Dne 28.2.2006 bylo  na webových  stránkách ESLP ( http://www.echr.coe.int/echr )  publikováno rozhodnutí ve věci  Krasniki vs. Česká  republika. Pan Krasniki  byl  pravomocně uznán vinným   trestným činem dle § 187 odst. 1 tr.zák. , kterého  se měl dopustit tím, že v období  více něž  jednoho  roku  prodal  dvěma osobám heroin o  celkové  hmotnosti  přes 2 gramy.  Závěr o  vině obžalovaného  byl učiněn na základě výpovědi těchto  dvou  osob, které  ale v trestním řízení  vystupovali  v režimu dle § 55 odst. 2 tr.zák. tedy  jako  utajovaní  svědci. Odsouzený  napadl  rozhodnutí  ústavní  stížnosti, která  byla   usnesením Ústavního  soudu  sp.zn. III. ÚS  210/98 zamítnuta, neboť podle tehdejšího stanoviska Ústavního  soudu  nedošlo  odsouzením toliko na základě výpovědi  dvou  anonymních  svědků  k porušení  principu spravedlivého  procesu.

Dramaticky jiného  názoru  byla ale ESLP, který  ve zmíněném rozhodnutí naopak  konstatoval, že řízení jako  celek nebylo  spravedlivé a  bylo  v rozporu  s článkem VI odst. 1 a 3 Úmluvy o  ochraně lidských práv a svobod (Úmluva).. Důvody, které  ESLP  k tomuto  závěru  vedly, byly dva. Jedním z nich  bylo  zjištění, že sice existovaly náznaky možné   hrozby násilí vůči  oběma utajovaným svědků, avšak z protokolu nevyplývá, jak  vyšetřovatel a poté  soudce ověřili  opodstatnění  strachu svědků  ze stěžovatele. Ani  Krajský  soud podle názoru  ESLP neprovedl šetření  závažnosti a podloženosti  důvodů  utajování  svědků, když  rozhodoval  o  odvolání  stěžovatele.  V čl. 83 svého  rozhodnutí  ESLP výslovně konstatoval, že ve světle těchto  okolností Soud  není   přesvědčen, že zájem svědků  na své  anonymitě nemohl  opravňovat omezení  práva navrhovatele v takovém rozsahu  (viz  mutatis mutandis Visser v.The Nederland, č. 26668/95, § 48, 14.2.2002).

Možná  ještě  zajímavější  je další  závěr  ESLP,podle něhož k odsouzení  navrhovatele došlo  pouze nebo  přinejmenším v rozhodujícím rozsahu na základě anonymních  svědectví což nelze považovat  za postup  v intencích  spravedlivého procesu.

O několik dní  dříve, 9.2.2006, rozhodoval Ústavní  soud  ve věci  vedené  pod sp.zn. III. ÚS 499/04. Ústavní  stížnost napadala předchozí  postup  soudu, spočívající  v rozhodnutí  o  vině, které  vycházelo především ze svědecké  výpovědi  utajovaného  svědka. Ústavní  soud, obdobně jako  ESLP ve výše uváděném případě, především posuzoval důvodnost aplikace ust. § 55 odst. 2 tr.ř. Vzhledem k tomu, že šlo o  drogový  delikt a s ohledem na některé  další  skutečnosti,  dospěl k závěru, že utajení  svědků  jako  takové  bylo  namístě. Pak se Ústavní  soud  zabýval otázkou, zda lze v daném případě s ohledem na využití  utajených svědků proces považovat za spravedlivý  ve smyslu  čl. 36 odst. 1  a násl. Listiny, příp.  čl. 1 Úmluvy. Skutkově dospěl k závěru, že kromě výpovědi  utajených svědků vzaly soudy při  úvaze o vině  v úvahu  i  další  důkazy, avšak  za zásadní  považovaly výpověď utajovaného  svědka. V této  souvislosti soud  konstatoval : Vzhledem k výše uvedenému  lze konstatovat, že orgány činné  v trestním řízení měly snahu  z procesního  hlediska kompenzovat překážky, jež  obhajobě v důsledku  použití anonymních  svědků  vznikly. Zmíněná „kompenzace“ se však  musí  promítnou  i  do roviny hodnocení  důkazů ze strany obecných soudů, což  se projevuje i tím, že výpovědi  anonymních svědků musí  podporovat  další  důkazy, a tedy odsouzení  obžalovaného  nemůže dojít výlučně a ani  v převážné míře na základě předmětných  výpovědí.  V této  souvislosti   Ústavní  soud poukázal na rozhodnutí  ESLP v případě Doorson v. the Nederlands ze dne 23.6.1996 publ. in. : Reports 1996 – II.  S ohledem na roli, jakou  při  dokazování hrály  anonymní  výpovědi, ale také  s ohledem na pochybnosti  správnosti hodnocení  svědeckých  výpovědí pak Ústavní  soud stížnosti vyhověl a  rozhodnutí  obecných  soudů zrušil.

V této  souvislosti  lze  zmínit i  jiné rozhodnutí Ústavního  soudu, jímž  byla také  rušena  rozhodnutí  soudů obecných. Jde o  rozhodnutí  sp.zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3.3.2005. V této  věci  šlo  opět o  obvinění  z drogového deliktu, ovšem s dost dramatickým vývojem. Soud I. stupně odsoudil obžalovaného pro  skutek spočívající  v tom, že …v období  nejméně od měsíce června 2000 do 30.10.2000 prodal … heroin v blíže nezjištěném množství. Odvolací  soud tento  popis skutku změnil tak, že obžalovaný  podle tohoto  rozhodnutí …v období nejméně od měsíce května 2000 do 3.10.2000 získal nezjištěným způsobem35kg heroinu. Změna v tvrzeném objemu distribuované  drogy byla způsobena výslechem utajovaného  svědka, který  byl obžalobou navržen před veřejným zasedáním  o odvolání  obžalovaného a státní zástupkyně,  a který  uvedl, že podle toho, co  viděl, prošlo obžalovanému  v uvedené době rukama 35 kg heroinu. Soud této výpovědi uvěřil bez ohledu na námitku,  že ten, kdo měl oněch 35 kilo heroinu stěžovateli přinést byl v rozhodné době ve vazbě. Možná proto Ústavní soud nad rámec běžné   argumentace v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné  uved, že odvolací  soud  pochybil, jestliže  se nepokusil  ověřit  pravdivost obhajoby  stěžovatele, a předání heroinu  vzal  za prokázané. Tím se dopustil svévole, která  vykročuje z mantinelu  vymezených  ústavním pořádkem a …Vyjádřeno  poněkud jiným způsobem, legitimní úsilí  státu potírat závažnou,  společensky nebezpečnou a nežádoucí  kriminalitu (§ 1 tr.ř.) nemůže být realizováno  tak, že orgány činné  v trestním řízení učiní k dosažení tohoto  účelu cokoliv, co  považují  v danou  chvíli z hlediska chtěného  a předsevzatého cíle za vhodné. Vždy je třeba neztrácet  ze zřetele, že účelem trestního řízení není  jenom „spravedlivé  potrestání pachatele“, ale účelem trestního  řízení „fair“ proces. Celý postup  odvolacího  soudu  pak označil za nejen non lege artis, nýbrž za svévolný , a to  takovým způsobem a v takovém rozsahu, který  zavdá  příčinu  ke snížení  důvěry v soudnictví.

Na základě svých  osobních  zkušeností, považuji  způsob, jakým je někdy  aplikováno  ustanovení  § 55 odst. 2 tr.ř. za mírně řečeno  nešťastný, čehož důkazem jsou  případy shora  zmíněné. Jako  utajovaní  svědci  byli  vyslýcháni  policisté ve věci, v níž  nepadl  ani  náznak zmínky o  tom, že by nějak  mohla být  provázena násilím a to  s pouhým odůvodněním, že  prozrazení  jejich  totožnosti  je nežádoucí.  V mnoha případech je svědek vyslýchán v režimu  § 55 odst. 2 tr.ř. prostě proto, že nechce přijít s obviněným či  obžalovaným do  styku a  své  utajení  si  dá  jako  podmínku  výpovědi. A samostatnou kapitolou jsou „svědci“,  dodaní policií. Ve světle shora uváděných  ale i dalších  rozhodnutí ESLP  a Ústavního  soud jde zjevně o  zcela nesprávnou  praxi byť  v některých  případech soudy tolerovanou. Chci  věřit, že poukaz na zásadní  judikáty v této  oblasti přispěje k odstranění  těchto  nezákonností.