Obvodní soud na návrh státního zástupce rozhodl o zabrání těchto věcí. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné věci sice bylo možné v převážné míře jednotlivě použít k naprosto jiným účelům než k nezákonnému pěstování konopí, výrobě marihuany a jejímu zneužívání jako drogy, nelze však zapomínat na souvislosti, za kterých bylo toto zboží stěžovatelkami nabízeno a s jakými možnými následky. Bylo prokázáno, že uvedené věci byly ve svém souhrnu užity nebo určeny k spáchání trestného činu, pročež bylo možné rozhodnout o jejich zabrání. S uvedeným hodnocením se ztotožnil i městský soud. Právě ucelený sortiment byl podstatou spáchání trestné činnosti obžalovaných, pročež se zabrání věci vztahuje na všechny zajištěné věci s výjimkou účetních dokladů a věcí obdobné povahy.

Ústavní soud se se závěry obecných soudů neztotožnil. Zdůraznil, že zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku předpokládá splnění tří podmínek. Musí se týkat věci, která 1) byla užita nebo určena k spáchání trestného činu, 2) ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit k spáchání zločinu, a 3) zabrání musí být opatřením přiměřeným jak povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu, tak nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Právě posledními dvěma podmínkami se obecné soudy nezabývaly dostatečně.

Účelem ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku není potrestání jejího vlastníka, nýbrž prosazení veřejného zájmu na tom, aby určitá věc, jež byla užita nebo určena k spáchání trestného činu, dále neohrožovala bezpečnost lidí nebo majetek, nebo aby ji nebylo možné použít k spáchání zločinu, jestliže existuje takové nebezpečí. Vždy musí být zvažováno, zda je takovéto opatření k dosažení tohoto účelu nezbytné, případně zda jej nelze dosáhnout jiným prostředkem, který by byl šetrnější ve vztahu k ústavně zaručenému vlastnickému právu vlastníka této věci a nevyžadoval by zánik tohoto jeho práva, tedy zejména uložením některé z povinností podle § 101 odst. 4 trestního zákoníku.

Předmětem zabrání byl sortiment zboží, jehož podstatná část sloužila k pěstebním či jiným účelům, nikoli jen k nezákonnému pěstování konopí s vysokým obsahem THC. V podstatné části šlo o zboží, které lze běžně koupit a které se svým obvyklým účelem nijak nepříčí zákonu. Nebezpečí použití této části zabraných věcí k spáchání zločinu neplyne ze samotné jejich podstaty, ani ze samotné skutečnosti, že jsou nabízeny k prodeji, ale z pokračování prodeje těchto věcí způsobem, kdy je nabídka komplexního sortimentu zboží doprovázena propagací a poskytnutím návodu k nezákonnému pěstování konopí s vysokým obsahem THC. U významné části zabraných věcí mohlo být toto nebezpečí dostatečně eliminováno již tím, že by byly nabízeny k prodeji samostatně, případně v rámci jinak koncipovaného sortimentu zboží, a bez uvedené propagace či návodu. Koneckonců i stát sám takto zabrané zboží začal v nedávné době prodávat, popřípadě dražit prostřednictvím Centra zajištěných aktiv Ministerstva vnitra, aniž by takové rozlišování a v takovém rozsahu z hlediska jeho možného určení sám prováděl.

Obecné soudy pochybily, jestliže se řádně nezabývaly otázkou přiměřenosti zabrání věci, jak to předpokládá § 96 trestního zákoníku a čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Nelze přisvědčit názoru městského soudu, podle něhož při rozhodování o zabrání věcí nemělo význam posuzovat odděleně jednotlivé části zajištěného sortimentu zboží. Paušální závěr obecných soudů o důvodnosti zabrání celého sortimentu zboží ve vlastnictví stěžovatelek nerespektuje odlišnou povahu jednotlivých typových skupin zabraných věcí, pokud jde o nebezpečí, že budou sloužit k spáchání trestného činu, a činí tak napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými.

Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti a svým nálezem sp, zn. IV. ÚS 482/18 ze dne 3. 4. 2019 zrušil část výroku usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 o zabrání věcí zajištěných při prohlídkách prodejen stěžovatelek, neboť těmito rozhodnutími došlo k porušení vlastnického práva a práva na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbylé části výroku usnesení Městského soudu v Praze ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.