Naproti tomu účastník sporného řízení před soudem „právo znát nemusí“, není jeho povinností předestírat právní hodnocení věci, uvádět judikaturu, odkazovat na právní literaturu. Samozřejmě tak činit může a lze to jen doporučit. Účastník má podle platného občanského soudního řádu povinnost (zejména pokud chce ve sporu uspět) vylíčit všechny rozhodné skutečnosti, tedy povinnost tvrzení, navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, povinnost důkazní. Účastník v pozici žalobce má ještě povinnost uvést, čeho se domáhá. Aspoň tak tomu bylo doposud.

Do této zavedené praxe poněkud zasáhl rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 ze dne 16. 9. 2015 ve věci zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, když soud v tomto rozsudku mimo jiné uvedl:

V řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

Nicméně Nejvyšší soud ve svém rozsudku dále též tradičně konstatoval, že právní hodnocení, včetně posouzení výše zadostiučinění, je věcí soudu a soudu také tuto povinnost uložil:

V rámci nového projednání věci soud v prvé řadě posoudí, jaká práva žalobce byla trestním stíháním porušena a jaká újma, v jakém rozsahu, žalobci v důsledku toho vznikla. Poté ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk zváží i přiměřenou formu zadostiučinění. Dojde-li k závěru, že samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující, posoudí i výši peněžitého zadostiučinění. Přitom bude respektovat, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují a že významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím účelem si opatří (a to případně i s využitím postupu podle § 118a o. s. ř.) odpovídající zjištění. Neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy.

Dalo by se tedy říci, že vlastně nejde o nic nového a Nejvyšší soud pouze doporučil nezávazně žalobci, aby provedl naznačený právní rozbor a srovnání. Dopad do praxe nižších soudních instancí, alespoň jak se s ním setkali autoři, je jiný.

Postup nalézacího soudu

Spory se státem o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním nejsou obvykle skutkově ani právně jednoduché. Autoři se spolu s klientem postupem přes soud prvního stupně, odvolací soud, podané dovolání a zrušující rozhodnutí dovolacího soudu, dostali znovu k soudu prvního stupně. Soud prvního stupně pak vydal s odvoláním se na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR usnesení, kterým žalobci uložil, aby označil judikaturu vyšších soudů či ESLP, která by byla srovnatelná s posuzovaným případem, aby soud mohl dovodit, zda požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy je v souladu s touto judikaturou. Zároveň byl žalobce soudem poučen, že v případě nevyhovění této výzvě může být v řízení neúspěšný pro neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního. Vyvstává otázka, zda je nalézací soud při posuzování (nejen) peněžitých nároků účastníků řízení oprávněn s odkazem na judikaturu uložit skrze ustanovení § 118a o. s. ř. jedné ze stran povinnost označit judikaturu, ze které by bylo možné dovodit soulad uplatněného peněžitého nároku s takovouto judikaturou, a to pod nebezpečím neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene a s tím souvisejícím neúspěchem ve věci. Autoři jsou názoru, že tak učinit nemůže, takový postup je v rozporu s § 118a o. s. ř. a po seznámení se s celým rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 nelze takový postup vyložit ani z tohoto rozsudku.

V daném případě soud postupoval pod záštitou ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., měl tedy za to, že žalobce neuvedl k požadovanému nároku všechny rozhodné skutečnosti, nebo je neuvedl úplně a/nebo dosud nenavrhl důkazy prokazující všechna sporná tvrzení. Poučovací povinnost podle zmiňovaného ustanovení slouží k poučení účastníků řízení o jejich procesních právech a povinnostech, jako je poučení o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti. Konstatování, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno lze učinit pouze tehdy, když žádný z předložených důkazů nepodává svědectví o oprávněnosti tvrzení a není tak možné z nich učinit rozhodný skutkový závěr. Neunesení důkazního břemene nebo břemene tvrzení však nelze dávat do roviny s nepřeložením judikatury dle požadavku soudu, aby si soud mohl vytvořit právní názor. To jsou zcela odlišné věci a ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k prosazení požadavku soudu na předložení relevantní judikatury určeno není. Ostatně k tomu neslouží žádné ustanovení občanského soudního řádu.

Zcela zjevně by se ukázala nesprávnost požadavku soudu v situaci, když by účastníkem řízení byl žalobce bez právního vzdělání a bez zastoupení advokátem. Ani ve sporech o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním není zastoupení advokátem povinné a žalobci by v důsledku takového postupu soudu byla fakticky odepřena spravedlnost, i když by dostál své povinnosti tvrdit a přeložil by důkazy, neboť by ztroskotal na požadavku předložit rozbor judikatury.

Závěr

Máme za to, že není možné spojit povinnost neoznačení přiléhavé judikatury s neunesením břemene tvrzení nebo důkazního břemene a tedy s neúspěchem ve věci, když se ani o jedno nejedná. To by soud mohl udělat pouze za předpokladu, zakládalo-li by se v budoucnu uložení takové povinnosti spolu s následky jejího nesplnění na zákonném ustanovení, konkrétně tedy v některém z ustanovení občanského soudního řádu, což se zatím nestalo. Přenesení takové povinnosti na účastníky by nejspíše muselo být spojeno i s povinným zastoupením advokátem.

P.S.

Sluší se podotknout, že s ohledem na již dlouhou dobu trvání sporu bylo výzvě soudu vyhověno a autoři svůj nesouhlasný názor prezentují alespoň touto formou.




JUDr. Ervín Perthen, MBA,
advokát

Mgr. Kateřina Šperková,
advokátní koncipientka


PPS advokáti s.r.o.

Velké náměstí 135/19
500 02  Hradec Králové

Tel.:    +420 495 512 831-2
Fax:    +420 495 512 838
e-mail:    pps@ppsadvokati.cz
 

Právní předpisy:
zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád
zákon č. 1/1993 Sb. , Ústava České republiky
zákon č. 6/2002 Sb. , o soudech a soudcích
zákon č. 89/2012 Sb, občanský zákoník

Literatura: 
Lavický Petr aj., Občanský soudní řád. Praktický komentář. Vydání 2016. Vydavatelství Wolters Kluwer ČR, a.s.

Judikatura:
rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz