Jak plyne z ustanovení § 143 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. ), společné jmění manželů (dříve bezpodílové spoluvlastnictví manželů) tvoří mimo jiné majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství. Předmětem společného jmění manželů ovšem nejsou jenom věci, ale i práva a závazky.

Do společného jmění manželů naopak bez dalšího nepatří např. samostatný majetek každého z manželů, který byl některým z manželů získán před uzavřením manželství (např. jeho dosavadní finanční úspory). Do společného jmění manželů dále mimo jiné nepatří majetek získaný výlučně jedním z manželů darem či dědictvím nebo věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů.

Pokud není prokázán opak, pak dle občanského zákoníku platí, že majetek nabytý za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

Z výše uvedeného tedy v obecné rovině plyne, že zakoupí-li manželé za trvání manželství ze společných prostředků (tedy z prostředků tvořících jejich společné jmění) nějakou věc, stává se i ta součástí jejich společného jmění. Pokud si ale ze svých výlučných prostředků zakoupí za trvání manželství nějakou věc pouze jeden z manželů, zůstává zakoupená věc v jeho výlučném vlastnictví a nestává se tak součástí společného jmění manželů.

V praxi však může nastat i situace, která je kombinací obou výše zmíněných příkladů. Co v případě, kdy smlouvu kupní uzavřou oba manželé, ačkoliv peníze na pořízení věci pochází výlučně jen z majetku  jednoho z nich?

K této otázce se vyjádřil v jednom ze svých rozsudků Nejvyšší soud České republiky, přičemž dospěl k následujícímu závěru. Pokud je kupní cena pořizované věci zaplacena pouze z výlučných finačních prostředků jednoho z manželů, ale jako kupující uzavřeli kupní smlouvu manželé oba, potom projevili společnou vůli získat věc do společného jmění. Zakoupená věc se proto v takovém případě stává součástí společného jmění manželů bez ohledu na skutečnost, že její koupě byla financována pouze jedním z manželů.