Nabytí vlastnického práva k nalezené věci

NOZ stanoví v § 1051 NOZ vyvratitelnou domněnku, podle které si každý chce podržet své vlastnictví a nalezená věc není opuštěná. Proto tedy, kdo takovou věc nalezne, nemůže jí bez dalšího považovat za opuštěnou (res nullius) a přivlastnit si ji (okupovat ji). V praxi je tedy potřeba rozlišovat případy, kdy se jedná o věc opuštěnou, tj. věc, u níž vlastník jednostranným právním jednáním (tzv. derelikcí - opuštěním věci) vyjadřuje svou vůli nebýt nadále jejím vlastníkem, čímž zaniká jeho vlastnické právo,[1] a kdy o věc ztracenou, resp. nalezenou, tj. věc, k níž vlastník byť ztrácí držbu, neztrácí vlastnické právo. Důležitým kritériem pro rozlišení těchto dvou druhů věci bude rovněž její hodnota. Nalezne-li někdo v lese zlaté hodinky, lze z důvodu vysoké hodnoty věci jen těžko usuzovat, že se jedná o věc opuštěnou, ale spíše to svědčí o tom, že je zde někdo ztratil.

Dojdeme-li k závěru, že předmětná věc je skutečně věcí ztracenou, její režim se bude řídit ustanoveními § 1051 – 1062 NOZ, které nejprve stanoví nálezci povinnost vrátit tomu, kdo věc ztratil. Pakliže to není možné, musí být nález oznámen obci, na jejímž území byla ztracená věc nalezena. Obec pak oznámí nález věci, a to buďto způsobem v daném místě obvyklým (zveřejnění na úřední desce, na internetu)[2] nebo učiní jiná vhodná opatření (inzerce v tisku, informace v místní televizi apod.)[3], jde-li o věc značné hodnoty a nepřihlásí-li se do té doby ten, kdo věc ztratil. Nalezená věc bude uschována, o což se postará obec sama či – rozhodne-li se tak – ponechá věc v detenci nálezce či ji předá do úschovy jiné osobě. Nepřihlásí-li se vlastník do 1 roku od vyhlášení nálezu, nabývá ten, komu je věc svěřena, práva poctivého držitelé (právo věc držet, užívat, zničit a jinak s ní nakládat).[4] Nepřihlásí-li se vlastník ani do 3 let, stane se vlastníkem věci nálezce, obec či jiná osoba, které byla věc svěřena.

Vztah k nabytí od neoprávněného

Pro účely tohoto článku budeme posuzovat situaci, kdy se obec rozhodla, že oznámenou ztracenou věc předá do úschovy nálezci a ten se jako poctivý držitel po dvou letech od oznámení nálezu rozhodne převést vlastnické právo na jinou osobu (např. svého souseda). V takovém případě by jednal v rozporu se zásadou Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má). Nicméně ani tato zásada neplatí absolutně, výjimku z ní představuje úprava nabytí od neoprávněného (§ 1109 - § 1113 NOZ). Pokud by převod na jinou osobu splňoval podmínky některého z § 1109, § 1110 či § 1111 NOZ, vzniklo by poctivému nabyvateli vlastnické právo i přesto, že nálezce nebyl oprávněn tuto věc převést. V opačném případě by mu mohlo vzniknout jen právo držby. Dále budou rozebrány obě tyto možnosti.

Nabyté právo držby

Půjde-li o případy, které nelze podřadit pod výše uvedené případy nabytí od neoprávněného, nenabývá ten, na něhož nálezce věc převedl, vlastnické právo, ale nabývá držbu. K převodu věci došlo dva roky po vyhlášení nálezu, nasnadě je proto otázka, zdali by nálezce v takovém případě nabyl za další rok (uplynutím 3 let od vyhlášení za předpokladu, že se o věc nepřihlásí ten, kdo jí ztratil) vlastnické právo podle § 1057 odst. 3 NOZ? Mohl by z toho důvodu požadovat věc zpět po tom, na koho předtím převedl věc a kdo nabyl pouze držbu, nikoliv vlastnické právo?

§ 1061 NOZ stanoví, že „nálezci, který nález neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své povinnosti, nenáleží úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo nabýt k němu vlastnické právo podle ustanovení tohoto zákona o nálezu…“

Z jednání nálezce je zřejmé, že porušil své povinnosti schovatele, když převedl věc na jinou osobou. Věc si v podstatě přisvojil, neboť se pokoušel věc zcizit, tj. jednat jako vlastník. Nicméně znění zmíněné ustanovení míří spíše na případy, kdy nálezce jedná v rozporu se svými povinnostmi před oznámením nálezu (např. pokud nález zatají a věc si ponechá apod.). Tento závěr potvrzuje i znění § 1057 odst. 3 NOZ, který stanoví, že uplynutím 3 let od vyhlášení nálezu nabude vlastnické právo nejenom nálezce, ale i obec či jiná osoba, které věc byla svěřena. V takovém případě by byl vyloučen z nabytí vlastnického práva - z důvodu porušení povinnosti schovatele - pouze nálezce, nikoliv pak obec či jiná osoba, které věc byla svěřena. Kdybychom tedy tvrdili, že nemožnost nabytí vlastnického práva podle § 1057 odst. 3 NOZ se použije nejenom na případy na případy porušení povinnosti před oznámením nálezu, ale i po oznámení nálezu, zvýhodňovali bychom při tom obec a jinou osobu, které věc byla svěřená, ti by totiž mohli nabýt vlastnické právo, i když porušili své povinnosti. Z tohoto důvodu nebude patrně nálezce vyloučen z nabytí vlastnického práva, pokusí-li se věc převést na 3. osobu. Po zvážení výše uvedených závěrů by se tedy mohlo zdát, že nálezce může uplynutím 3 let od vyhlášení nálezu nabýt k věci vlastnické právo a mohl by z tohoto titulu rovněž požadovat vydání věci po osobě, na kterou danou věc převedl.

Je však nutné přihlédnout rovněž ke znění § 1040 odst. 2 NOZ, který stanoví omezení pro podání reivindikační žaloby a způsob nabytí vlastnického práva takto: „žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci“. Osobě, na níž nálezce po 2 letech po oznámení nálezu převede danou věc a která nabývá pouze držbu oné věci, svědčí v případě reivindikační žaloby podané nálezcem tzv. exceptio rei venditae et traditae (námitka věci prodané a tradované). Danou námitkou se tato osoba může ubránit žalobě nálezce. V okamžiku, kdy by nálezce měl nabýt vlastnické právo k věci, tj. uplynutím 3 let od oznámení nálezu, nabývá navíc místo něj vlastnické právo. Tato koncepce je konkrétním vyjádřením jedné ze základních zásad tohoto soukromoprávního kodexu, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání ve smyslu § 6 odst. 2 NOZ. Nicméně toto ustanovení není použitelné pro případy, kdy nabyvatel nabyde věc do svého vlastnictví podle úpravy nabytí od neoprávněného.[5] Důvod je zřejmý, nabyvatel totiž v takovém případě nabývá originárním způsobem vlastnické právo, není proto třeba jej zvláště chránit proti převodci přiznáním této námitky a zvláštního způsobu nabytí vlastnického práva.

Nabytí od neoprávněného

Pakliže by převod na jinou osobu šel podřadit pod některou ze skutkových podstat nabytí od neoprávněného § 1109, § 1110 či § 1111 NOZ, vzniklo by poctivému nabyvateli věci od nálezce vlastnické právo, a to i přesto, že nálezce nebyl oprávněn tuto věc převést (v okamžiku převodu (2 roky od vyhlášení nálezu) nebyl vlastníkem věci).

Nicméně takový nabyvatel nenabývá bezvýhradní vlastnické právo, ale je v něm omezen možností předchozího vlastníka prokázat u soudu, že věc pozbyl ztrátou. Tato možnost přísluší přechozímu vlastníku (1) po dobu 3 let od okamžiku, kdy došlo ke ztrátě věci v případě úplatných převodů movitých věcí od podnikatele, který v rámci své podnikatelské činnosti obchoduje s použitými věcmi (typicky zastavárny, bazary apod.) ve smyslu § 1110 NOZ, (2) v ostatní případech dle § 1111 NOZ (tj. v případech, kdy převod nesplňuje podmínky ani § 1109, ani § 1110 NOZ, např. převod mezi sousedy) zde tato lhůta na prokázání pozbytí věci ztrátou absentuje.

Tuto absenci však nahrazuje možnost řádného vydržení věci poctivým nabyvatelem v souladu s § 1089 NOZ. Splňuje-li tedy tato osoba podmínky vydržení po dobu 3 let, stalo by se toto jeho vlastnické právo neomezeným (původní vlastník by tímto okamžikem ztrácel právo prokázat proti nabyvateli pozbytí věci ztrátou).[6]

V další části článku bych se rád zaměřil na reividikační žaloby proti nabyvateli ze strany nálezce a původního vlastníka v případě nabytí věci od neoprávněného podle § 1111 NOZ, kde výslovná úprava lhůty na prokázání pozbytí věci ztrátou ze strany přechozího vlastníka absentuje.

Reivindikační žaloba nálezce

Nálezce by po uplynutí 3 let od vyhlášení nálezu mohl zažalovat poctivého nabyvatele, a to z toho důvodu, že v souladu s ustanoveními o nálezu nabyl vlastnické právo. Pakliže by nabyvatel proti němu neprokázal svou dobrou víru v oprávnění nálezce na něj převést vlastnické právo (protože nálezce by tvrdil a dokázal, že nabyvatel věděl o tom, že nálezce není vlastníkem, neboť např. před rokem společně četli úřední desku, kde vyhlašovali nález dané věci), tak by nabyvatel uskutečněným převodem od neoprávněného nenabyl vlastnické právo, ale pouze právo držby. To by se však konvalidovalo ve vlastnické právo v okamžiku, kdy měl podle ustanovení o nálezu nabýt vlastnictví nálezce a proti dané žalobě by nálezci svědčila námitka věci prodané a tradované v souladu s § 1040 odst. 2 NOZ (viz výklad výše). Z tohoto důvodu by nálezce nebyl se svou reivindikační žalobou úspěšný.

Pokud by se však nabyvateli podařilo prokázat, že byl skutečně v dobré víře v oprávnění převodce převést vlastnické právo, žaloba by musela být zamítnuta, neboť nabyvateli by svědčilo originárně nabyté vlastnické právo[7] – z tohoto důvodu věc nemohl neprávem zadržovat ve smyslu § 1040 odst. 1 NOZ.

Reivindikační žaloba původního vlastníka

Pro případ podání žaloby na vydání věci původním vlastníkem zvažme 3 případy, a to pokud by původní vlastník vindikoval ztracenou věc po nabyvateli od neoprávněného:

V prvním případě by původní vlastník byl se svou reivindikační žalobou úspěšný, pokud by se mu podařilo prokázat pozbytí věci ztrátou.

V druhém případě je situace poněkud složitější, neboť uplynutím 3 let od vyhlášení nálezu by se mohl stát vlastníkem rovněž nálezce. Měli bychom tedy 3 osoby, kterým potenciálně - při splnění dalších podmínek - může svědčit vlastnické právo.

Je proto nutné zvážit vzájemné vztahy mezi těmito nároky. Nejdříve tedy nabyl vlastnické právo poctivý nabyvatel podle ustanovení o nabytí od neoprávněného, tímto došlo k vyloučení použití úpravy dle § 1057 odst. 3 NOZ, neboť nabyvatel se stal již dříve vlastníkem, a tudíž se jim nemůže již stát nálezce. Nicméně i v tomto případě může původní vlastník reivindikační žalobou věc zpět a bude úspěšný, pokud unese důkazní břemeno ohledně pozbytí věci ztrátou.

Ve třetím případě sice stále může původní vlastník podat reivindikační žalobu, ale i přestože prokáže pozbytí věci ztrátou, vlastnické právo mu svědčit nebude, neboť již došlo k vydržení (viz výše). Nastala tedy právní událost, jejímž následkem je změna vlastnického práva nabytého od neoprávněného. Tato změna spočívá v tom, že původnímu vlastníku zanikne jeho právo na prokázání ztráty, a vydržitel tak nabývá v podstatě bezvýhradní vlastnické právo.

Lukáš Dořičák,
student 4. ročníku Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

e-mail: LukasDoricak@seznam.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 696/02 ze dne 26. dubna 2005.
[2] § 26 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 271.
[4] § 996 odst. 1 NOZ.
[5] Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III…. s. 236.
[6] K tomuto více v jiném článku pro epravo.cz. Dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[7] § 1111 NOZ.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz