Vydědění je institut soukromého práva, který náš právní řád zná již od dob obecného zákoníku občanského. Tento institut byl s výjimkou zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku, v původním znění, upraven v každé předchozí právní úpravě soukromého práva. Vydědění jako takové se těžko definuje, a proto zde vyvstává otázka, co vydědění je a co pro jednotlivé dědice znamená.  Ust. § 1646 odst. 1 OZ stanoví, že ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Hlavní cíl vydědění tedy můžeme chápat jako možnost zůstavitele zasáhnout do zákonem chráněného práva nepominutelného dědice. Nepominutelný dědic má v našem dědickém právu zvláštní postavení již od platnosti ABGB. Jeho ochrana se v průběhu doby postupně vyvíjela a dostála různých změn a to především v částce toho, co mu ze zůstavitelova majetku připadne.Dle platné úpravy nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.[1] „Je-li dědic nezletilý povinný díl u něj činí alespoň 3/4 jeho zákonného dědického podílu, je-li zletilý pak se jedná o 1/4 zákonného dědického podílu.“[2]

Zákon však  v § 1646 odst. 1 OZ umožňuje zůstaviteli vyloučit nebo zkrátit nepominutelného dědice jen z práva na povinný díl, o právu na podílu na pozůstalosti nezmiňuje ničeho. Ustanovení si tak mírně protiřečí a zavádí nejasnosti v otázce, z čeho můžeme nepominutelného dědice vydědit.  Pokud bychom přijali doslovně text první věty § 1646 odst. 1 tak, jak jej uvedl zákonodárce, bylo by možno dovodit, že zůstavitel ač svého potomka vydědil, ponechal mu dědické právo. To by se zcela minulo s podstatou institutu vydědění, jehož smyslem je nepřipustit, aby nepominutelný dědic dědil, a nepřipustit ani, aby měl právo na povinný díl. V tomto případě se shoduji  s názorem, že ,,zůstavitel by musel ještě vedle prohlášení o vydědění (současně nebo kdykoli jindy) napsat závěť  nebo dědickou smlouvu, kterými by pořídil o veškerém svém majetku ve prospěch jiných osob tak, aby na nepominutelného dědice nezbylo vůbec nic. Pokud by zůstavitel nepominutelného dědice vydědil pouze z práva na povinný díl a dědilo by se podle zákonné dědické posloupnosti, takový nepominutelný dědic by dědil, nemohl by pouze odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu, z něhož byl zůstavitelem vyloučen.“[3]

Na základě výše uvedeného se tedy domnívám, že při výkladu tohoto ustanovení se musí přihlédnout především k stěžejnímu § 2 odst. 2 OZ, a ust. § 1646 OZ se musí vykládat jasným úmyslem zákonodárce a to je možnost vydědit nepominutelného dědice jednak z práva na jeho povinný díl, tak i z práva na podílu na pozůstalosti. Ovšem díky ne zcela jasné terminologii zákonodárce je možné, že se některý vyděděný dědic bude domáhat u soudu svého práva na povinný podíl na pozůstalosti.

Díky nové úpravě s příchodem zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku, tak nezbývá nic jiného, než čekat na rozhodnutí soudu, v kterém by dle mého názoru měl soud potvrdit výklad smyslem a účelem, a nepřiznat tak nepominutelnému dědici právo na podílu na pozůstalosti.

Markéta Etlíková,
studentka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

e-mail: EtlikovaM@seznam.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] § 1642 OZ
[2] §1646 odst. 3 OZ
[3] ŠEŠINA, Martin. In ŠVESTKA, Jiří.; DVOŘÁK Jan; FIALA, Josef, a kol. (ed) Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV.  1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 359 (§ 1646).

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz