Účinky tzv. automatického moratoria, které nastupují okamžikem zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, jsou z pohledu dlužníka jistě pozitivní stránkou insolvence. Dlužník totiž získává časový prostor ke zvážení svých možností, uspořádání majetkových vztahů s věřiteli a případně i k odvrácení úpadku. To platí zejména pro dobu po podání insolvenčního návrhu. Tato doba zpravidla končí vydáním rozhodnutí o úpadku nebo jiného rozhodnutí ve smyslu § 142 insolvenčního zákona.

Jinými rozhodnutími se dle insolvenčního zákona rozumí rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady nebo pro zjevnou bezdůvodnost, rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, a rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Nabytím právní moci některého z těchto jiných rozhodnutí končí insolvenční řízení, přičemž zákon umožňuje se proti nim odvolat.

Jak je to pak s trváním účinků automatického moratoria dle ustanovení § 109 insolvenčního zákona v případě, kdy je vydáno nepravomocné rozhodnutí dle § 142 insolvenčního zákona? Od jaké doby má dlužník počítat s tím, že mohou být opětovně nařízeny výkony rozhodnutí nebo exekuce na jeho majetek? Trvá jeho oddechový čas do skončení odvolacího řízení?

V tomto ohledu se na možnost odvolání spoléhat bohužel nelze. Stěžejní je zde totiž ustanovení § 146 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, dle kterého účinností rozhodnutí uvedených v § 142 insolvenčního zákona zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. A jak vyplývá z ustanovení § 89 odst. 1 insolvenčního zákona, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Účinky automatického moratoria tedy zanikají okamžikem zvěřejní rozhodnutí v insolvenčním rejstříku.

Je-li rozhodnutí dle § 142 insolvenčního zákona v odvolacím řízení zrušeno, nastupují účinky automatického moratoria opět v platnost. Nicméně veškeré kroky učiněné dlužníkem či věřiteli v mezidobí zůstávají v platnosti. Tento závěr potvrdil Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 311/2015, v němž uvedl, že „na právní jednání a úřední postupy nebo rozhodnutí, k nimž došlo v době od účinnosti rozhodnutí, jímž insolvenční soud odklidil účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do účinnosti rozhodnutí, jímž odvolací soud toto usnesení insolvenčního soudu zrušil, se proto nevztahuje omezení plynoucí z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení obnovených až účinností zrušujícího usnesení insolvenčního soudu.”

Zákonodárce však umožnil soudu v rámci § 146 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona rozhodnout v konkrétních odůvodněných případech jinak, a ponechat účinky automatického moratoria v platnosti až do nabytí právní moci rozhodnutí. Tak lze samozřejmě rozhodnout pouze do jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, kdy nabývá účinnosti. Jak totiž správně podotkl Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 29 NSČR 50/2021, nelze odložit již ze zákona nastalý zánik účinků automatického moratoria, ke kterému došlo okamžikem zveřejnění rozhodnutí.

Odložení zániku účinků automatického moratoria je však v praxi spíše výjimkou, na niž se dlužník nesmí spoléhat. Stejně tak, jakkoliv je podání insolvenčního návrhu a zahájení insolvenčního řízení dobrým manévrovacím prostorem, nemělo by ze strany dlužníků docházet k jeho zneužívání.