Specifika dětské pornografie

Na Stockholmském kongresu roku 1996 bylo definováno komerční sexuální zneužívání dětí, kdy za jednu ze tří forem tohoto druhu zneužívání je považována právě dětská pornografie.[1] V té době zažívalo šíření dětské pornografie internetem také skutečný rozmach. Pachatelé šíření dětské pornografie se totiž s tím, jak se rozvíjely technologie, přesouvali stále více a více do prostředí internetu. Zároveň začali svůj materiál digitalizovat. O daném svědčí i výzkum orgánů činných v trestním řízení, podle kterého 80% veškeré dětské pornografie, která je v dnešní době dostupný na internetu, pochází ze 70. let minulého století.[2] K tomu chce, ale autorka článku poznamenat, že se jí nepodařilo dohledat, zda statistiky OČTŘ zahrnuly do svého zkoumání i prostředí tzv. darkwebu a deepwebu.

Internet nejen, že poskytl levnější způsob, jak dětskou pornografii šířit, ale zároveň především nabídl pachatelům anonymitu. Dříve šlo fotografie rozšiřovat jen přes speciální fotolaboratoře, přičemž zaměstnanci veřejných fotolaboratoří měli povinnost veškerý podezřelý materiál hlásit a vytvořit takovou fotolaboratoř v soukromých podmínkách nebylo úplně jednoduché. Tím se samozřejmě dalo šíření dětské pornografie efektivněji předcházet. Naopak anonymita chatovacích místností a sociálních sítí nahrává pachatelům. Tím navíc pachatelé získávají pornografii přímo od dětí, aniž by se s nimi museli fyzicky setkat. Děti pachatelům často zasílají své obnažené fotografie nebo videonahrávky samy. Další důvodem, proč vývoj moderních technologií nahrál pachatelům, je skutečnost, že pro šíření a získávání dětské pornografie prostřednictvím internetu není potřeba žádný mimořádných dovedností nebo hlubších technických znalostí. Páchat trestnou činnost tak mohl najednou skoro každý a navíc i bez vynaložení finančních prostředků.[3] Aktuálně podle FBI, každý den vyhledává okolo 750 000 osob sex s dětmi prostřednictvím internetu.[4] 

Oproti běžnému zneužívání dětí má šíření dětské pornografie pro dětské oběti některá další úskalí, která je nutno mít na paměti. Během šíření dětské pornografie nedochází jenom ke zneužívání dětí. Zároveň dochází k jejich degradaci na zboží. Což je další zásah do jejich psychiky. Navíc jsou tím děti zneužity hned dvakrát. Poprvé výrobcem dětské pornografie a podruhé jejím odběratelem.[5] Dále dle psychoterapeutky Katharin Larondelle cítí dětské oběti bezmoc ve vztahu k tomu, že jejich snímky jsou šířeny ve virtuálním prostředí internetu. Jelikož nevědí, jak daný pornografický materiál navždy zničit, hrozí jim psychické problémy, které je budou ovlivňovat i v dospělém životě.[6]

Naštěstí stejně tak jako se na prostředí internetu adaptovali pachatelé, se na něj pokoušejí adaptovat i OČTŘ. Zmínit lze například největší mezinárodní policejní akci, která byla zaměřena proti šíření dětské pornografie. Operace Katedrála v roce 1998 byla operace britské policie a celkem 1 500 zaměstnanců policejních sil z 13 dalších světových zemí, zaměřena proti uskupení The Wonderland Club. Během této operace bylo zatčeno celkem 104 osob ze třinácti států.[7] Ukázalo se, že uskupení mělo nad 180 osob ze 49 zemí. Členové měli přes 750 000 fotografií dětí a přes 1 800 hodin videí. Na těchto materiálech bylo zobrazeno přes 1 200 dětských obětí. [8]

Dalším úspěchem je projekt nizozemské neziskové organizace Terre des Homme zvaný „Sweetie“ Sweetie je zcela virtuální obraz desetileté filipínské holčičky, stvořené ke konverzaci v chatovacích místnostech. Jakmile s ní někdo začne komunikovat se sexuálním podtextem, Sweetie reaguje zpátky a sbírá informace o pachatelích. Tyto informace jsou předávány policii. V roce 2013 pomocí tohoto projektu bylo identifikováno přes 1 000 pachatelů vyhledávajících on – line sex s dětmi během dvou měsíců nebo vyžadující jejich obnažené fotografie a nahrávky.[9] Organizace aktuálně pracuje na projektu Sweetie 3.0, který má ochranu dětí ještě rozšířit.[10]

Reklama

AI a LinkedIn efektivně (online - živé vysílání) - 7.1.2025

7.1.2025 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Mezi další aktuálnější zásahy proti dětské pornografii na internetu patří Project Spade. Jednalo se o rozsáhlé vyšetřování dětské pornografie, která byla šířena prostřednictvím internetu a pošty. Vyšetřování započalo v říjnu 2010 v Torontu v Kanadě a následně vedlo k zatčení 348 lidí z mnoha států a k záchraně 386 dětských obětí výroby dětské pornografie.[11] Zmínit lze i úspěch německé policie z loňského roku. V květnu roku 2021 speciální německá pracovní skupina, jejíž činnost byla koordinována Europolem a zapojila orgány z Nizozemí, Švédka, Austrálie, Kanady i USA, zasáhla proti správcům platformy Boystown. Nakonec byli zatčeni 4 muži, ale stránky měly mít přes 400 000 uživatelů a fungovat nejméně od června roku 2019.[12] Velmi kontroverzní je operace Artemis australské policie. Webová stránka Child play byla v době svého provozu, tedy od roku 2016 do roku 2017 jednou z největších webových stránek, které sdílely dětskou pornografii, za rok provozu měla přes 1 000 000 zaregistrovaných uživatelů. Když americká policie ve spolupráci s dalšími mezinárodními orgány dopadla zakladatele této stránky, rozhodla se ve vedení stránky nadále pokračovat. Jelikož americké ani evropské zákony nedovolují policejním složkám provozování nelegální aktivity, ani za účelem vyšetřování, byla stránka přesunuta na australské servery, kde nadále fungovala. Problémem, ale bylo, že aby uživatelé stránky nepoznali, že stránku vedou policisté v utajení, ti museli pravidelně přidávat a zveřejňovat další obrázky dětské pornografie.[13] Kriminalisté se následně bránili, že veškerá na webu jimi zveřejněná kriminalita, byla již dříve vytvořená a zadržená a oni pro účely vyšetřování nové snímky a videa nevytvářeli.[14] Přesto je tento příklad samozřejmě velmi kontroverzní a to zejména pro zastánce lidských práv. Ivar Stokkereit – poradce UNICEF v Norsku uvedl, že se jedná o zcela zjevné porušení Úmluvy o právech dítěte, byť záměrem bylo dlouhodobě předcházet dalším trestným činům. Amnestry International operaci kritizoval také z hlediska základních lidských práv.[15] James Sheptycki – profesor kriminologie na universitě v Yorku se zase vyhradil vůči tzv. jurisdiction shopping, kdy policie přesouvala vyšetřování do Austrálie za účelem využití jejich mírnějšího právního řádu.[16] Nakonec operace vedla k mezinárodnímu zatýkání a identifikaci více než devadesáti osob.

JUDr. Rosalie Telska

• Tweet