Zatím poslední verzi návrhu kodifikace konkursního práva, který je mimo jiné veřejně dostupný na informačním portálu Ministerstva spravedlnosti České republiky (www.justice.cz), lze vnímat jako pokus, jak se s výše uvedenými problémy vypořádat. Je však otázkou, zda se to zejména v otázce právní úpravy reorganizace podařilo.

Dle navrhované právní úpravy se připouští přednostní právo dlužníka sestavit reorganizační plán. Reorganizační plán musí být předložen ve lhůtě 120 dní od rozhodnutí o povolení reorganizace. Během této doby však dlužník nadále může neomezeně nakládat se svým majetkem, ledaže soud rozhodne naopak. Výsledkem proto může naopak být i další zhoršení majetkové situace dlužníka na úkor věřitelů a to dokonce i v tom případě, kdy věřitelé sami aktivně předloží vlastní reorganizační plán, jehož splnění by reálně vedlo k uspokojení významné části pohledávek věřitelů při zajištění ekonomické stabilizace dlužníka. Prakticky tedy navrhované řešení může způsobit buď významný časový skluz reorganizačního řízení nebo dokonce neúspěch reorganizace a přechod do likvidačního způsobu řešení úpadku.

Jako velký problém se jeví i výrazně limitované pravomoci věřitelů v průběhu reorganizace. Věřitelům by bylo rovněž upřeno právo podávat věřitelské reorganizační návrhy, kterými by byl dlužník při sestavování reorganizačního plánu vázán. Zahraniční zkušenosti v tomto směru ukazují, že je třeba přenést větší díl odpovědnosti na samotné věřitele, neboť jsou to především oni, kteří jsou motivováni, aby reorganizace proběhla rychle a efektivně. Dohled soudu resp. reorganizačního správce by se měla soustředit pouze do těch fází reorganizačního řízení, kde se střetávají zájmy jednotlivých věřitelů a samozřejmě i tam, kde je třeba realizovat praktické kroky související se správou resp. restrukturalizací majetkové podstaty dlužníka.

Jako další významný problém se jeví i systém přijímání reorganizačního plánu. Návrh totiž stanoví, že reorganizační plán musí přijmout všechny skupiny věřitelů. Vzhledem k tomu, že důsledkem neúspěšné reorganizace může být (a zpravidla i bude) likvidační konkurs, domnívám se, že je třeba, aby v právní úpravě reorganizace byl zakotven mechanismus, který umožní vypořádat se se situací, kdy některý z věřitelů obstrukčním jednáním zablokuje přijetí reorganizačního plánu. Řešením by mohlo být přijetí jiného systému hlasování o reorganizačním plánu opírajícím se o princip absolutní většiny všech přihlášeních pohledávek.

Závěrem nezbývá než doufat, že i přes celou řadu výhrad, které lze mít k presentovanému návrhu konkursního zákona, nedojde k jeho odložení ad acta, nýbrž naopak že bude užitečným východiskem pro finální verzi legislativy, jejíž brzké přijetí by české ekonomice jistě prospělo.