V odborné literatuře nepanuje jednoznačná shoda na tom, zda vůbec existuje subjekt, kterému by byla svěřena aktivní legitimace dle § 66 odst. 4 SŘS. Komentář k soudnímu řádu správnímu z roku 2004 uvádí: „K svěření žalobní legitimace ve smyslu [§ 66] odst. 3 (zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která je podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu) dosud nedošlo.“[1] Znění SŘS v roce 2004 neobsahovalo aktivní legitimaci veřejného ochránce práv a žalobní legitimace svěřená zvláštním zákonem nebo mezinárodní smlouvou byla obsažena ve třetím odstavci § 66.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. června 2007 explicitně vyloučil, že by mezinárodní smlouvou svěřující aktivní žalobní legitimaci mohla být Aarhuská úmluva vyhlášená pod č. 124/2004 Sb. m. s.nebo směrnice 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, „neboť tato ustanovení předpokládají splnění výše uvedených podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy.“[2]

V komentáři k soudnímu řádu správnímu z roku 2013 už P. Šuránek „aktivně legitimující“ zákon nachází[3] – zákon 100/2001 Sb. , o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon o EIA“) ve znění účinném od 11. prosince 2009, konkrétně § 23 odst. 10, kterým měl být výše uvedený judikát Nejvyššího správního soudu překonán. Tento závěr je všem poněkud paradoxní – důvodová zpráva k zákonu 436/2006 Sb. , kterým bylo ustanovení § 23 odst. 10 do zákona o EIA začleněno, uvádí: „Do § 23 nově vložený odstavec 10 zakládá v souladu s čl. 10a EIA směrnice aktivní žalobní legitimaci (možnost podat žalobu, v tomto případě podle § 65 soudního řádu správního) definovaným nevládním organizacím a obcím.“[4]

Pod vlivem judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) pak P. Šuránek uvádí také směrnici 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, ve spojení právě se směrnicí 85/337/EHS. SDEU totiž konstatoval, že „vnitrostátní právní úprava nemůže bránit nevládním organizacím podporujícím ochranu životního prostředí v možnosti podat žalobu proti rozhodnutím o povolení záměrů, jež mohou mít významný vliv na životní prostředí, a argumentovat v nich porušením vnitrostátních právních předpisů (…).“[5]

P. Šebek naopak v komentářích k soudnímu řádu správnímu vydaných v letech 2014 a 2016 konstatuje, že „není autorům známo, že by byla někomu zvláštním zákonem či mezinárodní smlouvou, která by byla součástí právního řádu, přiznána žalobní legitimace podle odst. 4.“  K dovození práva občanských sdružení (spolků) zaměřených na ochranu přírody a krajiny na podání správní žaloby ve veřejném zájmu odkazuje na § 65 odst. 2 SŘS.[6]

Ostatně, k žalobní legitimaci občanských sdružení dle § 23 odst. 10 zákona o EIA se skepticky staví i V. Vomáčka v komentáři k zákonu o EIA: „úmyslem zákonodárce nebylo prostřednictvím § 23 odst. 10 [zákona o EIA] rozšířit okruh subjektů oprávněných k podání žaloby ve veřejném zájmu, přestože za takový zájem lze životní prostředí i jeho ochranu považovat (…). (…) Soudní ochranu přiznanou ekologickým spolkům tak bylo třeba vykládat jako ochranu jejich vlastních práv a podřadit aktivní legitimaci dotčené veřejnosti podle [zákona o EIA] pod § 65 SŘS.“[7]

Jasno tak svým autoritativním rozhodnutím udělal až Nejvyšší správní soud. V rozhodované věci nebyla třem spolkům zabývajícím se ochranou životního prostředí umožněna účast v řízení o umístění dvou nových jaderných zařízení. Proti rozhodnutí, které ze správního řízení vzešlo, podaly tyto spolky správní žalobu ve veřejném zájmu. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku uvedl, že „(j)e nepochybné, že § 23 odst. 10 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí zakládal zvláštní žalobní legitimaci k ochraně veřejného zájmu dle § 66 odst. 4 [SŘS].“[8] Předmluva k výše citovanému komentáři k zákonu o EIA je datována k září 2015, rozsudek byl vydán 15. října 2015, není tedy v komentáři akcentován.

Na závěr nutno podotknout, že Nejvyšší správní soud ve výše uvedené věci rozhodoval dle znění zákona o EIA účinného do 31. března 2015. Novelou tohoto zákona se aktivní legitimace přesunula do ustanovení § 9d odst. 1, které nahradilo ustanovení § 23 odst. 10. Nově není aktivní žalobní legitimace přiznána „pouze“ občanským sdružením (spolkům) a obcím, ale dotčené veřejnosti dle definice v zákoně o EIA. K zásadnějším významovým změnám ovšem nedošlo, a tak by se zřejmě neměl měnit ani výklad; zákon o EIA by tak mělo být možné považovat za zvláštní zákon dle § 66 odst. 4 SŘS, který spolkům splňujícím definici dotčené veřejnosti umožňuje podávat správní žalobu ve veřejném zájmu.




Jakub Procházka,
advokátní koncipient


Dvořák Hager & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Oasis Florenc
Pobřežní 394/12
186 00 Praha 8

Tel.:    +420 255 706 500
Fax:    +420 255 706 550
e-mail:    praha@dhplegal.com


_____________________________________
[1] VOPÁLKA, V. a kol. Soudní řád správní. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 158.
[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. 5 As 19/2006.
[3] JEMELKA, L. a kol. Soudní řád správní. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 523.
[4] Důvodová zpráva č. 436/2009 Dz k zákonu č. 436/2009 Sb.
[5] Rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 12. května 2011 ve věci C-115/09.
[6] BLAŽEK, T. a kol. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016.
[7] BAHÝĽOVÁ, L. a kol. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s. 109.
[8] Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 15. října 2015, sp. zn. 10 As 59/2015.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz