V současné době kolizní normy soustředěné zejména v nařízení Řím I[1] stanoví právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy vyplývající z transakcí s pohledávkami a cennými papíry, zejména právo rozhodné pro smluvní vztahy mezi stranami při postoupení pohledávek mezi postupitelem a postupníkem, dále též mezi postupníkem a dlužníkem, jakož i mezi postupitelem vystupujícím v postavení původního věřitele a dlužníkem. V nařízení Řím I je rovněž upraveno kolizní pravidlo pro určení práva rozhodného pro smluvní vztahy mezi prodejcem a kupujícím vyplývající z transakcí s cennými papíry.[2]

Vedle výše uvedeného je nařízení Řím I konceptuálním podkladem Návrhu. Návrh je organickým doplněním kolizních pravidel obsažených v nařízení Řím I zaměřených na určení rozhodného práva pro vztahy v oblasti transakcí s pohledávkami. Konkrétně, dle článku 27 odst. 2 nařízení Řím I se Komisi ukládá, aby předložila[3] Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu k otázce účinnosti postoupení pohledávky vůči třetím stranám a přednosti postoupené pohledávky před právem jiné osoby, k níž se v případě potřeby přiloží návrh na změnu nařízení Řím I a hodnocení dopadu ustanovení, která mají být zavedena.

Kolizní pravidla, jimiž se řídí účinky postoupení pohledávek na třetí strany[4] na úrovni evropské unijní legislativy, v současné době neexistují. Tyto kolizní normy jsou stanoveny na úrovni členských států, jsou však nesoudržné a mnohdy nejasné[5]. Nejasnost (ba dokonce kolizní vakuum) v tomto kontextu je příznačná též pro českou kolizní úpravu účinků postoupení pohledávek na třetí strany. Dle českého práva je pohledávka věcí v právním smyslu[6], přičemž věcí nehmotnou[7] a movitou[8]. Uvedené právní parametry pohledávky vylučují možnost aplikace v úvahu připadajících norem české vnitrostátní kolizně právní úpravy (zejména ustanovení § 69 českého zákona o mezinárodním právu soukromém[9], jehož rozsah je limitován nemovitými věcmi i hmotnými věcmi movitými).[10]      

Výše uvedené okolnosti vyvolávají stav právní nejistoty v otázce, které právo se vztahuje na účinky postoupení na třetí strany.

Návrh proto zavádí kolizní pravidla týkající se účinků postoupení „tradičních“ soukromoprávních pohledávek konstituovaných podle občanského a obchodního práva[11], pohledávek vyplývajících z finančních nástrojů[12] a „hotovosti připsané na účet u úvěrové instituce“[13],[14] na třetí strany. Kolizní úprava se však nevztahuje na věci daňové, celní, správní, postoupení pohledávek vyplývajících z rodinných vztahů a ze vztahů považovaných rozhodným právem za vztahy se srovnatelnými účinky, včetně vyživovací povinnosti, postoupení pohledávek vyplývajících ze směnek cizích a vlastních, z šeků a jiných převoditelných cenných papírů v rozsahu, v jakém závazky z těchto převoditelných cenných papírů vyplývají z jejich převoditelnosti, postoupení pohledávek vyplývajících z otázek upravených právem obchodních společností a jiných právnických osob, týkajících se například osobní odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky obchodní společnosti nebo právnické osoby, postoupení pohledávek vyplývajících ze zakládání trustů a vztahů mezi zakladateli trustu, správci trustu a oprávněnými osobami, atd.[15]

Návrh bude mít univerzální povahu, neboť právo určené kolizní normou komunikovanou Návrhem by se mělo použít, i když není právem určitého členského státu Evropské unie, tedy vnitrostátní právo označované v Návrhu jako rozhodné může být jak právo členského státu Evropské unie, tak i právo třetí země.[16]

Jádrem Návrhu je článek 4, jenž určuje kolizní kritéria (hraniční určovatele) budoucí úpravy.

Obecně platí, že právo, kterým se řídí účinky postoupení pohledávek na třetí strany, je právo státu, ve kterém má postupitel v rozhodném okamžiku (okamžiku účinnosti postoupení vůči třetí straně) obvyklé bydliště. „Obvyklým bydlištěm“ se zde rozumí pro obchodní společnosti a jiné právnické osoby, místo jejich ústřední správy; u fyzické osoby, která jedná při výkonu své podnikatelské činnosti, hlavní místo podnikání.[17]

Dle důvodové zprávy k Návrhu[18] je standardní použití práva v obvyklém bydlišti postupitele nejvhodnější volbou, protože: (1) je jediným právem, které mohou třetí strany, jichž se postoupení týká (např. věřitelé postupitele), snadno předvídat a snadno zjistit; (2) v případě hromadného postoupení pohledávek je právo v obvyklém bydlišti postupitele jediným, které vyhovuje potřebám postupníků (zejména faktorů v kontextu faktoringových vztahů) a menších hospodářských subjektů sekuritizace[19], kteří nemají vždy dostatek prostředků, aby mohli prověřit majetkové požadavky vyplývající z právních předpisů jednotlivých zemí, jimiž se řídí jednotlivé postoupené pohledávky v rámci hromadného postoupení; (3) je jediným právem, které umožňuje stanovení rozhodného práva pro postupování budoucích pohledávek, což je běžná praxe při faktoringu[20]; (4) je jediným právem, které je v souladu s unijní úpravou platební neschopnosti, tj. s nařízením o insolvenčním řízení[21] (použití stejného práva na účinky postoupení pohledávek na třetí strany a na platební neschopnost usnadňuje řešení platební neschopnosti postupitele); (5) je jediným právem, které je v souladu s mezinárodním řešením, jak je zakotveno v Úmluvě OSN o postoupení pohledávek v mezinárodním obchodě z roku 2001[22].

Ve druhém pododstavci prvního odstavce je upraven tzv. mobilní konflikt[23], který nastává v případech, kdy postupitel změní místo obvyklého bydliště v době mezi dvěma postoupeními stejné pohledávky. V těchto případech by každé z postoupení stejné pohledávky mohlo podléhat odlišnému právu (odlišnému vnitrostátnímu právnímu řádu). Skutečnost, pro učení rozhodného práva, je zde stabilizována k okamžiku nejdřívějšího nabytí účinnosti postoupení pohledávky vůči třetí straně. Jestliže postupitel změní místo obvyklého bydliště v době mezi dvěma postoupeními stejné pohledávky různým postupníkům, přednost práva určitého postupníka před právem jiného postupníka se řídí právem v obvyklém bydlišti postupitele v době, kdy postoupení poprvé nabude účinnosti vůči třetí straně v souladu s právem určeným jako rozhodné podle práva země, kde má postupitel obvyklé bydliště. Rozhodné právo tak bude právo v obvyklém bydlišti postupitele v době, kdy jeden z postupníků poprvé splnil požadavky na účinnost postoupení pohledávky, a postoupení nabylo vůči třetím stranám účinnosti.

Pokud, jako v případě syndikovaného úvěru[24], každý věřitel v rámci skupiny věřitelů vlastní určitý podíl stejné pohledávky, budou se účinky postoupení vlastního podílu pohledávek každého věřitele na třetí strany řídit právem v obvyklém bydlišti postupitele[25].

V odstavci 2 článku 4 Návrhu se stanoví, že účinky některých postoupení na třetí strany se řídí právem postoupené pohledávky. Právem postoupené pohledávky se označuje právo, kterým se řídí smlouva mezi postupitelem jakožto původním věřitelem a dlužníkem, od kterého pohledávka pochází. Právem rozhodným pro postoupení pohledávky se řídí účinky na třetí stranu vyplývající z postoupení: (a) hotovosti připsané na účet u úvěrové instituce; a (b) pohledávek vyplývajících z finančních nástrojů.

Důvodová zpráva k Návrhu odůvodňuje první výjimku prizmatem postoupení hotovosti připsané na účet u úvěrové instituce (pohledávky např. spotřebitele za bankou jakožto dlužníkem) jakožto zajištění pro získání úvěru od jiné úvěrové instituce (jiné banky). V tomto případě nebude právem, na jehož základě se stanoví, kdo má majetkový nárok k pohledávce poté, co byla postoupena jako zajištění, právo v obvyklém bydlišti postupitele (majitele účtu, např. spotřebitele), ale právo, kterým se řídí postoupená pohledávka, tedy právo, kterým se řídí smlouva mezi majitelem účtu (např. spotřebitelem) a původní úvěrovou institucí (původní bankou), jež je pohledávkou právně zatížena. Pro třetí strany (např. postupníci uplatňující konkurenční nároky), jak dále uvádí důvodová zpráva k Návrhu, z toho vyplývá větší předvídatelnost, jestliže právem rozhodným pro účinky postoupení hotovosti připsané na účet u úvěrové instituce na třetí strany je právo rozhodné pro peněžní pohledávku. Je tomu tak proto, že se obecně předpokládá, že pohledávka, kterou má majitel účtu (např. spotřebitel) za úvěrovou institucí, se řídí právem země, v níž se úvěrová instituce nachází. Toto právo se obvykle určí ve smlouvě o vedení účtu mezi majitelem účtu a úvěrovou institucí.

Druhá výjimka související s určením rozhodného práva, jímž se řídí účinky postoupení pohledávek vyplývajících z finančních nástrojů na třetí stranu, byla začleněna do Návrhu proto, že právo, kterým se řídí ten který finanční nástroj, z něhož pohledávka pochází, je právem, které si strany zvolily, nebo právem stanoveným v souladu s nediskrečními pravidly platnými pro finanční trhy[26].

Třetí odstavec článku 4 Návrhu se zabývá právem rozhodným pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany v rámci sekuritizace. Postupitel a postupník mohou dle uvedeného ustanovení jako rozhodné právo pro účinky postoupení na třetí strany v rámci sekuritizace zvolit rozhodné právo postoupené pohledávky. Uvedené ustanovení umožní hospodářským subjektům působícím v oblasti sekuritizace zvolit pro každou sekuritizaci, zda hodlají uplatnit právo postoupené pohledávky, nebo zda se chtějí nadále řídit obecným pravidlem vycházejícím z práva v obvyklém bydlišti postupitele, a to podle struktury své sekuritizace, zejména s ohledem na to, zda se na postoupené pohledávky vztahuje právo jedné nebo různých zemí a zda jeden nebo více původců sídlí v jedné nebo různých zemích.[27]

V posledním (čtvrtém) odstavci 4 článku 4 Návrhu jsou stanoveny kolizní normy, dle nichž jsou upraveny kolize přednostních práv mezi postupníky stejné pohledávky, jestliže účinky postoupení pohledávky na třetí strany podléhají právu postoupené pohledávky u jednoho postoupení a právu v obvyklém bydlišti postupitele u jiného postoupení. Jak uvádí důvodová zpráva k Návrhu, situace tohoto typu může nastat i náhodně, pokud byla např. pohledávka nejprve postoupena v rámci faktoringu, zajištění nebo (první) sekuritizace, u níž nebyla provedena žádná volba práva (veškeré účinky postoupení takové pohledávky na třetí strany by se tedy řídily právem v obvyklém bydlišti postupitele), a následně ve (druhé) sekuritizaci, kdy si strany zvolily za právo rozhodné pro účinky postoupení na třetí strany právo postoupené pohledávky.[28] Kolize přednostních práv budou se v takovém případě řídit právem rozhodným pro účinky postoupení na třetí strany, kterým se řídila pohledávka, jež jako první nabyla účinnosti vůči třetím stranám v souladu se svým rozhodným právem.

Ustanovení článku Návrhu vysvětluje obsah pojmu „účinky“ postoupení pohledávek „na třetí strany“. Obecně se podle práva rozhodného určí, kdo získal právní nárok na postoupenou pohledávku.[29]

Rozhodným právem pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany podle Návrhu se budou řídit zejména požadavky na zajištění účinnosti postoupení vůči třetím stranám jiným než dlužník, to znamená náležitosti, které musí postupník splnit jako podmínku zajištění právního nároku na postoupenou pohledávku (např. náležitosti zapsání do rejstříku nebo zveřejnění, přednost práv postupníka před právy ostatních postupníků stejné pohledávky)[30], přednost práv postupníka před právy věřitelů postupitele, přednost práv postupníka před právy příjemce převodu smlouvy ve vztahu ke stejné pohledávce a přednost práv postupníka před právy příjemce novace smlouvy vůči dlužníkovi ve vztahu k rovnocenné pohledávce.

Návrh se týká kolizí přednostních práv, které vyplývají též z převodu smlouvy a novace smlouvy, jež mohou být použity k převodu smlouvy. Právem, které je v Návrhu určeno za právo rozhodné, by se proto měly řídit rovněž kolize přednostních práv mezi postupníkem a subjektem uplatňujícím konkurenční nároky, který se stal příjemcem pohledávky po převodu smlouvy nebo její novaci. Důvodová zpráva zde zdůrazňuje, že Návrh nestanoví právo rozhodné pro převod smluv nebo jejich novaci, nýbrž pouze právo rozhodné pro případné kolize přednostních práv týkající se pohledávky nejprve postoupené a následně opět převedené prostřednictvím převodu smlouvy nebo její novace.[31]

V dalších ustanoveních Návrhu jsou upraveny zejména otázky imperativních ustanovení legis fori, vyloučení zpětného a dalšího odkazu, vztahu k ostatním ustanovením práva Evropské unie a stávajícím mezinárodním smlouvám, jakož i další obecné otázky týkající se uplatňování kolizních norem.

Na základě protokolu č. 22 připojeného ke Smlouvě o fungování Evropské unie[32] nejsou přijatá právní opatření týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, jako jsou kolizní normy, závazná ani použitelná v Dánském království[33]. Na základě protokolu č. 21 připojeného ke Smlouvě o fungování Evropské unie nejsou tato opatření závazná ani ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska či v Irské republice[34]. Jakmile však bude Návrh přijat, mohou výše uvedené státy oznámit, že chtějí toto opatření (Návrh) přijmout.

Předložený Návrh lze jen uvítat. Připravená kolizní úprava je nepochybně aktuální a načase, vedle realizace dalšího kroku na cestě k dovršení unie kapitálových trhů přispěje rovněž k oživení toků přeshraničních investic v rámci Evropské unie, usnadní jak podnikatelům, včetně malých a středních podniků, tak i spotřebitelům přístup k finančním prostředkům při nižších nákladech (např. prostřednictvím faktoringových transakcí či zajištění převodem pohledávky). Nejdůležitějším konceptuálním přínosem bude však posílení právní jistoty ohledně toho, kterým právem se řídí účinky postoupení pohledávek na třetí strany, která bude nastolena přijetím jednotných kolizních norem na úrovni Evropské unie ve formě nařízení, jež zajistí jednotný výklad a používání příslušných kolizních pravidel.

Mgr. Bogdan Zubach,

advokátní koncipient

[1] Srov. ustanovení článku 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), Úř. věst. L 177, 4.7.2008, s. 6.

[2] Srov. ustanovení článku 4 odst. 1 písm. h) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), Úř. věst. L 177, 4.7.2008, s. 6.

[3] Původně mělo k tomu dojít nejpozději 17. června 2010. 

[4] Pro účely Návrhu se „účinky na třetí strany“ rozumí majetkové účinky, to znamená právo postupníka uplatnit svůj právní nárok na jemu postoupenou pohledávku vůči jiným postupníkům nebo příjemcům stejné nebo funkčně rovnocenné pohledávky, věřitelům postupitele a dalším třetím stranám [srov. ustanovení článku 2 písm. e) Návrhu].

[5] Srov. recitál (11) Návrhu.

[6] Srov. ustanovení § 489 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, v planém znění.

[7] Srov. ustanovení § 496 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, v planém znění. „Věcmi nehmotnými jsou práva, jejichž povaha to připouští. Typicky půjde o soukromoprávní pohledávky […]“ (KOUKAL, Pavel. § 496 [Věci hmotné a nehmotné]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1753. ISBN 978-80-7400-529-9).

[8] Srov. ustanovení § 498 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, v planém znění.

[9] Zákona č. 91/2012 Sb. , o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů.

[10] Nejasnost zde však pravděpodobně přetrvá i v případě přijetí a následné použitelnosti nařízení, jež je v tomto článku označeno jako „Návrh“, a to s ohledem u ustanovení článku 11 odst. 1 Návrhu, dle něhož není Návrhem dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí [nařízení] a které stanoví kolizní normy pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany. Česká republika je smluvní stranou řady mezinárodních bilaterálních smluv o právní pomoci, zejména Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2002 Sb. m. s.). Použití této mezinárodní smlouvy není dle výše uvedeného ustanovení článku 11 odst. 1 Návrhu dotčeno chystanou unijní kolizní úpravou. Dle ustanovení článku 50 odst. 1 věty první uvedené mezinárodní smlouvy se právní vztahy k […] movitému majetku (k němuž dle současné české právní doktríny patří rovněž pohledávky) se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území se tento majetek nachází (lex rei sitae). Zůstává tedy otevřenou otázkou, zda lze uvedený hraniční určovatel lex rei sitae použít pro určení rozhodného práva pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, resp. jak se právní praxe vypořádá s problematikou územní lokalizace pohledávky.        

[11] Srov. ustanovení článku 1 odst. 1 Návrhu. 

[12] Srov. ustanovení článku 4 odst. 1 bod 15) ve spojení s oddílem C přílohou I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU, Úř. věst. L 173, 12.6.2014, s. 349. Finančními nástroji jsou zejména převoditelné cenné papíry, nástroje peněžního trhu, podílové jednotky subjektů kolektivního investování, opce, futures, swapy, dohody o budoucích úrokových sazbách a jakékoli jiné deriváty týkající se cenných papírů, měn, úrokových sazeb či výnosů nebo jiné derivátové nástroje, finanční indexy nebo finanční míry, které lze vypořádat fyzicky nebo v hotovosti, atd.

[13] Dle ustanovení článku 2 písm. d) Návrhu se „pohledávkou“ rozumí právo vůči dlužníkovi na plnění dluhu jakékoli povahy, ať už peněžní nebo nepeněžní, bez ohledu na to, zda vyplývá ze smluvních nebo z mimosmluvních závazků.  

[14] Dle ustanovení článku 2 písm. g) Návrhu se „úvěrovou institucí“ rozumí podnik ve smyslu definice v čl. 4 odst. 1 bodě 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012, Úř. věst. L 176, 27.6.2013, s. 1., včetně poboček – ve smyslu definice v čl. 4 odst. 1 bodě 17 uvedeného nařízení – úvěrových institucí, jež mají správní ústředí v Evropské unii, nebo – v souladu s článkem 47 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES, Úř. věst. L 176, 27.6.2013, s. 338. – mimo Evropskou unii, pokud se tyto pobočky nacházejí v Evropské unii. „Úvěrovou institucí“ se rozumí podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet.

[15] Srov. ustanovení článku 1 Návrhu.

[16] Srov. recitál (19) a ustanovení článku 3 Návrhu.

[17] Srov. ustanovení článku 2 písm. f) Návrhu.

[18] Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany [2018/0044(COD)], 12. března 2018. Důvodová zpráva. K dispozici >>> zde.

[19] Sekuritizace představuje významný trend na světových finančních trzích, při němž dochází ke zvyšování financování podnikatelských aktivit prostřednictvím kapitálových trhů a k relativnímu snižování významu financování prostřednictvím tradičních úvěrových smluv. V zásadě jde o transformaci pohledávek na cenné papíry, jejichž prodejem získává emitent (tj. vlastník pohledávek) potřebné finanční zdroje. Slovník pojmů České národní banky. K dispozici >>> zde. 

[20] Srov. recitál (21) Návrhu.

[21] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení, Úř. věst. L 141, 5.6.2015, s. 19.

[22] United Nations Convention on the Assignment of Receivables in International Trade (New York, 2001). K dispozici >>> zde. Úmluva dosud nevstoupila v platnost. Účastníky úmluvy jsou zatím pouze Libérie, Lucembursko, Madagaskar a USA. V kontextu problematiky daného článku je důležitým zejména ustanovení článku 22 uvedené úmluvy. Rozhodným právem pro konkurující práva vyplývající z postoupené pohledávky je právo dle umístění postupitele („the State in which the assignor is located“). Tímto právem se určuje přednost práva postupníka k postoupené pohledávce před konkurenčními právy třetí osoby.  

[23] Střet právních systémů (vnitrostátních právních řádů) v čase. Dojde-li ke změně skutečnosti použité jako hraničního určovatele, bude třeba řešit otázku, podle stavu, ke kterému časovému okamžiku se má ze skutečnosti rozhodné pro navázání (určení rozhodného práva) vycházet. Tyto případy se označují též jako změna statutu. Název mobilní konflikt vychází z představy, že tomu, kdo v případě těchto konfliktů analyzuje a hodnotí daný poměr, jeví se tento jako vztah, který je v pohybu, jehož obrysy jsou proměnlivé. Srov. KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Brno: Doplněk, 2015. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7239-321-3, s. 119.

[24] Tj. úvěru nabízeného skupinou věřitelů – označovanou jako syndikát – jedinému dlužníkovi na rozsáhlé projekty.

[25] Srov. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany [2018/0044(COD)], 12. března 2018. Důvodová zpráva. K dispozici >>> zde. 

[26] Srov. recitál (27) Návrhu.

[27] Srov. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany [2018/0044(COD)], 12. března 2018. Důvodová zpráva. K dispozici >>> zde. 

[28] Tamtéž.

[29] Tamtéž.

[30] Srov. recitál (30) Návrhu.

[31] Srov. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany [2018/0044(COD)], 12. března 2018. Důvodová zpráva. K dispozici >>> zde.

[32] Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie (konsolidované znění). Úř. věst. C 326, 26.10.2012, s. 0001 – 0390. K dispozici >>> zde.

[33] Smlouva o fungování Evropské unie (konsolidované znění) – Protokol (č. 22) o postavení Dánska. Úř. věst. 115, 9.5.2008, s. 0299 – 0303. K dispozici >>> zde.

[34] Smlouva o fungování Evropské unie (konsolidované znění) – Protokol (č. 21) o postavení o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva. Úř. věst. 202, 7.6.2016, s. 295 – 297. K dispozici >>> zde. 

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz