Správní právo pod mikroskopem - k tématice užití zásady „zákazu reformatio in peius“ u pořádkových deliktů
V následujícím textu se stručně zaměříme na problematiku užití zásady „zákaz reformatio in peius“ u pořádkových deliktů. In medias res: Užije se také zde? Pokud ano, je nutné ji vnímat absolutně – tedy, že pachateli pořádkového deliktu nesmí podání opravného prostředku ve správním řízení nikdy přitížit?
Nejprve pro neprávníky zhuštěně připomeneme, co znamená zásada - Zákaz reformatio (reformace) in peius.
K jádru věci: prapodstatou zákazu reformace in peius je znemožnění zhoršení postavení účastníka řízení (zpravidla obviněného) v případě podání opravného prostředku, a to oproti původnímu rozhodnutí vydanému správním orgánem v prvním stupni. Zásada se uplatňuje jak v trestním právu (klasickém), tak i ve správním právu trestním (přestupkovém). Lidověji řečeno, pokud se někdo odvolá proti rozhodnutí o disciplinárním deliktu, tak druhoinstanční správní orgán mu nemůže trest zhoršit. Tato zásada však neplatí absolutně, jak si řekneme níže.
Před pomyslnou závorku vytkněme, že přestupkový zákon se nevztahuje na správní delikty pořádkové[1]a též disciplinární (též nazývané někdy jako kázeňské anebo kárné).
Zákaz reformatio in peius u pořádkových správních deliktů vyplývá ze správního řádu (SpŘ). To platí i pro správní delikty disciplinární, nestanoví zvláštní zákon coby lex specialis jinak.
Připomeňme si, že ustanovení § 90 odst. 3 SpŘ autoritativně stanoví, že odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Toto ustanovení tedy plně upravuje jak pořádkové, tak i většinu disciplinárních deliktů (pakliže nejsou upraveny v lex specialis).
Nejde o absolutní zásadu
Zde spatřujeme, že řešená zásada reformatio in peius není a vlastně ani být nemůže pojímána absolutně. Existují zde jasné a odůvodněné průlomy, kdy napadené rozhodnutí může být posouzeno v neprospěch odvolatele. Jde zejména o množinu případů, kdy by správní rozhodnutí bylo (zcela či zčásti) v rozporu s právními předpisy[2] nebo jiným veřejným zájmem.[3]
Tyto průlomy jsou plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu ČR - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 880/08.
Dodejme pro vyšší informační komplexnost, že Ústavní soud k tomu už v roce 2009 v senátním usnesení uvedl, že „pro oblast správního trestání nelze z ústavněprávních předpisů dovodit všeobecný zákaz změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele (zákaz reformationis in peius).“[4] Podle nazírání Ústavního soudu současně není možné mj. absolutní zákaz změny k horšímu dovodit ani z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, ani v Listiny základních práv a svobod.[5]
Takže průlomy do této (někdy přehnaně akcentované) zásady jsou možné i u pořádkových deliktů – např. pokud napadené správní rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem, jak jsme ostatně již uvedli v textu výše.
JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
VŠ pedagog, právník a publicista
[1] Pořádkový delikt můžeme chápat především jako tzv. zajišťující institut.
[2] Tvrdší (jasnější) omezení.
[3] Měkčí (resp. sběrná kategorie), překračující do jisté míry hranice pozitivního práva. „Veřejný zájem“ zde možno v určité nadsázce vnímat jako pomyslné okno do práva přirozeného. Správní řád samozřejmě „veřejný zájem“ nedefinuje, a de facto by to ani nebylo možné. O jisté definiční ukotvení se relativně dlouhodobě snaží judikatura českých soudů, zhodnocení, jak se jí to daří, by bylo námětem na další samostatný článek.
[4]Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 880/08.
[5] Tamtéž.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz