Z pohledu Ústavního soudu: Aktivní legitimace k náhradě nákladů na péči dle ust. § 2960 občanského zákoníku
Často se v praxi setkáváme s případy, kdy osobě byla způsobena újma na jeho právech, typicky dopravní nehodou, avšak takováto osoba nebyla připuštěna jako poškozený v trestním řízení dle ust. § 206 odst. 3 zákona č. 141/1961Sb., trestního řádu, v platném znění, zejména z důvodu, že se jednalo o pracovní jízdu řidiče, který škodu způsobil a poškozený tak může svůj nárok na náhradu způsobené škody a nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu, avšak nikoli v trestním řízení.
Zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, v platném znění v ust. § 2956 a násl. hovoří o tom, že škůdce má povinnost odčinit újmu vzniklou na přirozeném právu chráněném právem (typicky život a zdraví), jakož nahradit škodu, myšleno vzniklou na majetku, stejně tak, i nemajetkovou újmu i způsobené duševní útrapy.
Jedním z nároků spadající do náhrady škody vzniklé osobě při ublížení na zdraví je právě i nárok požadovat po škůdci náhradu účelně vynaložených nákladů spojených:
- s péčí o zdraví poškozeného
- s péči o jeho osobu
- s péčí o jeho domácnost.
Účelnost nákladů
Nejprve je třeba uvést, že náklady požadované po škůdci musí být vynaloženy účelně, musí tedy směřovat k určitému cíli, musí být efektivní. Typicky soud musí zkoumat uplatňuje-li příbuzný náhradu nákladů na návštěvu poškozeného v nemocnici, zda takové návštěvy působí blahodárně na léčebný proces.[1]
Pod účelně vynaložené náklady lze příkladem podřadit, náklady na dopravu k lékařům, náklady na léky, náklady na protézy či jiné zdravotnické pomůcky, náklady na dietní stravování, či péči o děti poškozeného, jakož i ušlou mzdu za období, kdy osoba, nejčastěji rodinný příslušník pobíral dovolenou či neplacené volno ve svém zaměstnání atd., avšak nelze zde podřadit dle závěrů Nejvyššího soudu například situaci, kdy poškozený dával spropitné v souvislosti se svým léčením.[2] Obsahem a rozsahem nákladů nutně vynaložených na péči osoby se zabýval taktéž již Ústavní soud v roce 2013, když jeho závěry vycházejí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a jsou podkladem pro nová rozhodnutí soudů, včetně soudu ústavního i nadále, kdy právě v tomto nálezu soud konstatoval, že pod náklady spojené s léčením je možné podřadit i následnou péči o poškozeného, například po ukončení hospitalizace, je-li tato vedena snahou o zlepšení jeho zdravotního stavu, kdy tato péče může probíhat i několik let při péči o postiženého člověka. [3]
Aktivní legitimace k podání návrhu
Ustanovení § 2960 občanského zákoníku se jeví zcela jasné, avšak v praxi vyvstaly pochybnosti ohledně toho, kdo může tento nárok uplatňovat vůči povinnému - škůdci, zda - li je to samotný poškozený nebo právě osoba, která náklady na péči o poškozeného a jeho zdraví či jeho domácnost skutečně vynaložila nebo jsou oprávnění oba dva?
Touto otázkou se zabýval několikrát již Nejvyšší soud ČR, jakož i Ústavní soud ČR, jehož závěry jsou přiblíženy níže (př. nález I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014, I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 či I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016 atd.).
Jedním z novějších nálezů Ústavního soudu ČR je nález sp. zn. III. ÚS 610/18 ze dne 15. 5. 2018, kterému se taktéž článek věnuje a shrnuje jeho závěry.
V předmětném nálezu se Ústavní soud zabýval stížností rodičů nezl. poškozené, kterým nebyla přiznána aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na náhradu spojenou s péčí o zdraví dle ust. § 2960 občanského zákoníku.
Okresní soud, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně rozhodoval s argumentací, že rozhodovací praxe prosazuje názor, že k uplatnění nároku na náhradu osobní péče je aktivně věcně legitimován pouze sám poškozený.
Tento závěr byl dovozen i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016, kde Ústavní soud podle Nejvyššího soudu uvedl, že: „nemůže dospět k závěru, že nepřiznání aktivní legitimace pečujícím osobám vede bez dalšího k porušení jejich základních práv. Ústavní soud tak podle Nejvyššího soudu v tomto nálezu vyšel z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, která aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu nákladů léčení v širším slova smyslu nepřiznávala osobám, které o poškozeného osobně pečovaly, nýbrž jen samotnému poškozenému.“
K revizi předchozího nálezu došlo nálezem Ústavního soudu I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015, který právě aktivní legitimaci přiznal i osobám, které poskytují osobní péči poškozenému, s touto argumentací: „není žádoucí, aby bylo na osoby blízké přeneseno břemeno důsledků újmy na zdraví poškozeného v neúměrném rozsahu, a škůdce tak byl zcela osvobozen od povinnosti nahradit náklady péče o poškozeného, pokud byly vynakládány – ve větší, leč nezbytné míře – rodinou poškozeného. Mnohdy je poškozený v takovém zdravotním stavu, že nemá způsobilost k provedení volby péče o svou osobu. Je proto na zákonných zástupcích (rodičích nebo opatrovnících) zvolit způsob péče o poškozeného, tj. osobní výkony, nebo vynakládání peněžních prostředků na profesionální ošetřovatele apod. Péče osob blízkých o poškozeného bez nároku na náhradu by často byla nepřiměřeným břemenem. Zdravotní stav poškozeného je tedy nutno hodnotit i pro účely domáhání se nároku na náhradu újmy na zdraví u soudu a zároveň převzal východiska ohledně rozsahu a obsahu náhrady nákladů nutných k zajištění péče.“
Vraťme se však zpět k nálezu III. senátu Ústavního soudu, který shrnul závěry výše uvedeného nálezu z roku 2015, tak že aktivně věcně legitimovaní k uplatnění náhrady nákladů vynaložených na péči poškozeného jsou, jak poškozený, tak i osoby, které tyto náklady vynaložily, zejména přihlédne - li se ke způsobilosti a zdravotnímu stavu samotného poškozeného tento nárok uplatnit (v předmětné věci, rodiče nezletilého poškozeného dítěte). Tento nález tedy počítá s aktivní legitimací, jak samotného poškozeného za uvedených podmínek, kdy tento nárok je přímo součástí celkového nároku poškozeného na náhradu škody na zdraví vůči škůdci, tak i osoby, které náklady skutečně vznikly (pečující osoby), což nejčastěji budou právě rodinní příslušníci.
Shrnutí
V judikatuře Ústavního soudu lze sledovat jistý vývoj pohledu na aktivní legitimaci v případě uplatnění nároku náhrady nákladů na péči o poškozeného, a to takový, že nejprve nálezem I. ÚS 870/14 (rok 2015) byla aktivní legitimace přiznána i osobám pečujícím o poškozeného, když ÚS dovodil, že není-li poškozený schopen pro svůj zdravotní stav rozhodovat o volbě péče o svoji osobu a poskytují-li poškozenému tuto péči osoby jemu blízké, pak jsou tito blízcí legitimováni žádat náklady za osobní péči po škůdci.
Následně však nálezem I. 2224/15 (rok 2016) došlo ke zpochybnění této aktivní legitimace osob pečujících, neboť by se tím údajně dle argumentace soudu nepřípustně omezovala možnost uplatnění nároku samotným poškozeným.
Závěrem vyjádřeném v nálezu z roku 2015 však zcela určitě není dle III. senátu Ústavního soudu vyloučeno, aby se v případě, je-li toho poškozený schopen, svých nároků domáhal sám, a to i v případě, že mu potřebnou péči poskytují osoby blízké. Lze sice na tomto místě namítat, že poškozený je aktivně legitimován k ochraně svých nároků např. v soudním řízení i tehdy, není-li samostatného jednání schopen, neboť může být například zastoupen jinou osobou. Takto však lze podle III. senátu Ústavního soudu uvažovat za situace, kdy je příslušná právní úprava o náhradě nákladů za škodu na zdraví zcela jasná a poškozený může mít úplnou představu o tom, jakých nároků se po jeho škůdci může domáhat. Tomuto však za účinnosti předchozího občanského zákoníku z roku 1964 nebylo, avšak v současné době je situace již poněkud odlišná a tedy i představa o náhradě nákladů za škodu na zdraví je pro poškozeného jasnější.
Judikaturou byla tedy zavedena dvojí aktivní legitimace pro uplatnění nároku dle ust. § 2960 občanského zákoníku, kdy s tímto názorem se ztotožňuji a nezbývá než s nejpozději vysloveným závěrem III. senátu Ústavního soud k věcné legitimaci ohledně nároku dle ust. § 2960 občanského zákoníku, takto počítat a realizovat jej.
[1] HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1726.
[2] k tomu blíže viz. judikatura NS sp. zn. 21 Cdo 424/2003 ze dne 2. 3. 2003, nález I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013
[3] nález I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 a usnesení NS ČR sp. zn. 23 Cdo 312/2010 ze dne 17. 6. 2011
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
