Vazba pro obviněného představuje citelný zásah do jeho osobní svobody, proto pro ni musí být splněny podmínky, na základě kterých lze přistoupit k vazbě. Vazební stíhání obviněného může být pouze na základě zákonných důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Zákonnými důvody vzetí obviněného do vazby jsou dle ustanovení § 67 trestního řádu, důvodné obavy, že obviněný:

• uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,
• bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
• bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,

a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

Obviněný byl vzat do vazby na základě výše uvedeného důvodu podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu (dále také „vazba předstižná“) v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle ustanovení § 353 odst. 1 z. č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) a přečinu nebezpečného pronásledování podle ustanovení § 354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Vazba předstižná má obviněnému zabránit v opakování trestné činnosti pro přečiny, pro něž je stíhán. Vazba předstižná má de facto chránit společnost před pachatelem trestných činů a zabráněním páchání další trestné činnosti. Avšak i přes všechno uvedené i vazba předstižná nemůže nahrazovat trest odnětí svobody, toto není ani smyslem vazebního stíhání.

Trestní řád také upravuje maximální možnou dobu trvání vazby, a to v ustanovení § 72a odst. 1 trestního řádu, když vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout

• jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro přečin,
• dva roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zločin,
• tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin,
• čtyři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, za který lze podle trestního zákona uložit výjimečný trest.

V ustanovení § 72a odst. 2 trestního řádu je upravena doba, po kterou je možné obviněného stíhat vazebně v době přípravného řízení a v době řízení před soudem.

Z doby uvedené v odstavci 1 připadá jedna třetina na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Není-li přípravné řízení nebo řízení před soudem před uplynutím této doby skončeno, musí být nejpozději v poslední den této lhůty obviněný propuštěn z vazby. Je-li obviněný stíhán pro dva nebo více trestných činů, je pro určení této doby rozhodující čin nejpřísněji trestný. Je-li skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, jiným trestným činem, a délka vykonané vazby již přesáhla dobu stanovenou pro přípravné řízení nebo řízení před soudem, obviněný musí být neprodleně propuštěn z vazby.

S ohledem na uvedenou situaci jasně vyplývá, že obviněný může být stíhán vazebně v přípravném řízení pro výše uvedené přečiny pouze čtyři měsíce.

Avšak v mezidobí orgány činné v trestním řízení spojili ke společnému řízení trestní řízení pro uvedené přečiny s trestním řízením pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. S ohledem na uvedený zvlášť závažný zločin by obviněný mohl být vazebně stíhán v přípravném řízení maximálně jeden rok. V tomto směru je nutné podotknout, že před spojením obou trestních věcí byl obviněný ze zadržení z uvedeného zvlášť závažného zločinu a přečinu propuštěn na svobodu soudem, tudíž soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny důvody vazby a obviněný nebyl vzat do vazby.

Všeobecně se dá říci, že v případě spojení více trestných věcí, kdy je obviněný stíhán z více trestných činů, je pro posouzení nejvyšší přípustné doby vazby čin nejpřísněji trestný.

Po uběhnutí lhůty čtyř měsíců však policejní orgán neměl uzavřené své vyšetřování a nadále probíhaly úkony přípravného řízení. Obviněný však stále zůstával ve vazbě s odůvodněním policejního orgánu, že trestní řízení spojili, a proto nyní nejdelší lhůta pro trvání vazby z výše uvedeného důvodu není čtyř měsíční, ale roční. Uvedené vedlo k neoprávněnému držení obviněného ve vazbě, jelikož obviněný v případě podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nebyl vzat do vazby.

I přesto, že jsou orgány činné v trestním řízení (v přípravném řízení policejní orgán a státní zástupce) povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby trvají, či se změnily, když tato kontrola je orgánům činným v trestním řízení uložena z úřední povinnosti, tak obviněný se svého práva musel domoci až u soudu, jelikož ani státní zástupce usnesením nerozhodl, že se obviněný propouští z vazby na svobodu. Až usnesením soudu byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu.

Důvodem propuštění obviněného z vazby na svobodu je, že v posuzované věci došlo k překročení maximální lhůty pro trvání vazby v přípravném řízení, konkrétně lhůty čtyř měsíců. Soud zastává takový názor, že pokud bylo v přípravném řízení rozhodnuto o spojení dvou trestních věcí ke společnému řízení, je třeba obě řízení považovat z hlediska trvání vazby za řízení jediné, pokud v každé z těchto spojených věcí byl obviněný ve vazbě. Taková podmínka však v předmětné věci splněna nebyla, proto je nezbytné uplatnit zásadu a contrario ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.1993, sp. zn 1 Tvn 20/93, ve kterém je uvedeno, že „…V daném případě byly obě věci spojeny k jedinému řízení, proto i z hlediska trvání vazby jde o řízení jediné a je nutno aplikovat ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř., podle něhož v řízení před soudem může trvat vazba nejvýše jeden rok. Městský soud takto neuvažoval, nevzal v úvahu, že obviněný se nacházel ve vazbě již v prvním řízení, a že tato vazba trvala 11 měsíců a 17 dnů. Po podání obžaloby v další věci bylo při správném spojení obou věcí povinností soudu ihned, před uplynutím jednoroční vazební lhůty, podat návrh na prodloužení vazby.

Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nelze nyní podle § 71 odst. 4 tr. ř. o prodloužení rozhodnout. Proto byl návrh předsedkyně senátu Městského soudu v Brně zamítnut.“

Spojení výše uvedených trestních věcí policejním orgánem se zdá být v této věci pouze účelové, když policejní orgán ví, že nestihne uzavřít jednu trestní věc, tak ji spojí s druhou trestní věcí, kde se nejedná již o přečin, ale o zvlášť závažný zločin, aby uměle navýšil maximální možnou délku vazby obviněného ze čtyř měsíců na jeden rok.

Chování policejního orgánu je naprosto neprofesionální, když ani informování příslušného policejního orgánu o tom, že obviněný byl vzat do vazby pouze pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle ustanovení § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle ustanovení § 354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, nevedlo k tomu, aby tento policejní orgán podal návrh státnímu zástupci na propuštění z vazby. Policejní orgán však rozšířil v neprospěch obviněného svůj výklad usnesení o vzetí obviněného do vazby. Vazba však je fakultativní, dočasný a výjimečný procesní úkon, ke kterému by orgány činné v trestním řízení měly přistupovat pouze za předpokladu, že účelu vazby nelze dosáhnout jinak.

Tímto umělým prodloužením vazby bylo obviněnému neoprávněně zasáhnuto do jeho občanských práv a svobod, která jsou zakotvena v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Čl. 8 Listiny základních práv a svobod zakotvuje, že osobní svoboda je zaručena, tento článek také stanoví, za jakých okolností je možné provést zadržení a zatčení a za jakých podmínek lze osobu vazebně stíhat. Došlo také k porušení zásady subsidiarity trestní represe, kdy trestní právo je prostředkem určeným k ochraně zákonem stanovených zájmů, který musí být užíván pouze tehdy, pokud použití jiných právních prostředků ke sjednání nápravy nepřichází v úvahu, protože již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné.