Započtení je jedním z obecných způsobů zániku závazků. Obecnou právní úpravu započtení nalezneme  v  občanském zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb. ). Obchodní zákoník (zák. č. 513/1991 Sb. ) obsahuje pouze některá ustanovení o započtení pohledávek, která mají v případě pohledávek z obchodněprávních vztahů oproti obecné občanskoprávní úpravě aplikační přednost.

Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu (v praxi to budou nejčastěji pohledávky peněžité), zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí a jestliže věřitel nebo dlužník učiní vůči druhému tzv. kompenzační projev. Kompenzační projev může být jak  jednostranný (např. oznámení o započtení pohledávek určené druhé straně), tak dvoustranný (dohoda o započtení vzájemně odsouhlasených pohledávek).

Zánik pohledávek nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. K tomu, aby mohla pohledávka zaniknout započtením, musí být ovšem k započtení způsobilá. Platí přitom, že proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou. Z tohoto zákazu ale existuje několik výjimek.

Obecně platí, že na základě dohody stran lze započítat jakékoli vzájemné pohledávky, tedy i pohledávku splatnou proti pohledávce nesplatné. Jednostranně lze pohledávky započíst až po tom, co se stala splatnou pohledávka s pozdější splatností.

Zbylé odchylky připouští pouze obchodní zákoník, a proto se vztahují jen na pohledávky vzniklé z obchodněprávních vztahů. Dle obchodního zákoníku lze proti pohledávce splatné započíst pohledávku nesplatnou v případě, že jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své závazky. Dlužník není schopen plnit své závazky kupř. tehdy, pokud se stal platebně nezpůsobilým. Zákon o konkursu a vyrovnání však vylučuje možnost započíst pohledávku na majetek dlužníka spadající do konkursní podstaty. Podle obchodního zákoníku lze dále započíst i pohledávku, která není splatná jen proto, že věřitel na žádost dlužníka odložil dobu její splatnosti.