní povinnost, ale vykonává právo dané jí zákonem či smlouvou.

Judikatura Nejvyššího soudu proto již dříve dospěla k závěru, podle nějž „ujednání, jehož smyslem je sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti, je v rozporu s ustanovením § 544 obč. zák., a je tedy, …, absolutně neplatné podle § 39 obč. zák.“ [1] Judikatura našla svůj odraz i v odborné literatuře, když např. JUDr. Škárová uvádí: „Za smluvní pokutu nelze považovat např. závazek zaplatit určitou částku v případě odstoupení od smlouvy, neboť odstoupení od smlouvy není porušením povinnosti, nýbrž výkonem práva, vyplývajícího buď ze zákona, nebo založeného smluvně.“ [2] Zdrženlivější byl ve svém názoru JUDr. Čech, když dovodil, že „citované zásady se ovšem uplatní jen za předpokladu, že straně, která od smlouvy odstoupí, svědčilo zákonem či smlouvou založené právo od smlouvy odstoupit.“ [3]

Co když je ale odstoupení protiprávní

JUDr. Čech opřel svůj výše uvedený názor o starší judikaturu Nejvyššího soudu, v níž se vyskytla zdánlivě nevinná věta: „Opírá-li se odstoupení od smlouvy o konkrétní právní důvod stanovený objektivním právem, resp. smlouvou, nelze hovořit o porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák.“ [4] Nejvyšší soud zde tedy naznačil cestu pro platné sjednání smluvní pokuty v situaci, kdy smluvní strana poruší smlouvu tím, že se její odstoupení nebude opírat o zákonný či smluvní důvod. Jak moc reálné ale je, aby smluvní strany dopředu myslely na to, že jedna ze stran od smlouvy odstoupí z jiného než dovoleného důvodu, a pro tento případ sjednaly smluvní pokutu?

Až v nedávné době Nejvyšší soud takový případ řešil a konečně tak dostal možnost upřesnit, kdy je odstoupení od smlouvy výkonem práva (který sankcionovat smluvní pokutou nelze) a kdy porušením smluvní povinnosti. V projednávané věci žalovaný jako pořadatel uzavřel se žalobkyní smlouvu o zajištění uměleckého výkonu (koncertu) a strany mimo jiné sjednaly možnost zániku závazku z této smlouvy v případě onemocnění umělce a v případě “vyšší moci” (požár, živelní pohroma, zpoždění letadla, kterým se umělec přepravuje), přičemž s těmito důvody byla spojena výjimka z uplatňování smluvní pokuty za zrušení smlouvy. Při jiném důvodu vedoucím k odstoupení od smlouvy sjednaly strany smluvní pokutu. Žalovaný však od smlouvy odstoupil z jiného důvodu, a to pro své vlastní onemocnění. Žalobkyně za této situace nárokovala sjednanou smluvní pokutu.

V rozsudku ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1907/2011, k této situaci Nejvyšší soud ČR uzavřel, že „z daných skutečností vyplývá, že žalovaný neměl právo od smlouvy odstupovat z důvodu, který uvádí ... Porušil tedy svou povinnost ze smlouvy vytvořit podmínky pro vystoupení umělců, neboť od smlouvy odstoupil neoprávněně a neučinil žádná opatření vedoucí k tomu, aby byla jeho smluvní povinnost realizována … Sjednání smluvní pokuty pro případ odstoupení od smlouvy v čl. VII smlouvy Nejvyšší soud považuje za zcela korektní zajišťovací prostředek, který plní prevenční funkci.“

Kam tedy směřuje vývoj

Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu tak vyplývá, že je třeba v každém jednotlivém případě rozlišovat, zda smluvní pokuta sankcionuje dovolené (sjednané) odstoupení od smlouvy, a pak je neplatná, nebo zda postihuje porušení smluvní povinnosti spočívající v neoprávněném odstoupení od smlouvy a navazujícím nedodržení smluvních povinností.

Na výše uvedené závěry by neměl mít žádný vliv ani nový občanský zákoník, neboť z jeho ustanovení § 2048 vyplývá, že koncept smluvní pokuty, jakožto nástroje postihujícího jedině porušení smluvené povinnosti, se nemění.

Mgr. Michal Vrajík

Dvořák Hager & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Oasis Florenc
Pobřežní 12
186 00 Praha 8

Tel.: +420 255 706 500
Fax:  +420 255 706 550
e-mail: praha@dhplegal.com

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999, str. 204, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006, publikovaný na www.nsoud.cz.
[2] Viz ŠKÁROVÁ, M. in ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha: C.H.Beck 2009, s. 1606.
[3] Viz ČECH, P. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, č. 3, s. 15.
[4] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/98.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz