K ustanovení § 135 odst. 1 OSŘ

Dikce zákona dává poměrně jasný výčet, kterými rozhodnutími jiných orgánů je civilní soud vázán. Soud se musí řídit rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, kdo jej spáchal a také rozhodnutím o osobním stavu. Výjimku pak tvoří blokové řízení (dnes nahrazené příkazem na místě). Hovoří se o tzv. vázanosti výrokem jiného rozhodnutí.[1] Jak je to však pokud v trestním řízení byl obžalovaný výrokem zproštěn obžaloby?

Vázanost v případě zprošťujícího rozsudku

Touto otázkou se zabýval Ústavní soud[2], který dovodil, že zprošťujícím rozsudkem civilní soud vázán není. Pokud by totiž soudy byly vázány zprošťujícím rozsudkem, došlo by k popření ústavně konformního výkladu ustanovení § 135 OSŘ. Porušily by povinnosti vyplývající pro ně z čl. 90 věty první Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a to zejména tím, že by nenacházeli oporu v jednoduchém právu ani ustálené judikatuře[3]. Dikci tohoto ustanovení je tak třeba vykládat a contrario. Platí tedy, že soud není vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízením. Co to znamená v praxi? Že obžalovaný, který je v trestním řízení úspěšný (kupř. díky zásadě in dubio pro reo), může být v civilním řízení v roli žalovaného neúspěšný.[4]

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Ustanovení § 135 odst. 2 OSŘ a jeho dřívější pojetí

Na první pohled je nutné všimnout si především jazykového rozdílu mezi prvním a druhým odstavcem předmětného ustanovení. První odstavec totiž v konstrukci právní normy užívá „soud je vázán“, druhý odstavec oproti tomu zní „soud z něho vychází“. Především starší judikatura, co do závaznosti, příliš nerozlišovala mezi ustanovením § 135 odst. 1 a odst. 2, kdy dovozovala, že „vycházet“ znamená totéž co být rozhodnutím „vázán“.[5] Současná doktrína i judikatura však mezi oběma odstavci rozdíly vnímá.

Současné doktrinální pojetí ustanovení § 135 odst. 2 OSŘ

Na téma závaznosti rozhodnutím jiného orgánu se vyjadřovala i A. Winterová, která zastává názor, že soud si tzv. prejudiciální otázku „může sám posoudit, bez ohledu na to, zda věc patří či nikoli do civilní soudní pravomoci a bez ohledu na otázky příslušnosti. Posoudit věc totiž není totéž co rozhodnout s účinky právní moci.“[6] Vzhledem k podobnosti úpravy českého a rakouského civilního práva procesního můžeme čerpat i z názorů H. W. Faschinga. Ten rovněž odmítá závaznost rozhodnutím jiného orgánu. Poukazuje, že v případě rozhodnutí správních orgánů jde o daleko nižší garanci objektivity rozhodování oproti rozhodování soudů.[7]

Současné judikatorní pojetí ustanovení § 135 odst. 2 OSŘ

Podobně se k hledisku objektivity rozhodnutí správních orgánů staví současná česká judikatura. V jednom ze svých rozhodnutí Nejvyšší správní soud[8] uvádí, že soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl poskytován ve správním soudnictví do 31. 12. 2002. Od 1. 1. 2003 ve věcech, kde správní orgán rozhoduje o soukromoprávních věcech, se žaloby projednají a rozhodnou podle části páté OSŘ. Soud neprovádí přezkum správního rozhodnutí s možností,v případě zjištěné nezákonnosti, toliko takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení, nýbrž je povolán k tomu, aby v případě, kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl a nahradil tak rozhodnutí správního orgánu. K tomu Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4634/2010 dodává, že obecné soudy nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí jiných orgánů, ledaže by šlo o nicotná rozhodnutí. Ačkoliv soudům v této situaci nepřísluší jakkoliv zasahovat do právních vztahů založených pravomocným rozhodnutím správního orgánu, nejsou jím ve svém rozhodování o věcech s daným rozhodnutím souvisejících bezvýhradně vázány.

Je třeba ovšem doplnit, že o otázce, kterou rozhodl správní orgán ve své kompetenci, by měl soud v civilním soudním řízení rozhodnout jinak pouze tehdy, pokud by k takové otázce byl podán důkaz opaku, popřípadě se správním rozhodnutím a jeho významem pro souzenou věc zabývat a případné odchylky od otázky správním rozhodnutím řešené racionálně zdůvodnit.[9]

Katastr nemovitostí jako jeden z mnoha případů

Katastr nemovitostí slouží jako veřejný seznam uchovávající především údaje o vlastnictví. V případě podání negatorní žaloby může soud použít tento veřejný seznam jako zdroj informací a zjistit tak, zda osoba dovolávající se žalobou zdržení se protiprávního zasahování do vlastnického práva je vlastníkem nemovitosti či nikoliv. I kdyby však v daném veřejném seznamu osoba uvedena nebyla (např. úřední chybou), neznamená to, že soud se tímto závěrem bude řídit. Jak uvádí Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4422/2008 „rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví k nemovitosti, resp. odchýlit se při posuzování otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru nemovitostí.“ Podstatným zdrojem informací v tomto případě bude spis na katastrálním úřadě, ze kterého může daný civilní soud čerpat (vycházet z něj). Nejde přitom o provádění důkazů, nýbrž o čerpání podkladů pro vyřešení prejudiciální otázky, a tedy i pro konečné rozhodnutí.[10] Tento příklad je však jen jedním z mnoha rozhodnutí, které mohou být před soudem řešeny.

Závěrem

V rámci problematiky prejudiciálních otázek je rozlišováno mezi jednotlivými odstavci ustanovení § 135 OSŘ. Existuje-li tedy rozhodnutí jiného orgánu v případě předvídaném v ustanovení § 135 odst. 1 OSŘ, soud je jím vázán. Pokud neexistuje, soud nemůže danou věc řešit v rámci předběžné otázky, nýbrž bude muset řízení přerušit dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ a vyčkat na rozhodnutí jiného orgánu. Naproti tomu, existují-li rozhodnutí jiných orgánů spadající pod ustanovení § 135 odst. 2 OSŘ, musí z nich soud vycházet, tj. minimálně se s nimi vypořádat v odůvodnění. Pokud takové rozhodnutí neexistuje, může si danou věc vyřešit v rámci předběžné otázky pro svoje řízení sám.

Mgr. František Sedláček
Advokát

Antonín Čermák,
paralegal

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel:   +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz